Nejvíce Íránců v Česku studuje v Hradci Králové. I tady se bojí o válce mluvit

Jsou vždy vstřícní, ale zároveň velmi opatrní. Když se dávám do řeči s íránskými studenty v Hradci Králové, nikdo mě rovnou neodmítne. Zároveň ale žádný z nich nakonec nesouhlasí s tím, aby se mnou hlouběji probrali, jak ze svého pohledu vidí, co se v Íránu v konfliktu s USA a Izraelem nyní děje.

Dokonce se mi vůbec poprvé stane, že po mně někdo chce ukázat novinářský průkaz, abych dokázal, že jsem skutečně novinář. To když zastavuji studentku, která se zrovna chystá přejet na kole od kampusu farmaceutické fakulty na kolej.

Není divu. Jak mi později vysvětluje Zak, jeden z Íránců žijících v Česku už skoro deset let. Ani pro něj není úplně snadné otevřeně mluvit, a to chodí pravidelně na protirežimní demonstrace. Videa z protestů i příspěvky na sociálních sítích iránský režim sleduje, stejně tak články v médiích. Myšlenka na rodinu doma a co by se jí mohlo stát, je silným argumentem pro většinu lidí, aby byli při vyjadřování opatrní.

Zvlášť když na přelomu roku vypukly masové protesty, které tamní režim brutálně potlačil. Oběti šly do desetitisíců, navíc se země odstřihla od internetu. Takže se jen ujistit, jestli jsou rodiče nebo sourozenci živí a zdraví, bylo skoro nemožné.

„Když se to konečně podařilo, byly to jen velmi krátké telefonáty na pár minut. Abychom věděli, jestli jsou v pořádku. O probíhající situaci nemohli hovořit, protože telefonáty byly monitorovány,“ říká studentka Samira, se kterou se mi podaří spojit prostřednictvím školy.

A po útoku Spojených států a Izraele na Írán to ještě vygradovalo. Navíc ne každý Íránec zahraniční intervenci vnímá stejně.

„Jako Íránci máme jedno společné – silnou lásku k naší zemi. A taky se jasně stavíme proti jakékoli válce nebo cizí vojenské intervenci. Už jsme viděli tolik tragédií na místech, jako je Ukrajina, Sýrie, Irák, Afghánistán nebo Gaza. A člověku z toho dochází jedna věc: v každé válce na to nejvíc doplatí obyčejní lidé,“ říká Mehdi, další student z královéhradecké fakulty.

Proč se ptáme studentů zrovna ve východočeské metropoli? Právě tady je možná trochu překvapivě nejsilnější studentská komunita z Íránu. V Česku studuje podle statistik ministerstva školství na vysokých školách 557 lidí s íránským občanstvím. To je víc než třetina ze všech Íránců pobývajících v Česku a nejvíce z nich studuje právě na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové, konkrétně 115.

A tak Seznam Zprávy zajímalo, jak aktuální situaci vnímá nejen nejaktivnější občanská komunita, která i v Česku například pořádá protesty nebo se jich účastní, ale také běžní studenti z Íránu, kteří tady momentálně žijí.

„Jako spousta dalších Íránců v zahraničí si i já tady dál žiju svůj normální život. Ale srdcem jsem pořád spojená se svou zemí. A pořád doufám, že se jednou Írán vydá směrem k budoucnosti, která bude klidná, svobodná a demokratická,“ říká Samira.

Přiznává, že když si vybírala z vysokých škol v zahraničí, o Česku toho příliš nevěděla. Univerzita Karlova se jí ale opakovaně dostávala do popředí díky kvalitnímu mezinárodnímu renomé v lékařství a farmacii. V jejím rozhodování pak hrála velkou roli bezpečnost – Česko se zdálo v tomto ohledu jako správná volba. A pak také otevřenost, což se jí během studia také potvrdilo.

„Na farmaceutické fakulty se na rozdíl od těch lékařských hlásí pouze studenti ze zemí, kde je farmacie velmi oblíbená a kde se studenti nemohou dostat na domácí školy. Jednou z nich je právě Írán, kde má povolání farmaceuta podobnou prestiž jako v Česku. V dalších zemích Blízkého východu tomu ani zdaleka tak není,“ vysvětluje Petr Nachtigal, proděkan pro bakalářské a navazující magisterské studium a studium v angličtině na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy.

To je jeden důvod, proč se íránští studenti pouští v Česku právě do studia farmacie. A Hradec Králové volí i kvůli tomu, že fakulta se na tuhle zemi zaměřila a úzce spolupracuje i s agenturou, kterou v Íránu vede bývalý absolvent fakulty. Druhou takovou zemí je pro hradeckou farmacii Korejská republika – skoro 40 procent všech jihokorejských studentů v Česku studuje právě v Hradci Králové.

„Samozřejmě mezi Íránci jsou i slabší studenti, ale na druhou stranu ti, kteří jsou dobří, pak opravdu vyčnívají a jsou extrémně kvalitní. Takže jsme obecně spokojení,“ dodává Nachtigal směrem ke studentům z Íránu.

Pro fakultu je to otázka prestiže, protože studium v angličtině chce rozvíjet každá fakulta. Internacionalizace je v dnešním univerzitním světě základ. A školné 7900 eur za rok, to znamená 193 tisíc korun od každého studenta, je samozřejmě částka, která je pro školu zajímavá.

I jednatřicetiletá Sarah Alizadeh vystudovala v Česku farmacii, a to v Brně. Dnes žije v Praze. Do své rodné země se naposledy vydala letos v zimě – a opustila ji jen několik hodin předtím, než na ni 1. března zaútočily izraelské a americké jednotky. Na rozdíl od Mehdiho útok na svou rodnou zemi vítá.

Považuje jej totiž za jediný způsob, jak se Írán může zbavit tvrdého režimu. „Islámská republika okupuje Írán už 47 let a je jako rakovina. A teď jsme na operaci a na chemoterapii. Je to bolestivé. Válka je velmi bolestivá. Ale je to jediný způsob, jak může Írán přežít a jak se můžeme té rakoviny zbavit. Takže jsme trpěliví,“ popisuje svůj pohled na situaci na Blízkém východě.

„Doufám, že se žádný národ nikdy nebude cítit tak uvězněný pod bezohledným režimem, že jedinou naději na záchranu své země uvidí v padajících bombách,“ dodává.

Když dochází na rozdílné pohledy jednotlivých Íránců, vysvětluje mi Zak, který přišel do Prahy jako student lékařské fakulty, že ani sami Íránci spolu nehovoří příliš otevřeně.

„Vždycky jste podezřívaví a musíte být, tak nás režim vychoval. O politice se nemluví, nikdy nevíte, kdo poslouchá. Mám kamaráda, se kterým se znám skoro devět let. Ale poznali jsme se skutečně až teď, když jsme se potkali na březnové demonstraci,“ vysvětluje Zak.

A vzpomíná na svůj první den ve škole v Íránu, aby si Češi alespoň trochu dokázali představit, v jaké atmosféře jeho generace i generace před ním vyrůstaly.

„Seřadili nás do řady a odříkávali jsme nazpaměť: ‚Allahu akbar, Khomeini rahbar. Marg bar America. Marg bar Israel.‘ To znamená: ‚Bůh je veliký a Chomejní je náš vůdce. Smrt Americe. Smrt Izraeli‘,“ popisuje Zak svou první vzpomínku ze školy.

A on sám má na mysli své nejbližší v Íránu. Bojí se o jejich život.

Jedny z nejbrutálnějších protestů v Íránu vypukly na začátku ledna. „Mám přátele, jejichž členové rodiny byli během těchto dnů zabiti,“ dodává také tiše Sarah.

Ona sama protestní hnutí sleduje už několik let. V Evropě aktivně podporovala demonstrace spojené s heslem „Žena, život, svoboda“, které vzniklo poté, co policie v roce 2022 zabila mladou ženu Mahsu Amíní. Zadržela ji kvůli tomu, že neměla správně nasazený hidžáb, který tamní vláda vyžaduje.

Kvůli svým kritickým příspěvkům na sociálních sítích se Sarah obávala návratu do země. Rodina ji dokonce prosila, aby do Íránu nejezdila – při protestech v roce 2022 íránský režim zabil nebo odsoudil k trestu smrti stovky lidí.

Přesto se rok a půl po začátku protestů do země vydala. Hidžáb si nevzala.

„Byla jsem oblečená přesně tak, jako se oblékám v Evropě. Když jsem letěla z Teheránu do jiného města, kde žije moje rodina, zastavili mě. Vzali mě do oddělené místnosti a říkali mi: ,Už vám nikdy nedovolíme opustit tuhle zemi.‘ A bili mě a vyhrožovali mi, že mě zavřou do vězení. Tlačili na mě, abych se jim omluvila. Já jsem to neudělala,“ vypráví.

„Myslím, že něco takového se někdy stalo každé íránské ženě,“ dodává.

Zak byl naposledy v Íránu před šesti lety, a to když onemocněla jeho matka.

„Okamžitě po příjezdu mě policie vyslýchala. A to samé se opakovalo, když jsem odjížděl. Tentokrát mě ale zadrželi a několik hodin vyslýchali milice Basídž (polovojenská organizace pod velením Íránských revolučních gard, pozn. red.),“ popisuje Zak.

Ani Sarah, ani Zak tak nepočítají s tím, že by se do Íránu vrátili, dokud bude vládnout současný režim. A právě proto doufají, že krok, k němuž se americký prezident Donald Trump rozhodl, zvýší šanci, že režim opravdu padne.

„Modlím se, aby se Írán stal svobodným. A v tu chvíli se okamžitě vrátím,“ dodává Sarah.