Sudetoněmecký sjezd končí v místě poprav. Opakovat by se mohl pravidelně

Poslední akce letošního sudetoněmeckého sjezdu začala zpěvem a potleskem. Zhruba dvě stě lidí se dnes dopoledne sešlo v Kounicových kolejích, kde uctili památku obětí let 1939 až 1945. Téměř bez výjimky šlo o Němce.

Letošní sjezd sudetských Němců, poprvé pořádaný v Brně, byl součástí festivalu Meeting Brno. Jeho zakladatel David Macek ke shromážděným promluvil německy s následným překladem. „Zde v Kounicových kolejích nacisté veřejně mučili a popravovali od roku 1940 Čechy. Podle různých zdrojů se jednalo celkem o 800 až 1300 obětí. Byl mezi nimi také tatínek našeho přítele Mojmíra Bartka. Je nám ctí, že je tu dnes s námi,“ řekl Macek.

V Kounicových kolejích byli za nacistické okupace lidé z Brna i okolí vězněni, vyslýcháni i popravováni. „Kounicovy koleje mají rozhodně pohnutou historii. Z původního studentského domova, který až do nacistické okupace žil činorodým společenským, kulturním a sportovním ruchem, se po zásahu proti českým vysokým školám 17. listopadu 1939 stalo místo utrpení, které dodnes nejvýrazněji symbolizuje nacistickou perzekuci v Brně,“ okomentoval pro Seznam Zprávy historik a spoluautor monografie o Kounicových kolejích Jan Břečka.

Na místě se stejně jako v předešlých dnech sešly i nižší desítky odpůrců akce, někteří z nich dorazili dokonce dříve než samotní návštěvníci. Drželi mimo jiné české vlajky, bílé balónky a transparenty, například s nápisem „Příští rok v Lidicích.“

Fotogalerie z pondělní piety:

Měli také stánek s peticí proti sjezdu s německy napsanou cenou tři německé marky. Odkazovali na to, co historik Břečka označil za legendu, která v Brně existuje od konce války, a to prodávání vstupenek Němcům na zdejší popravy. Tento příběh se podle něj nezakládá na pravdě. „Neexistuje o tom jediný relevantní písemný doklad ani přímé svědectví, a to jak z německé, tak z české strany. Každý o tom jenom slyšel, autoři takových tvrzení nikdy neuvedli pramen, odkud jejich údajná zjištění pochází,“ vysvětlil historik.

Macek na akci připomněl i dění měsíců po osvobození od nacistické okupace. „Od května do září 1945 se pak tato místa stala dějištěm stejně hrůzné, okázalé odvety. Za pouhých několik měsíců zde zahynulo nejméně 300 obětí. Přesný počet není dosud znám. Zdejší památník dosud připomíná pouze nacistické řádění. Náležitá připomínka krvavé poválečné odplaty je i přes naši dosavadní snahu úkolem, který máme teprve před sebou,“ přiznal.

Kounicovy koleje totiž sloužily nadále jako věznice i několik měsíců po osvobození, a to pro osoby německé národnosti, podezřelé z příslušnosti k nacistickým organizacím SS, SA, NSDAP nebo Hitlerjugend, a také pro české kolaboranty nebo osoby podezřelé z této činnosti.

„Během letních měsíců roku 1945 dosáhl počet zadržovaných 3000 osob, přičemž toto číslo se s blížícím se podzimem snižovalo – na nevyhovující podmínky a brutální zacházení s vězněnými osobami upozorňovala řada stížností a kritických zpráv,“ uvedl Břečka. Poslední vězni byli z Kounicových kolejí odvezeni 15. září 1945 a oficiálně se objekt stal 13. listopadu 1945 znovu studentským ubytovacím zařízením, kterým je dodnes.

Lidé vedení přítomnými kněžími odříkali modlitbu otčenáš a účastníci postupně složili památku obětem u sgrafita svatého Václava, kde se v období heydrichiády popravovalo. Kromě pořadatelů akce nebo předáka sudetských Němců Berndta Posselta položila na místě věnec například i brněnská primátorka Markéta Vaňková.

Primátorka akci označila za přelomový okamžik v novodobé historii. „Rozhodně si myslím, že to posílilo vědomí sudetských Němců o tom, že jsou v České republice vítáni. Považuji to za velmi silné gesto,“ okomentovala Vaňková.

Šlo podle ní o jeden z nejsilnějších momentů její kariéry brněnské primátorky. „Ukázalo se, že pokud lidé přemýšlí a chtějí hledět do budoucna, jsou schopni se vyrovnat i s hrůzami, které se děly v minulosti. Rozhodně se nesmí zapomínat na oběti druhé světové války, to je prostě neodpustitelné, ale stejně tak je důležité připomínat si, že spousta občanů žijících v Československu musela opustit vlast jen proto, že mluvili německy,“ dodala.

Promluvila také přímo k účastníkům. „Těším se na to, že se budeme potkávat stále častěji na různých místech,“ řekla a sklidila za to potlesk davu. V podobném duchu se pro bavorskou veřejnoprávní stanici BR vyjádřil i Bernd Posselt. Podle něj by se sjezd sudetských Němců mohl v budoucnu konat střídavě v Bavorsku a v Česku.

Sjezd oficiálně ukončilo požehnání od kněžích, po kterém se početná skupina Němců postupně vydala zpět domů. „Na všech vašich cestách ať dojdete cíle dobrého, šťastného, a ať vás chrání vaši andělé,“ řekl na místě kněz.

Kounicovy koleje podle historika Břečky tvořily od ledna 1940 důležitou součást nacistického represivního systému jakožto policejní věznice brněnské řídicí úřadovny gestapa. „Podobnou úlohu měla například Malá pevnost Terezín pro pražskou úřadovnu gestapa. Sem byli sváženi zatčení odbojáři a političtí vězni z celé Moravy a odtud mnozí z nich zamířili do dalších věznic nebo koncentračních táborů,“ vysvětlil.

První čeští vězni do Kounicových kolejí dorazili na začátku ledna roku 1940. Do osvobození v roce 1945 tudy prošlo zhruba 30 tisíc lidí. „Byli zde vězněni příslušníci odbojových skupin a organizací, například Obrana národa, Obec sokolská v odboji, Petiční výbor Věrni zůstaneme nebo ilegální KSČ, ale také českoslovenští parašutisté z Východu i Západu, partyzáni a jejich spolupracovníci, váleční zajatci a muži a ženy bez rozdílu politických nebo náboženských vyznání,“ řekl Břečka.

V Kounicových kolejích pod salvami popravčí čety pod sgrafitem svatého Václava na nádvoří kolejí, které je zde dodnes k vidění, zemřelo celkem 537 lidí. „Židovští odsouzení vězni byli věšeni. Poslední vlna exekucí byla v Kounicových kolejích zahájena v lednu 1945 v rámci rozhodnutí německého lidového soudu o ‚zvláštním zacházení‘. Tyto popravy se prováděly ranou z pistole do týla v místě zvaném ‚Na písečku‘. Nacházelo se v zadní části dvora bloku A kolejí. Počty popravených od ledna do dubna 1945 nejsou přesně známy, uvádí se nejméně 120 osob,“ popsal Břečka.

Přesný počet mrtvých podle něj s přesností určit nelze. Násilnou smrtí, ať už při popravách, ubitím při výslechu, zastřelením strážnými v oknech cel nebo v důsledku sebevraždy zde zemřelo minimálně 740 lidí.

Jednoznačně je ale podle Břečky doloženo to, že během hromadných poprav českých vlastenců v období heydrichiády německé obyvatelstvo v Brně často vyjadřovalo souhlasné postoje k těmto exekucím. „Existují také záznamy o tom, že popravám přihlíželi zarytí nacisté a příznivci nacistického režimu z řad německého obyvatelstva, dále gestapáci, mnohdy se svými manželkami nebo přítelkyněmi. Je také pravdou, že se mezi diváky vyskytovali občas i čeští fašisté,“ přiblížil Břečka.