Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na začátku byla opuštěná továrna a otázka, co s ní. Textilní výrobna v Semilech stála dlouhá léta bez využití, zarostlá, prázdná a jen těžko prodejná.
„Možnosti byly dvě – fabriku zbourat, využít druhotný materiál, prodat a vystavit tady například rodinné bydlení, což byla ta logická možnost. A ta bláznivá byla fabriku zachránit s tou její krásnou architekturou a začít zde dělat něco nového,“ říká Sebastian Kuršel, jehož rodina v regionu dlouhodobě podniká, mimo jiné provozuje vodní elektrárny na řece Jizeře.
Právě z této, jak sám říká, bláznivé volby dnes vyrůstá Fabrika 1861, projekt, který má ambici stát se kulturním centrem evropského formátu.
Areál ze druhé poloviny 19. století čítá čtrnáct rozsáhlých budov rozesetých podél řeky Jizery na úpatí Krkonoš. Zatímco přízemní prostory zůstávají částečně pronajaté podnikatelům a drobným výrobcům, vrchní patra se postupně mění v multifunkční kulturní zónu, od výstavních síní přes koncertní sály až po ateliéry pro umělce.
„Naším cílem je vytvořit největší kulturní centrum mezi Prahou a Berlínem,“ říká kulturní ředitel projektu Sebastian Kuršel.
Vše začalo vlastní svatbou
Impuls k záchraně areálu přišel podle jeho slov od otce. Byl to právě on, kdo trval na tom, že by se továrna neměla zbourat, ale zachovat. Proto areál, kterému se kvůli jeho rozloze i výjimečné architektuře říká Semilské Versailles, vykoupil z insolvence. „Byla to jeho vize – nenechat tuhle krásnou fabriku zmizet,“ říká Sebastian Kuršel.
Vlastní rozměr ale projekt dostal až o něco později – ve chvíli, kdy Sebastian Kuršel uspořádal vlastní svatbu v jednom z vyklizených sálů. „Zjistili jsme, že ten prostor má atmosféru, která funguje. Tak jsme začali pořádat další akce – svatby, koncerty, festival malých pivovarů. A postupně jsme čistili, vyklízeli, přestavovali,“ popisuje.
O třicet let opuštěnou budovu se začínají zajímat i renomovaní umělci. V plánu je například stálá galerie švédského fotografa Ericha Johanssona nebo „zlaté patro“ určené pro nejcennější díla s odpovídající technologií zabezpečení a klimatu.
Vedle toho rodina připravuje rekonstrukce i dalších částí objektu - vzniknout mají svatební sál, hudební sály, konferenční zázemí, restaurace i ubytování. Právě ubytování má podle Kuršelových umožnit umělcům tvořit v Semilech delší dobu.
„Chceme, aby tady mohl umělec přijet třeba na týden, pronajmout si pokoj, mít klid a v některém ze sálů tvořit. Ať už maluje, skládá nebo připravuje instalaci – dostane prostor i zázemí,“ říká Sebastian Kuršel.
Projekt za stamiliony
Zatímco zvenčí Fabrika 1861 působí jako ideový projekt, zevnitř se řídí tvrdou ekonomikou. Celková investice, která už teď překročila půl miliardy korun, je financována částečně z vlastního kapitálu rodiny Kuršelových – především z výnosů podnikání v oblasti malých vodních elektráren – a částečně z evropské dotace, která dosáhla výše 300 milionů korun. Složitost celé revitalizace popisuje nejmladší z bratrů Adam Kuršel, který řídí ekonomiku celého projektu.
„Je to každodenní výzva. Ráno vstáváte s tím, jak projekt ekonomicky udržet, a večer s tím znovu usínáte. Pořád hledáte nové mechanismy, nové cesty, jak to celé nastavit tak, aby to dávalo dlouhodobě smysl,“ vysvětluje Adam Kuršel.
Už nyní je podle jeho slov jisté, že investice se z krátkodobého hlediska nevrátí. „Ale věříme, že dlouhodobě ten model může fungovat,“ říká. Podle něj budou příjmy vznikat kombinací dlouhodobých nájmů, provozu kulturních akcí a turismu, ať už půjde o výstavy, koncerty nebo svatby.
Nová přádelna jako centrum areálu
Srdcem celého projektu má být budova nové přádelny – dnes rekonstruovaná hala, ve které se vyměňuje 255 oken a 24 světlíků. Právě tam vznikne hlavní koncertní sál, svatební síň, galerie a další výstavní prostory. Kromě toho bude přádelna sloužit i jako domov pro největší amatérský symfonický orchestr v Podkrkonoší, který pro fabriku složí vlastní skladbu.
„Chceme vytvořit symfonickou báseň, která podobně jako Smetanova Vltava provede posluchače celým příběhem. V našem případě to bude příběh fabriky, její krásné začátky, rozmach za první republiky, zbrojní výrobu, socialismus i pozdější úpadek,“ říká kulturní ředitel projektu Sebastian Kuršel.
V interiéru se bude používat unikátní lité teraco, tedy stejný druh podlahy jako například v Národním muzeu. Většina oken bude repasována nebo nahrazena věrnými replikami. V exteriéru majitelé plánují zachovat původní barvy, zjištěné během archeologického průzkumu fasády.
„Nepoužíváme žádný polystyren ani zateplovací systémy. Chceme, aby budova vypadala jako ve druhé polovině 19. století,“ doplňuje Kuršel.
Otevření nové přádelny je naplánováno na podzim roku 2026. Pro Kuršelovy to ale nebude cíl, spíš první milník. V areálu stále stojí dalších třináct budov, které čekají na svou příležitost.
