Žijí „na pekle“ a vedro dobře znají. Dnes už ale změnu cítí všichni

Strážnice na jižní Moravě nepatří k místům, která by se oteplovala nejrychlejším tempem. Jelikož tam ale podnebí bylo už odjakživa dost teplé, vytvořila tam změna klimatu výjimečně těžké podmínky.

Přestože nejde o velkoměsto, kde by hrál velkou roli efekt městského tepelného ostrova, léta tam poslední roky bývají tak horká, že už podle starých měřítek spadají spíš do subtropů než do mírného pásu. Tamní meteorologická stanice ležící uprostřed polí za městem letos zaznamenala už přes 30 tropických dní. Například na přelomu června a července jich bylo 14 v řadě za sebou. Za období od 19. června do konce července pak bylo pouhých 8 dní, kdy teplota nepřesáhla 30 °C. V posledních 15 letech tam průměrně připadá 32 tropických dní ročně, zatímco v období 1960–1990 činil průměr pouze 10 dní za rok.

Jde o tak velkou změnu, že Strážnice počtem tropických dní a často i průměrnou letní teplotou „dohnala“ podnebí, jaké panovalo v druhé polovině minulého století na řadě míst u Středozemního moře. Detailnější datový pohled na tuto problematiku jsme přinesli už v tomto článku. Teď jsme se však ještě vydali na místo zjistit, jak se v tak horkém podnebí žije.

Nepřekvapivě jsme se dozvěděli, že stupňování veder a s nimi spojeného sucha pociťuje nějakým způsobem každý. Zdaleka ne všichni ale registrují, jak rychlou změnu vlastně zažívají.

Návštěva města a okolí zřetelně potvrdila, že oteplování přineslo do života místních řadu nových těžko přehlédnutelných problémů. Zároveň ale ukázala, jak v praxi funguje tzv. syndrom vařené žáby, ke kterému jsme kvůli přirozenému způsobu vnímání teplot všichni náchylní. Pokud se člověk o počasí nijak zvlášť nezajímá, dokáže docela bez problémů zažívat už 30. tropický den roku před koncem července, v předpovědi na další den vidět 40 °C a zároveň nemít pocit, že se děje něco mimořádného.

Nejdřív přijíždíme do vinohradů asi pět minut cesty autem za městem, kde už na nás čeká trojice vinařů. Pětačtyřicetiletý Radim Chromeček se kolem vinohradu motá už od svých zhruba osmi let. Františkovi Baňařovi je 67 a svůj vinohrad opodál zakládal v 80. letech. Na stejném kopci révu i ve svých 76 letech obhospodařuje Jan Novák.

Vinaři už vědí, že jsme se přijeli ptát na dopady oteplení a všichni hned spustí o tom samém: trápí je úbytek vody.

„V této vrstevnici je jedna studánka. Z té byl dřív ještě přepad a dole měl z toho další majitel další studánku a pod tím ještě jednu. Člověk mohl kdykoliv přijít, kleknout a nabral vodu. Říkalo se, že nikdy nebylo, aby tam nebyla voda. Posledních nejméně šest let je suchá,“ začíná s prvním příkladem vinař Novák.

Jeho soused Baňař ho rychle doplňuje, že i on studánku na svém pozemku dávno zakryl, protože ji nepoužívá. „Nepamatuju, že by se někdy musela réva zalévat. Dělalo se to jen, když se sázelo, než se štěpy uchytily. Tak posledních 10 let se ale musí zalévat i vzrostlé hlavy a někdy to stejně nestačí. Už mi některé hlavy odcházejí, takže podsazuji,“ popisuje poslední roky.

Všichni jsou přitom závislí primárně na zachytávání dešťové vody, protože studny zde nejsou a dovážet vodu z města je komplikované. Problém řeší denně i Chromeček, který podotýká, že sucho je v posledních letech často a rovnou ukazuje i seschlé bobule vína.

„Ty hlavy, co jsou hluboce zakořeněné, jsou i v tom letošním suchu vitální. Ty s mělčími kořeny jsou ale náchylnější a jak můžete vidět, tak na nich už se bobule začínají smrskávat. Teď trochu pršelo, tak lehce nabyly. Poslední dva roky jsem je ale odstříhával na zem,“ vypráví třetí z vinařů. Hlavní příčinu problému vidí ve změně povahy srážek. „Normálních“ dešťů podle něj citelně ubývá a naopak přibývá rychlých a intenzivních lijáků, což nesvědčí zadržení vody na kýženém místě.

Přesně to samé mimochodem označují za jeden z hlavních dopadů změny klimatu na sucho i vědci. Většinou se totiž ani nemění množství srážek (to platí globálně), ale nepříznivé je jejich rozložení, přičemž problém dál prohlubuje i větší výpar vody ve vedrech a konkrétně v Česku třeba i menší zásoby vody ve sněhu a špatný stav krajiny.

Prudké lijáky navíc nejenže nesvědčí vsáknutí vody, ale působí i škody. „Je sucho, pak přijde liják a sjede mi dolů všechna úrodná hlína, takže ji pak na kolečku vozím zase nahoru do kopce. Erozi se snažím bránit sázením jetele a ovsa mezi řádky, aby to tvořilo bariéru. Letos mi to ale uschlo, tak jsem to zmulčoval,“ vysvětluje Chromeček.

Zatím nicméně podle něj problémy nejsou tak velké, že by přímo ohrožovaly existenci vinohradu. Pomáhá podle něj i přechod na vůči suchu odolnější odrůdy, které podle něj postupně vytlačují tradiční moravské druhy.

Vinaři však počítají s tím, že péče o víno bude s větším teplem ještě náročnější a riziko menších výnosů větší. Případné zavlažování totiž není odkud živit a sehnat zdroj vody by bylo těžké, o čemž už je přesvědčili i na místo povolaní profesionální studnaři - vinohrady stojí na skále a vrtat by se muselo hodně hluboko.

Nakonec se všichni shodnou, že réva je ve srovnání s jinými plodinami proti suchu poměrně odolná. Zároveň vtipkují, že kromě problémů má vedro i jeden pozitivní vliv - i místní odrůda „frašták“ vyhlášená pro svou kyselost zesládla. Původně byla přitom tak kyselá, že se téměř nedala pít, a proto se prý mimo tento region nikde nepěstuje ani není uvedena v katalozích.

„Dřív to bylo tak kyselé, že to jeden pil a dva ho museli podpírat, aby to ustál. Říkalo se tomu ‚tříchlapové víno‘,“ směje Chromeček a dodává, že teď už je pitelnost fraštáku lepší. Obecně podle něj platí, že teplejší klima prospívá chuti sladších vín, ale sušší vína naopak kazí.

Novák s Baňařem jinak patří k lidem, kteří kromě sucha klimatickou změnu moc neprožívají. „Vedra byla i dřív. Pamatuji si, když jsem byl ještě kluk, od Strážnice vedla ke kapličce prašná cesta a když jsem šel bosky v tom jemném prachu, tak to nádherně hřálo,“ vzpomíná Jan, než zase stočil debatu k vodě a vzpomínkám, jak se za jeho mládí dřív někdy kvůli vlhké půdě nemohla na pole ani dostat těžká technika a muselo se do žní s kosami.

Chromeček to vidí trochu jinak. Pamatuje si, že dřív se ve vedrech kolem 30 °C na vinohrad pracovat skoro nechodilo, ale teď už se tomu vyhnout nedá, protože vedro je skoro pořád.

Přímo ve Strážnici na náměstí jsme se dali do řeči postupně asi s deseti místními. Všichni zdůrazňují, že na vedro jsou od mala zvyklí, a že ne nadarmo se říká, že Strážnice stojí „na pekle“. Všichni však zároveň pociťují, že počasí se mění – a nejvíc si všímají znovu úbytku vody.

Jen dva z oslovených lidí potvrzují, že pociťují vysloveně kontinuální nárůst horkých dní, a to nejen co do intenzity, ale i do frekvence. Nejvíc se o tom rozpovídá důchodkyně Věra, která si v posledních letech při vedrech zvykla vyřídit nákup a všechno potřebné nejlíp do deváté hodiny ráno, a pak už vůbec nevychází z domu.

Zbytek popisuje hlavně problém s péčí o zahrádky, kde mají buď víc práce se zaléváním, nebo v horším případě přichází o úrodu. Na sucho si stěžuje i rodina Uhmanů, která kousek od náměstí provozuje obchod s vlastním ovocem a zeleninou. Letos se kvůli suchu podle nich nepovedla úroda cibule a v ohrožení jsou i pozdní brambory.

Dopad na živobytí pociťuje i Petr Litera z místní kavárničky Coffee Centre. „To mi lidi říkají pořád, že určitě mám velký odbyt ledových káv, ale ve skutečnosti mně to vedro k tržbám vůbec nepomáhá,“ odpovídá kavárník na otázku, jestli ve vedrech zaznamenává větší příval zákazníků dychtících po ochlazení. „V těchto vedrech těžím jen z toho, co prodám dopoledne. Po poledni už není žádný kšeft. Náměstí se vylidní, protože se jdou všichni schovat před sluncem,“ dodává podnikatel, který na místě působí šestým rokem.

I on mimochodem patří k těm, kdo jinak vedro moc neprožívají, ale dodává, že pro starší lidi jsou teploty kolem 40 °C ohrožující. Na otázku, zda vnímá vzestupný trend, odpovídá nejistě a vzpomene si, že například loni vedra tak hrozná nebyla.

Po konfrontaci se statistikou z nedaleké stanice ukazující neúprosně rostoucí průměrnou teplotu i počet tropických dní, nakonec většina lidí jen pokrčí rameny a dodá, že je to sice hrozné, ale nakonec jim nezbývá nic jiného, než to „nějak přežít“.

Samotné město Strážnice podle tajemníka Petra Hanáka narůstající vedra dlouho nijak zvlášť neřešilo. Letos ale přišel zlom, když se kvůli rekordním vedrům například zrušil tradiční průvod městem při folklorním festivalu a radnice pro návštěvníky instalovala rampu s vodní mlhou. Citelně hůř se podle Hanáka městu udržuje zeleň.

„I v minulosti běžně teploty převyšovaly 30 °C. Ne nadarmo se okolí Strážnice označuje jako ‚moravská Sahara‘. V posledních dvou letech už ale teploty atakují 40 °C a to už je problém. Začíná se diskutovat o problematice skladby travních porostů a sečení veřejných ploch ve vztahu vlivu na teplotu prostředí, o možnosti vybudovat trvalá místa s vodní mlhou, o způsobech, jak zajistit vhodné prostory, kde by se člověk mohl ochladit,“ napsal Hanák Seznam Zprávám.

Velmi detailní přehled o vývoji má zemědělec Luboš Kopecký, kterého navštěvujeme v nedalekých Žádovicích. Pod jeho AGRO podnik spadá asi 1300 hektarů půdy, na které pěstuje pšenici, kukuřici, řepku, ječmen, slunečnici a sóju. Hned vedle je i Statek Žádovice, kde Kopecký s manželkou chovají kuřata a skot.

„Zatím to jde, ale řekl bych, že všechno se daří postupně hůř,“ shrnuje zemědělec a rovnou stáčí řeč k suchu. Na pozemku si zřídil vlastní stanici pro měření srážek a letos je za půl roku teprve na čtvrtině loňského stavu. Problém je ale podle něj dlouhodobý a stejně jako vinař Chromeček upozorňuje na pozorovanou změnu povahy srážek.

„Srážky chodí v přívalech. Třeba loni spadnul přívalový déšť 80 milimetrů za půl hodiny a vyplavilo to obec. V takovém případě můžete mít protierozní patření, jaké chcete, ale stejně se škodám nevyhnete,“ podotýká hospodář. Primární problém je podle něj nicméně nedostatek vláhy na polích, který se letos zatím nejvíc projevuje na kukuřici, čehož si při cestování krajinou všimne i laik, protože je často nápadně nízká.

Podobně jako vinaři nakonec i zemědělec ujišťuje, že ho problém zatím neohrožuje existenčně. Slabý výnos kukuřice a slunečnic podle něj letos dobře kompenzuje nadprůměrný výnos pšenice a řepky. Na rozdíl od řady jiných zemědělců v okolí se mu poštěstilo i s trávou, takže zimu s krmivem pro zvířata prý „přežije“. Má také výhodu, že Žádovice jsou podkopané z dob těžby lignitu a na svém pozemku má přístup k hlubokému vrtu napojenému na šachtu, která podle něj slouží jako „nekonečný“ zdroj vody pro jeho zvířata.

Do budoucna ale vyhlíží s obavami. Ví, že problém sílí, a žádné řešení nevidí: „Nevím už co sázet. Například kukuřice by měla sucho zvládat, ale jak vidíte, tak letos trpí. Přemýšleli jsme i nad zavlažováním, ale tu vodu tady většinou není kde brát. Jsme závislí na počasí a to klima nám určitě nenahrává.“

Nakonec nás zcela odlišnou perspektivou obohatí biolog, ekolog a také aktivista z Místní akční skupiny Strážnicko, která v okolí prosazuje projekty udržitelného rozvoje, Vít Hrdoušek, kterého potkáváme v Tvarožné Lhotě několik kilometrů za Strážnicí.

Nemá smysl se ho ptát na osobní dojmy z oteplování, protože o něm má perfektní přehled. Sám instaluje do krajiny měřicí čidla a organizuje například i snímkování teploty různých povrchů. Hned na úvod nám vysvětluje problém, který se v debatě o vedrech často přehlíží – a to, že tepelné ostrovy nejsou striktně záležitostí velkých měst s umělými tmavými a teplo pohlcujícími povrchy, ale právě i místní krajiny.

„Když je takhle přes 30 stupňů a vezmu měřič, tak vidím, že třeba tady, ve vysoké trávě, kde stojíme, se povrch ani po celém dni nijak nerozpálí. Na zoraném poli ale může mít i 60 °C, což je vlastně stejně jako třeba silnice,“ říká ekolog a ukazuje nám, že v okolní krajině se to týká velké části ploch.

Na rozdíl od města sice pole nebo nízká a suchá tráva v noci rychleji vychladnou a zadržování tepla tady nezhoršuje tzv. efekt městského kaňonu, při kterém se záření odráží od zdí a budov a jen menší část energie uniká zpět do atmosféry. I tak je to ale problém, protože během dne může být zemědělská krajina bez nadsázky stejně rozpálená jako třeba parkoviště před supermarketem, a když je takových ploch hodně, ovlivňuje to i širší okolí.

„Vzniká sálavé teplo, které ohřívá krajinu a horký stoupavý vzduch zároveň kazí podmínky pro to, aby na místě pršelo. Největší vliv to má tam, kde jsou velké a ničím nepřerušené bloky půdy bez jakékoliv výraznější vegetace. Posledních dvacet let se tu snažíme pomáhat obcím a přesvědčovat zemědělce, aby s tím něco udělali,“ pokračuje Hrdoušek a ukazuje na různá místa v krajině, kde už stojí pásy stromů, které buď sám sázel, nebo k tomu někoho přesvědčil.

Už teď je podle něj znát, že se v krajině díky tomu žije lépe. Nejde navíc jen o vedro, ale i o erozi. „Extrémní vedra a sucha vytváří extrémní srážkové jevy, o čemž jsme se přesvědčili i tady. Když ale přišla povodeň, ty stromové krajinné prvky ji zadržovaly a místní to hodně ocenili,“ říká propagátor agrolesnictví a dalších alternativních způsobů využití zemědělské půdy.

Krajinné prvky, které prosazuje, mají podle evropské strategie pro biodiverzitu tvořit 10 % zemědělské půdy do roku 2030. Do legislativy se tento cíl měl propsat podmíněním zemědělských dotací zajištěním alespoň 4 % neprodukční plochy. Nakonec, po protestech zemědělců, byla ale i tahle verze osekána a přešlo se z většiny k podpoře čistě dobrovolných zásahů.

V české krajině přitom tyto dělicí a ochranné prvky, jako jsou pásy stromů, meze, biomasy nebo malé mokřady, chybí extrémně. Historicky v ní byly, protože i dávaly praktický smysl v tradičním způsobu hospodaření, ale většina jich zmizela s kolektivizací, která krajinu rozparcelovala do obřích lánů.

O jak velkou změnu šlo, dobře ukazují například satelitní snímky hranic s Rakouskem, kde zemědělská krajina zůstala fragmentovaná:

Že to tak dřív bylo i v tuzemsku, zase dokazují staré letecké mapy ve srovnání s dnešní. Například toto je srovnání s českou krajinou 50. let oproti současnosti. Jde o místo ve Středočeském kraji, ale v principu je to všude stejné:

Hrdoušek během let pozoruje rostoucí ochotu zemědělců problém řešit, ale zatím se to podle něj týká téměř výhradně menších hospodářů. Ti mají větší motivaci už proto, že obhospodařují jen vlastní půdu, takže se jim vyplatí investovat úsilí i zdroje do něčeho, co pomůže a půdu zhodnotí klidně až za deset a více let. Zároveň jsou v porovnání s velkými podniky i vzhledem k užšímu portfoliu zranitelnější vůči všem negativním dopadům počasí.

I velcí zemědělci však podle Hrdouška začínají často dělat změny k lepšímu. Zrovna když o tom mluví, projíždíme kolem zeleného pásu uprostřed velkého pole, což je přesně ten příklad.

O výrazné změně se ale podle ekologa zatím mluvit nedá: „Aby na to začali dbát všichni, se bude muset stát to, co se stalo v lesích. Tam už je po katastrofálních kalamitách všem jasné, že to nejde dělat jen na maximální produktivitu. Naše snažení lokálně pomáhá, krajina se tu mění, ale na širší uvědomění přijde až v momentě, kdy budou škody na polích fatální.“