Tři názory na dobu 34 let po revoluci: „Co se teď děje, je příšerné“

Už ráno po sedmé hodině přišla na Národní třídu zapálit svíčku drobná seniorka v klobouku. Šestašedesátiletá Pražanka Jiřina Jelenová si prý na události roku 1989 chodí vzpomenout každý rok. „Chodíme sem vždy s pejskem,“ usmála se a ukázala na svého už prošedivělého křížence.

V roce 1989, kdy studenti na Národní třídě a v jejím blízkém okolí bojovali za demokracii, jí bylo 32 let. „Přímo na Národní třídě jsem tehdy nebyla, protože manžel byl doma nemocný. S ním a s tatínkem jsme tehdy poslouchali Hlas Ameriky, a tak jsme se dozvídali, co se děje a co se stalo,“ popsala.

Po 17. listopadu se pak už prý do dění plně zapojili. „Chodili jsme na každou demonstraci, na každou událost, prožívali jsme to na 100 procent,“ dodala. Už od druhé poloviny 80. let prý čekali, kdy se režim zlomí. „Netipovali jsme, kdy se to přesně stane, ale cítili jsme, že k tomu dojde.“

Mnozí její vrstevníci v současné době pociťují deziluzi ze současného režimu, stěžují si, že se jim nežije dobře a necítí se svobodně. To paní Jelenová naprosto odmítla.

„Pokud odmyslím nějaké osobní záležitosti, tak obecně s tím, co se týče našeho státu, národa, veřejnosti, jsem spokojená s tím, jak se mi po roce 1989 žije. I když mě samozřejmě netěší, kolik lidí se přiklání k té druhé straně,“ posteskne si. A dodá, že demokracie pro ni znamená zejména svobodu. „Ovšem nikoliv bez hranic,“ dodala.

K odporu proti bolševickému režimu prý byla vychovávána celý život a nerada by, aby se něco podobného vrátilo. I její rodina pocítila, jaké to je se proti režimu postavit, byť velice nepřímo. Manžel paní Jelenové šel v srpnu roku 1989 k soše svatého Václava položit květinu, aby uctil lidi, kteří se zapojili do událostí v roce 1968. „Zadrželi ho za to a poté si ho volali na výslechy na StB. Pak ale přišel listopad a bylo to už dobré,“ usmála se nakonec.

Student Štěpán Staněk studuje doktorské studium na VŠE v Praze. Pochází ze Žďáru nad Sázavou z Vysočiny. Už několik let ale žije v Praze. Říká, že se životem v současné době je spokojený.

„Studuji to, co studovat chci. Dělám, co mě baví, žije se mi dobře, takže jsem v zásadě spokojený člověk,“ říká student Štěpán, který přišel v pátek dopoledne k Hlávkově koleji v Praze, kde proběhlo tradiční shromáždění k připomínce událostí z listopadu roku 1939.

Vedle vysokoškolského studia pracuje v bance jako datový specialista.

„Jako ekonom bych nikdy asi neměl říct, že jsem spokojený. Vždycky to může být lepší. V zásadě jsem ale spokojený i se svojí výplatou. Bylo by však fajn, kdybych mohl více času věnovat studiu a méně práci,“ říká s tím, že v budoucnu plánuje zůstat v Česku.

Současnou politiku a dění v zahraničí sleduje. Považuje se spíš za pravicového voliče.

„Když se podívám na dnešní situaci a vládu, tak v zásadě souhlasím se zahraniční politikou, tam bych to asi podepsal. S čím nejsem úplně šťastný, je nějaká rozpočtová zodpovědnost, tam jsem čekal víc. Myslím si, že spousta pravicových voličů čekala, že to bude poctivější konsolidace,“ uzavírá student Štěpán Staněk.

Paní Jana je v důchodu a celý život byla úřednice, narodila se v Zlíně. Důchod má 16 tisíc. „Pokud bych byla sama a neměla podporu v rodině, tak by pro mě bylo těžké vyjít,“ hodnotí svou aktuální finanční situaci.

S reportérem Seznam Zpráv se setkává v pátek odpoledne na Staroměstském náměstí na demonstraci k vyjádření kritických postojů k současnému vedení země. Organizátorem byl Ladislav Vrabel. Paní Jana není jeho skalní fanynka, naposledy volila hnutí ANO, dnes přišla hlavně kvůli tomu, že je nespokojená s vládou Petra Fialy.

„Vadí mi skoro všechno, zažila jsem roky 1969, 1989 a to, co se děje teď, tedy je příšerné. Naprostá arogance a nezájem o lidi. Dnes je svátek českých studentů, proč se novináři ptají na Národní třídě Babiše na pomoc Ukrajině?“ říká k dnešní době.

„Vedou to tady lidé, co tomu nerozumí. Trápí mě zdražování, které pokládám za sprosté, vadí mi kvalita zboží. Dělají z nás skládku. Kdybych to měla blízko a měla řidičský průkaz, budu také nakupovat v Polsku,“ vyjmenovává, co konkrétně ji trápí.

„My jsme k pádu režimu v roce 1989 vzhlíželi se štěstím. Když to člověk dnes vidí, co s tím Fiala během dvou let udělal, je to něco příšerného,“ uzavírá paní Jana a jde se účastnit demonstrace.