Článek
V srdci Berlína, na místě, kde kdysi stával obávaný Himmlerův úřad, je dnes památník, který kolemjdoucím nabízí rozsáhlou výstavu s názvem Topografie teroru. Kdokoliv může vstoupit a seznámit se s historií Německa od vzestupu nacistů k moci až po jejich porážku, kdokoliv se může dozvědět o persekuci nejrůznějších skupin, etnik a národů.
Vedle svědectví z koncentračních táborů tam český návštěvník narazí i na fotografie z Lidic nebo protektorátní Prahy. Vedle plánů zkonstruovaných elitami třetí říše tam narazí i na doklady toho, jak nacistická ideologie prosákla do života běžných Němců. Expozice tak nenechá nikoho na pochybách, že na mašinerii války měla svůj podíl i mlčící většina, která se osudem obyvatel okupovaných území prostě nezabývala.
Památník Topografie teroru je jedním z dokladů, jak poctivě německá společnost prodiskutovala a přijala svou vinu. Vedl k tomu vleklý a bolestivý proces, který za sebou nechal nejen řadu rozsudků, ale i zavržených otců, včetně hlubokého rozkolu mezi generacemi. Důkladná reflexe vlastní minulosti však umožnila, aby se představitelé Německa omluvili a pokusili se o nápravu křivd, nebo alespoň o zmírnění jejich dopadu na přeživší, ať už šlo o jedince, nebo podrobené národy.
Na předměstí Brna stojí nenápadný řadový domek, kde donedávna žila nenápadná paní, říkejme jí Anna. Málokdo ze sousedů o ní tušil, co z jejího kádrového posudku věděli její zaměstnavatelé. Narodila se za protektorátu do německé rodiny, coby pětiletou ji vyhnali z domova spolu s matkou, která nepřežila brněnský pochod smrti, ale nakonec ji našla a vychovala teta provdaná za Čecha. Stigma němectví ji však provázelo po celý zbytek života. Nesměla studovat, po vyučení ji poslali do továrny, kde při těžké práci potratila, své další děti vychovala v obezřetnosti a o minulosti, ba ani o předcích, jim nikdy nevyprávěla.
Když padla železná opona a paní Anna postupně uvěřila, že v demokratické společnosti ji už nikdo za její původ trestat nebude, sebrala odvahu přivolat vzpomínky a připomenout si ztracené blízké. S paní Annou jsem kdysi stála na místě hromadného hrobu u Pohořelic, kde v květnu 1945 skončila její maminka. Byla už o holích a celou Pouť smíření neušla. Ale zažila ji. A dívala se odtamtud směrem k rakouské hranici, za kterou kdysi zmizeli její příbuzní a rodili se další, které nepoznala.
Kdyby se paní Anna dožila letošního sjezdu sudetských Němců v Brně, bezpochyby by se zúčastnila. Místo ní na něj možná přijdou její potomci, kteří v pátek na Moravském náměstí zasednou ke společnému stolu – pokud ne s příbuznými, pak s lidmi, co s nimi sdílí rub toho samého příběhu. Příběhu o tom, jak se žilo s cejchem viníků, ať už trpěných v Československu, anebo nuceně vysídlených do země, která je nevítala a ve které si svůj nový domov museli tvrdě vydřít.
Možná se o den později připojí i k Pouti smíření, která každoročně ctí památku německých žen, dětí a starců zemřelých během divokého odsunu. Po pietě u hromadného hrobu se pak vydají vstříc Brnu v průvodu poutníků, z nichž žádný nepopírá hrůzy 2. světové války, ba rozumí i sledu příčin a následků. Bude to pouť tiché vzpomínky, ale zároveň i halasných přátelských hovorů. Protože po 81 letech se bolest vytratila a její místo zaujala sdílená odpovědnost za připomínku události, která navždy změnila osudy jednotlivců, společnost i podobu krajiny na obou stranách hranice. Jinými slovy: v průvodu budou kráčet lidé, kteří chtějí na troskách důvěry, kterou rozmetaly válečné a poválečné excesy, budovat něco nového.
Česko-německý dialog o válce a poválečném účtování už dávno není jen o poměřování traumat. Rány byly na obou stranách přiznány a nyní se odvíjí proces jejich hojení. Kdo jednou podobnou ránu utržil, totiž ví, že jednorázová náplast není lék – o ránu se musí pečovat, dokud se nevyhojí. V tom smyslu je potřeba rozvíjet i to, co v roce 1997 podnítila Česko-německá deklarace, čili pečovat o vzájemné vztahy, jinak se zadrhnou nebo vyprázdní. A péče – to je setkávání, společné zážitky a rozhovory, zkrátka pěstování živoucí sítě vztahů, do níž může bez smíšených pocitů vstupovat i nejmladší generace.
Nadcházejícího sjezdu se bezpochyby zúčastní i ti, kteří pro takovou snahu pochopení nemají. Budou proti pokojně kráčejícím účastníkům smírčí pouti stát s transparenty Heim ins Reich, křičet Hanba! a na přítomné Čechy Zrádci národa! Nenechají si vysvětlit záměr tohoto setkání, protože trvají na neprostupné hranici mezi národem pachatelů a národem obětí. Bez výjimek. A lze tomu rozumět – vždyť černobílý obraz světa je přehlednější a člověk se v něm může pohybovat s větší jistotou. Až na to, že svět je všechno, jen ne přehledný, a realita je pestrá tak, jak pestří jsou lidé.
Do tohoto obrazu se samozřejmě nehodí skutečnost, že mezi sudetskými Němci byli i antifašisté, sociální demokraté, kteří odtržení pohraničí od Československa odmítali, lidé ze smíšených rodin, pro něž byly příbuzenské vazby víc než politika, lidé příliš mladí nebo příliš staří, případně příliš mravně založení, aby se provinili; že mezi nimi žili i německy mluvící židé, kteří, tedy pokud se jim podařilo přežít holocaust, se hlásili (většinou marně) o své majetky. Všichni tito se po válce ocitli bez jistot v cizí zemi, kde museli sdílet úděl těch, kteří se o rozbití Československa skutečně přičinili.
Ovšem nikdo z takových k nám o příštím víkendu nepřijede.
Dnes jsou aktivní aktéři tehdejších událostí po smrti, stejně jako drtivá většina pamětníků. Proměnila se společnost, světová i evropská politická situace, témata… A v takové chvíli k nám míří lidé, kteří se narodili a vyrostli jako občané sousední země, kteří ovšem po předcích zdědili dvoukořenovou identitu, včetně znalosti reálií a někdy i češtiny, a především citový vztah k zemi svého původu.
V Evropě jsou tak sudetští krajané jediným společenstvím, které nám, Čechům, rozumí bez nutnosti vysvětlovat a má navíc – mnohokrát prokázanou – ochotu rozvíjet dobré sousedské vztahy. To je důvod, proč někteří z nich před pádem železné opony podporovali české emigranty anebo disent, to je důvod, proč se vzdali nároků na vyvlastněné majetky a respektují Benešovy dekrety, byť s jejich kolektivním principem nesouhlasí. Němci, včetně těch sudetských, se se svou minulostí zkrátka vyrovnali. A pokud někteří představitelé státu tvrdí opak, pak záměrně vyvolávají napětí zhola imaginární hrozbou.
Ale naštěstí máme na výběr. Můžeme se politiky nechat nahnat do klece nenávistných pocitů, anebo se můžeme zkusit oprostit od předsudků, sejít se a zjistit, co jsou ti naši Němci vlastně zač. V nejhorším se přesvědčíme, že to k ničemu není, a rozjedeme se zpátky do svých domovů.
Kateřina Tučková je spisovatelka, mj. autorka románu Vyhnání Gerty Schnirch, inspirovaného tzv. brněnským pochodem smrti. V roce 2015 spoluzaložila a posléze tři roky působila jako programová ředitelka festivalu Meeting Brno, jehož součástí je letos sjezd Sudetského krajanského sdružení.
