Článek
Ve věku 96 let zemřela Dita Krausová, jedna z posledních pamětnic holokaustu. Jako mladá dívka přežila čtyři koncentrační tábory.
Vše, čím si prošla, popsala v autobiografické knize „Odložený život“. Na motivy jejího příběhu napsal španělský spisovatel a novinář Antonio González Iturbe bestseller „Osvětimská knihovnice“.
Seznam Zprávy o jejím skonu v sobotu informovala její rodinná přítelkyně Eva Benešová. „Paní Dita zemřela po půlnoci v Jeruzalémě. Byl u ní vnuk, když přestala dýchat,“ uvedla s tím, že ještě donedávna pobývala v rodné Praze.
Seznam Zprávám poskytla Dita Krausová loni rozhovor, kde plánovala, že se chce do Izraele vrátit. Čekala hlavně, až tam utichne válka. „Asi to bude už brzy, protože já se už nebudu moci obejít bez pomoci. Už se to blíží,“ uvedla v prosinci.
Moc přitom nevěřila, že by na Blízkém východě někdy nastal dlouhodobý mír. A ani si nedělala iluze, že by ve světě ustal antisemitismus.
„Vnímám to tak, že svět nás Židy nechce. Svět chce, abychom zmizeli z povrchu zemského,“ prohlásila tehdy příkře. Zároveň si ale pochvalovala, že v Česku taková atmosféra není.
Připomeňte si rozhovor s Ditou Krausovou:
Dita Krausová se narodila 12. července 1929 pod dívčím jménem Edith Polachová do židovské rodiny v Praze. Byla dcerou právníka Hanuše Polacha a vnučkou meziválečného senátora Národního shromáždění Johanna Polacha.
V roce 1942 byla s celou rodinou deportována do Terezína a následně pak do terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Její otec tam v únoru 1944 zemřel. Po likvidaci tábora byla spolu s matkou transportována do pracovního tábora v Hamburku a odtud do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Matka zemřela krátce po válce, na konci června 1945.
V roce 1947 se se provdala za Otu B. Krause (spisovatele, učitele a grafologa), jehož znala již z Terezína a Osvětimi. V roce 1949 spolu emigrovali do Izraele, kde posléze oba pracovali jako učitelé. Měli spolu tři děti.
Od manželovy smrti v roce 2000 žila sama v izraelském městě Netanja. Během života se kromě jiného věnovala i malování barevných lučních květin.
V již citovaném rozhovoru popsala své pocity, když v roce 1989 po čtyřiceti letech opět viděla Prahu.
„Byl to zážitek, do té doby jsme přijet nesměli. Tohle bylo v březnu 1989, mám z toho i několik fotografií. Manžel byl tehdy pozván jako delegát na sympozium do Terezína. Konalo se tam velké setkání, trvalo dva nebo tři dny, přijeli lidé z nejrůznějších zemí. Potkali jsme se tam s lidmi, kteří s námi kdysi byli i v táborech, bylo to pro nás všechny velmi emotivní. Stýskalo se nám, však jsme byli s Otou oba rodilí Pražáci. Neočekávali jsme, že Sovětský svaz skončí, udělali jsme tudíž čáru a mysleli si, že se sem už nikdy nedostaneme,“ uvedla v rozhovoru.
