Učí Česko nepanikařit. Za globálním projektem stojí vlastní těžké trauma

Veronika Kamenská. Krizová interventka, stříbrná medailistka v para karate na mistrovství světa, zlatá z mistrovství Evropy, inženýrka biochemie, doktorandka na lékařské fakultě, tvář z žebříčku Forbes 30 pod 30 a zakladatelka mobilní aplikace i neziskové organizace Nepanikař.

Na otázku, jak to všechno stíhá, se smíchem odpovídá, že její dny dříve mívaly osmačtyřicet hodin.

Cesta k úspěchům ale nebyla jednoduchá. Na počátku totiž stál moment, kdy mladá studentka zoufale potřebovala pomoc, která na českém trhu neexistovala.

Tehdy šestnáctileté dívce zkolaboval otec. „Měl infarkt a mrtvici, vypadalo to s ním hodně špatně. Sami jsme ho resuscitovali, pak ho letecky transportovali do Brna,“ vzpomíná na těžké chvíle Kamenská.

„On se nakonec plně zotavil. Jenomže u mě ten zážitek vyvolal posttraumatickou stresovou poruchu. Začala se objevovat zhruba měsíc poté. Nejdřív přišly flashbacky, kdy jsem znovu prožívala části událostí toho večera. To postupně vedlo k rozvoji nespavosti, na kterou se nabalovaly úzkosti a těžké deprese.“

Po třičtvrtě roce se dostavily první myšlenky na sebevraždu. „O tu jsem se pak pokusila v dubnu následujícího roku. Hned poté jsem skončila na dětském oddělení psychiatrie v Brně,“ vypráví.

Z nemocnice ji propustili po měsíci s částečně nastavenou medikací. Díky letním prázdninám se náročné období zvládalo lépe. V září však přišel maturitní ročník, příprava na přijímačky na vysokou školu a s nimi i velký tlak. Její stav se začal opět zhoršovat. Následovala druhá hospitalizace, tentokrát ve vojenské nemocnici, kde jí lékaři medikaci poupravili.

Poté odmaturovala a dostala se na vysněnou vysokou, kam i nastoupila. Seděla na jedné z přednášek z biochemie a začala přemýšlet, zda už existuje nějaká aplikace první psychologické pomoci v češtině, kterou tehdy potřebovala. Uvědomění, že v českém digitálním prostoru taková pomoc stále chybí, ji dovedlo k zásadní myšlence.

A tak se zrodil prvotní impuls. Se spolužákem začali pracovat na první verzi. „Ten začátek byl super, ale vlastně to byl hrozný punk. Kamarád mi řekl, že v životě nedělal žádné mobilní aplikace, že dělá jen weby. Odpověděla jsem mu: ‚to nevadí, to dáme‘. První verze byla spíše klikatelná PowerPointová prezentace,“ říká s úsměvem zakladatelka Nepanikař.

Byť šlo o amatérské začátky, aplikace od počátku plnila svůj účel. Obsahovala funkční a účinné terapeutické techniky, i když vizuální stránka měla k dokonalosti daleko. Vývojáři navíc vše konzultovali s odborníky z praxe, kteří aplikaci schválili a pomohli doladit detaily.

V září roku 2020 pak projekt dospěl k dalšímu milníku – otevření poradny. „Úplnou náhodou jsme se tehdy spojili s další studentkou psychologie a napadlo nás vytvořit ekvivalent linky důvěry, ale přímo pro mladou generaci,“ vysvětluje zakladatelka. Textový chat má totiž oproti klasickým krizovým linkám obrovskou výhodu: dnešní mladí lidé zkrátka neradi telefonují.

Na chatovou poradnu se obracejí primárně děti a dospívající, přičemž jádro jejich problémů zůstává dlouhodobě podobné. „Témata se zas tolik neproměňují. Hodně se objevuje tlak na výkon a bohužel zaznamenáváme také meziroční nárůst u problematiky sebepoškozování,“ popisuje zakladatelka.

Vedle těchto stálic však poradna reaguje na aktuální celospolečenské otřesy. „V momentě, kdy vypukla válka na Ukrajině, nám psali lidé plní strachu, že se konflikt přelije i do Česka. Obrovský nápor jsme zažili také po tragické střelbě na Filozofické fakultě UK. Tehdy se na nás obratem obrátilo velké množství lidí, které paralyzoval strach – včetně studentů z úplně jiných fakult Univerzity Karlovy, na které událost silně dolehla. Jde o nárazové vlny, ale ta základní struktura témat se drží stále stejná.“

Dnes Nepanikař nabízí záchranné plány, dechová cvičení nebo antistresové hry. Ke zmírnění úzkosti a rozptýlení mysli mohou uživatelé počítat jednoduché příklady, praskat virtuální balónky, sekat rostliny nebo vyvažovat houpačku. Právě v těchto herních prvcích je projekt unikátní. „V zahraničí jsem na nic podobného nenarazila. V tomhle směru jsme, myslím, průkopníci,“ míní.

Za první rok měla aplikace zhruba 80 stažení denně. Pak ale přišel covid a nepanikařit bylo potřeba víc než kdy předtím.

Linky důvěry byly přesycené, okresy zavřené, počty nakažených stoupaly a z úst politiků neustále zaznívalo jediné: „Nepanikařte.“ Pro Nepanikař to byla zlomová příležitost. Stahování aplikace začalo růst exponenciálně a v nejtěžších vlnách pandemie dosahovalo až 800 uživatelů denně.

„Ono, blbě řečeno, kdyby nebylo covidu, nejsme tam, kde jsme. Zůstala by z toho jen malá aplikace, kterou jsme udělali pro radost. Nevznikla by neziskovka, která tu teď je,“ přemítá Kamenská.

Pandemie s sebou ale podle ní přinesla i zásadní posun v celospolečenské osvětě. „Začalo se o duševním zdraví mluvit otevřeně. A to i třeba u zdravotníků, kteří se tehdy masivně potýkali s posttraumatickým syndromem. Dnes je ta situace výrazně lepší,“ popisuje zakladatelka.

Zatímco mladí lidé tabu spojená s psychikou bourají sami, u starších generací to jde pomaleji. „Mladá generace je v tomto směru hodně otevřená. Na koho teď musíme trošku víc zacílit, jsou rodiče a prarodiče. Tam ta situace ještě není taková, jakou bychom si přáli,“ krčí rameny Kamenská s tím, že starší lidé vyrůstali v úplně jiné době. „Změnit mentalitu zkrátka nejde jenom tak, lusknutím prstu,“ připomíná.

„Zpětných vazeb dostáváme opravdu hodně. Zpráv s jednoduchou větou ‚Zachránilo mi to život‘ jsou dnes stovky,“ vypráví zakladatelka. Jeden konkrétní příběh z úplných začátků projektu jí ale v paměti utkvěl obzvlášť hluboko.

„Napsala nám dívka, která byla hospitalizovaná na psychiatrii. V těžké chvíli už seděla v okně, ale pak si vzpomněla, že si do aplikace uložila záchranný plán. Otevřela ho, postupovala přesně podle svých bodů a díky tomu se jí dostalo včasné pomoci a podpory.“

Právě záchranný plán je jedním z klíčových prvků celé platformy. Obsahuje čtyři až pět otázek, na které uživatel odpovídá v době, kdy se cítí stabilní. Pokud se pak jeho psychický stav zhorší, aplikace ho navede, aby postupoval krok za krokem podle toho, co si sám v klidném stavu nadefinoval jako účinné.

Součástí tohoto modulu je i možnost přednastavit si krizovou SMS zprávu. Uživatel si dopředu zvolí text i konkrétního adresáta – například partnera, rodinu nebo blízkou kamarádku. V momentě, kdy propukne akutní krize a člověk často nedokáže ani psát, pak stačí jediné kliknutí a zpráva s prosbou o pomoc se okamžitě odešle.

Z původního projektu dvou spolužáků je dnes, po sedmi letech, organizace, která čítá na 150 lidí. Aplikaci si stáhlo přes milion lidí po celém světě a je dostupná v osmnácti jazycích. Veronika Kamenská už nemusí rozhodovat o všem, její role se přesunula do strategického rozvoje, finančního plánování a řízení rizik.

„Tím, že nejsem do každodenních detailů emočně vtažená, mám možnost dívat se na věci z odstupu a s nadhledem. Řešíme například rizika spojená s motivací dobrovolníků v naší poradně, aby nevyhořeli a neodcházeli. Nebo koordinujeme lektory, kteří jezdí po celé republice. Když se ukáže kraj, kam naši lidé nemají kapacitu dojíždět, musím vymyslet, jak s tou situací naložit,“ vysvětluje.

Jednu věc si však jako šéfová z rukou pustit nenechala – samotný technologický vývoj softwaru. „Rozvoj aplikace si stále nechávám jako svou osobní činnost. To je sekce, která je zkrátka moje,“ usmívá se.

Zajímavostí je, že projekt funguje na státu zcela nezávisle. „Nejsme registrovaná sociální služba, a stát podporuje primárně je. Na státní dotace jsme tedy nedosáhli. Velkou část našich příjmů proto tvoří zisky ze vzdělávání, protože pořádáme kurzy krizové intervence, a také dlouhodobá partnerství,“ vysvětluje Kamenská.

Úspěch týmu potvrzuje i nedávný triumf v prestižním mezinárodním akceleračním programu Re:marc, který pořádá Erste. „Sedm měsíců jsme podstupovali mentoringy a workshopy na rozvoj organizace. V české konkurenci patnácti týmů se nám podařilo vyhrát první místo a postoupit na mezinárodní konferenci. Tam jsme v konkurenci šesti států vyhráli hlavní globální cenu,“ těší zakladatelku.

Výhru 20 000 eur chtějí využít na expanzi do zahraničí a technologický posun. „Chceme aplikaci propojit s chytrými hodinkami. Uživatel si sice do systému sám subjektivně zadá, jak se mu spalo nebo jak se cítí, ale díky hodinkám budeme mít k dispozici i objektivně měřitelné hodnoty,“ plánuje.

Aplikace a vedení organizace přitom tvoří jen zlomek Veroničina programu. Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity pracuje jako technička interaktivní výuky v moderním simulačním centru.

„Je to vlastně taková falešná nemocnice pro studenty medicíny, kde si mohou trénovat jednotlivé dovednosti v rámci medicínského prostředí. Jsme schopni nasimulovat kritické stavy, se kterými se studenti potom v lékařské praxi běžně nepotkají, ale je potřeba na ně umět správně reagovat,“ přibližuje Kamenská.

Jejím úkolem je postarat se o to, aby celá simulace běžela od A do Z. „Hlídám, aby jely kamery, jel zvuk a simulátor se choval jako reálný pacient. Hodnoty jeho vitálních funkcí se přitom mění v závislosti na tom, co student udělá. Na tom už kooperujeme s lektorem, což je lékař.“

Na fakultě navíc dělá doktorský program v oboru Simulace v medicíně, který s její prací úzce souvisí. V něm se věnuje tomu, jak jsou studenti během těchto simulací ve stresu. „Zvýšený stres je prediktor k tomu, že v simulacích budou chyby. Když stres převýší únosný práh, student si z výuky neodnese tolik a nedostane tu zkušenost, kterou by měl v tom bezpečném prostředí získat,“ uzavírá.

Únikem z přehlcené hlavy je pro Veroniku sport. Reprezentuje Česko v para karate a minulý měsíc vybojovala zlato na mistrovství Evropy. „Do toho ještě lezu na stěně, takže já mám v podstatě krom třeba jednoho dne v týdnu každý den trénink. Sport ale neberu jako povinnost, spíše jako psychohygienu,“ vysvětluje.

Veronika Kamenská soutěží v kategorii kata K10, což je sportovní kategorie v para karate pro zrakově hendikepované sportovce. V této disciplíně závodníci předvádějí sestavy bojových technik.

S karate začala už v šesti letech, k para karate ji však paradoxně dovedla až náhoda na vysoké škole. „Bylo to v prvním ročníku inženýrského studia. Tehdy jsem jela na akademické mistrovství, protože mě trenér přemluvil. Tam mi ale bylo řečeno, že podle pravidel musím závodit bez brýlí,“ vzpomíná.

Protože bez brýlí prakticky nevidí, snažila se vysvětlit, že to nejde. Pravidla ale byla neúprosná. Zápas nakonec absolvovala bez nich, ale hned po něm za ní přišla reprezentační trenérka s nabídkou, zda by nechtěla vyzkoušet právě para karate. „Řekla jsem si: ‚Proč ne, za pokus nic nedám.‘ Od té doby s reprezentací aktivně trénuji a dnes v této kategorii sbírám ocenění,“ dodává úspěšná šampionka.

„Je to zajímavé. Člověk začne zapojovat úplně jiné smysly. Nejdůležitější je trénovat rovnou se zavázanýma očima. Jakmile si totiž techniku natrénujete s brýlemi, kdy aspoň něco vidíte, po zavázání očí je to úplně jiné,“ vysvětluje. Bez zrakové kontroly totiž sportovec okamžitě ztrácí pevnou půdu pod nohama.

„Najednou nevíte, na co se soustředit dřív – jestli na samotnou techniku, nebo na to, kde v prostoru zrovna stojíte. Když na ruku vidíte, víte, že děláte úder rovně. Se zavázanýma očima můžete mít pocit, že je ruka správně, ale ona je přitom jinde. Stačí jen nepatrně otočit hlavu a okamžitě to ovlivní směr, kterým se v sestavě pohybujete.“

I přes mezinárodní úspěchy však para karate naráží na zásadní bariéru: chybí mu status paralympijského sportu. To s sebou nese výrazně méně peněz na dotacích i menší zájem ze strany začínajících sportovců, kteří si raději vybírají disciplíny s vidinou startu pod pěti kruhy.

Naděje se teď upírají k budoucnosti. „Vím o tom, že se usiluje o zařazení karate na paralympiádu v roce 2032 v Austrálii. Hodně tomu držím palce. Už pro hry v Los Angeles bylo karate v nejužším výběru osmi sportů, ze kterých se nakonec bohužel nevybralo. Myslím si ale, že je to nakročeno správným směrem,“ věří Kamenská.

Kdysi přitom excelovala v ještě jedné netradiční disciplíně – v yoyování. Několikrát byla mistryní Evropy, loni se však s yoyováním rozloučila. „Tím, jak mám zrakový hendikep, jsem to jojo přestala úplně vidět tak, jak bych potřebovala. Už zkrátka nebylo možné závodit na té nejvyšší úrovni,“ vysvětluje Kamenská.

Když se sečtou každodenní tréninky, práce v simulačním centru, doktorát a strategické řízení neziskovky, nabízí se otázka, zda se Veronika Kamenská občas necítí jako „superwoman“. Sama to však vidí střízlivěji a přiznává, že největší výzvou je teď pro ni udržet v rovnováze vlastní život.

„Můj dřívější den měl osmačtyřicet hodin, teď už se blížím ke čtyřiadvaceti a stíhá se to hůř,“ usmívá se. Jejím největším osobním cílem do budoucna je proto paradoxně to, co učí uživatele své aplikace – naučit se zpomalit. „Chci si udělat víc volna, nechodit z jedné práce do druhé a ještě lépe delegovat povinnosti,“ uzavírá.