Hlavní obsah

Rodila, ale i pitvala. „Ultrazvuk byl revoluce,“ vzpomíná 93letá gynekoložka

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Radmila Janíčková život podřídila tomu, aby mohla být lékařka.

Reklama

Portréty nejstarších Čechů: Ještě ve 92 letech byla Radmila Janíčková hvězdou na módní přehlídce, většinu života ale působila jako gynekoložka. Vysněné práci obětovala prakticky vše, včetně spánku.

Článek

Denně vsedě cvičí. „Nasnídat, sprcha a cvičení. Kroutím hlavou, hýbu nohama a rukama,“ vypálí 93letá Radmila Janíčková odpověď na otázku, jaký návod má na dlouhověkost.

Bydlí sice v pražském domově pro seniory, ve skutečnosti ale žije soběstačně v garsonce s kuchyňským koutem. Na reportéry Seznam Zpráv má čas do odpolední lekce němčiny.

Z odpovědí dlouholeté lékařky, která se většinu života věnovala gynekologii, ale několik let strávila i na pitevně, kde zkoumala příčiny úmrtí u vražd a smrtelných pracovních úrazů, je hned znát, že jde o ráznou osobnost, vyprávějící bez obalu a příkras.

„Potopil se obojživelník tank a bylo tam šest mrtvol. Zřítilo se letadlo a já měla 19 mrtvol,“ shrnuje svoji práci na pitevně.

Revoluce jménem ultrazvuk

Za největší revoluci ve svém oboru považuje ultrazvuk. „Ultrazvuky nebyly, to jste musel všechno vyhmatat. Špatnou polohu plodu a vůbec vše,“ vzpomíná na začátky své lékařské praxe v roce 1955.

Pozorně sledovala nynější protesty mladých lékařům proti pracovním podmínkám. „Konečně se doktoři ozvali. Soukromý doktor vydělá, ale moje vnučka má úplně srandovní plat,“ říká s poukazem na to, že ještě nemá dodělané atestace.

A poznamenává, že jako lékařka vlastně sloužila téměř neustále. „Uměla jsem okamžitě usnout. Dnes prakticky nespím, ale o co jde, no,“ mávne nad současným problémem.

Redakce Seznam Zpráv připravila cyklus portrétů seniorů, kteří se dožili úctyhodného věku ve spolupráci s Životem 90 a Pamětí národa.

Cílem je ukázat, že lidé v pozdním věku jsou stále pro své okolí a pro společnost zdrojem inspirace.

Význam lidí ve věku 65+ poroste

Na konci roku 2022 žilo podle statitického úřadu v Česku necelých 65 tisíc devadesátníků a 787 lidí ve věku 100 a více let.

Význam seniorů, tedy lidí starších 65 let, podle úřadu navíc poroste. Aktuálně jich je v populaci přibližně 20 procent, v polovině století jich má být 30 procent.

„Asi nejčastější věta, kterou slýchám v různých variacích, je, že senioři mají pocit, že jim společnost dává najevo, že je jich moc, stojí mnoho peněz a nic už od nich neočekává. Pro psychiku člověka je to velmi nepříjemné,“ popisuje Judita Matyášová, mluvčí Života 90.

Radmila Janíčková dokazuje, jak silné musely být ženy, které chtěly před listopadem ’89 uspět.

Medicína? Výměnou za budovatelské brigády

Narodila se do rodiny úspěšného prvorepublikového obchodníka a vyrůstala v Brně. Nejdříve její tatínek prodával čokoládu, ovšem byl tak úspěšný, že speciálně u něj vedení podniku chtělo snížit procento z prodeje.

Proto začal podnikat s rádii. Vyrůstala v prostředí, které vyznávalo demokratické hodnoty. Proto ve svých šestnácti zcela rázně odmítla pozvání na rande od mladého brněnského komunisty z dobré rodiny.

„To byla móda. Bohatá mládež v tom viděla cosi. Jeho táta bohatý právník. A on skutečně byl po válce komunista i jeho sestra. Poslala jsem ho vulgárně někam, že je komunista,“ vzpomíná Radmila Janíčková na epizodku, která se odehrála během nacistické okupace.

Po válce ale skutečně její rodina na komunistický převrat doplatila. „V roce 1948 nám všechno sebrali, neměli jsme ani na jídlo. Otec se samozřejmě zhroutil,“ říká.

Ke všemu odmítnutého nápadníka-komunistu potkala u maturity v roce 1949 v komisi. Přesto dokázala odmaturovat, jak říká, tvrdě studovala, aby se dostala na medicínu.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Na rande s komunistou? V šestnácti letech, během okupace to jasně Radmila Janíčková okamžitě odmítla.

Právě ústy mladého komunisty jí Strana vysvětlila, že to nebude jen tak. „Řekl mi, že musím na brigádu mládeže. Chtěla jsem na medicínu, tak co bych nešla kopat. U Havlíčkova Brodu se dělala příprava pro železnici. Byla to těžká práce, to ani nebylo pro holky, ale já jsem hodně sportovala, tak mi to ani nevadilo,“ vypraví.

Jenomže i během studia musela neustále na brigády, tvrdí, že si netroufla uhnout a odmítnout, protože se bála, že ji ze školy vyloučí. „Dva roky to trvalo, až jsem na brigádě v Ostravě, kde se budovaly hutě, dost těžce onemocněla. Nepoznali, že jsem měla slepé střevo, málem jsem umřela,“ konstatuje lékařka. Od té chvíle jí dali pokoj.

Pracovala od 25 let a přesluhovala roky

Po škole dostala nařízeno, že si musí vybrat nástupní místo v Bratislavském kraji. Sáhla po nemocnici ve Skalici, hned za Hodonínem, tedy kousek od Brna.

„Byla tam dřina a kolegyně, která byla o pět let starší, byla nepředstavitelně líná. Celou dobu jen seděla, nohu přes nohu a kouřila. Ale byla úžasně chytrá a uměla operovat,“ povídá. Díky lenosti kolegyně měla prakticky veškeré dění na oddělení na starosti a hodně se naučila.

Po čase ale pochopila, že se ze Slovenska nikdy nedostane, pokud se neprovdá a nezaloží rodinu. „To se mi povedlo. Měla jsem známost, můj manžel, po letech jsme se rozvedli, byl velmi ambiciózní. Chodil oblékaný jak manekýn, maminka dělnice se v něm viděla, a on, aby měl kariéru, tak byl ve straně. Ne že by to žral,“ říká.

Ve Skalici sloužila až do chvíle, kdy začala rodit, a to podle jejích slov předčasně. Po zhruba čtyřměsíční mateřské se kvůli dcerce odmítla na Slovensko vrátit.

Podařilo se jí získat práci v Brně v kojeneckém ústavu, a následně pak přes profesora z medicíny i v Praze ve vojenské nemocnici.

Když ale v nemocnici zrušili gynekologii, dostala nabídku přesunout se do Vojenského ústavu soudního lékařství, kde pitvala a zjišťovala příčiny úmrtí.

„Měla jsem slíbené volné soboty a neděle, žádné noční a tisíc korun navíc. A že když si najdu místo jinde, tak mě ze dne na den pustí,“ vzpomíná, proč na nabídku kývla.

V ústavu se dostala i k vyšetřování zločinů. „To byste tady byl do rána,“ reagovala nejdřív na dotaz ohledně zajímavých případů. „Ale tak vám jednu řeknu. Vyjížděla jsem třeba do Liberce pro kriminálku…“ Šlo o vraždu.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Svoji lékařskou dráhu začínala v roce 1955 na Slovensku. Několik let se ale věnovala i hledáním příčin úmrtí ve vojenském ústavu.

Zavražděná měla být mladá holka, snad prostitutka. „Než jsme odešli, tak na mě volají, že tam je ještě jedna mrtvola zabalená v koberci. A to byla ženská, která dohazovala kšefty prostitutkám. Nevím, někdo se s ní nepohodl, nebo ji přišel okrást a zabil ji. Zabalil si ji do koberce a přišla ta mladá. Našli ho, po měsíci, bylo to v novinách, měla jsem to vystřižené,“ vypráví.

Po čase se jí opět podařilo vrátit ke gynekologii. Původně měla jako matka od dvou dětí jít do důchodu v 55 letech, jak ale vypráví přesluhovala dlouhé roky a ještě v loňském roce se ve svých 92 letech stala hlavní hvězdou na módní přehlídce, kde prezentovala, v jakém oblečení by vyšla na pláž.

Reklama

Související témata:

Doporučované