Hlavní obsah

Zmocněnkyně: Uprchlíky musíme rozmístit po Česku, někde je ale nechtějí

Foto: Rijdkfna – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0

Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Reklama

5. 6. 15:45

Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková v rozhovoru pro Seznam Zprávy zdůrazňuje, že v dalších měsících bude nutné uprchlíky rozmístit po Česku rovnoměrně. A to do míst, kde najdou práci, školy i ubytování.

Článek

Už třetí měsíc se Česko potýká s uprchlickou krizí. Zejména ve větších městech dochází nejen místa, kde lidi z Ukrajiny ubytovat, ale také třeba kapacity ve školách. V Praze situace dospěla do bodu, kdy zejména romští uprchlíci dočasně přespávali v nevyhovujících podmínkách na hlavním nádraží.

Nejen pro ně nakonec v Malešicích na louce mezi kolejemi a výpadovkou vzniklo další stanové městečko, které se před několika dny otevřelo. Podle zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové v hlavním městě selhalo asistenční centrum, které některé uprchlíky diskriminovalo.

Podle zmocněnkyně se podobným situacím dá v budoucnu předcházet. „Je důležité – a o tom bych ráda mluvila i s panem ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN) – posílit krajská asistenční centra o koordinační pracovníky, kteří by měli na starost některé specifické situace, které jsou třeba víc zátěžové,“ popsala pro Seznam Zprávy.

V pozadí všeho ale podle ní leží velký problém, který bude třeba vyřešit. Uprchlíci v současnosti nejsou rozmístěni po Česku rovnoměrně. Za tím podle Šimáčkové Laurenčíkové stojí i neochota některých měst uprchlíky přijímat.

V minulých týdnech se v Praze řešilo ubytování pro romské uprchlíky, kteří žili na hlavním nádraží. Praha většinu z nich chce přesměrovat do stanových městeček. Jedno už dříve vzniklo v Troji, druhé vzniká v Malešicích. Jde ale o poměrně nehostinná místa. Opravdu nemůžeme pro tyto lidi najít důstojnější místo?

Nejsou to ideální místa. Bohužel jsme v tuhle chvíli vděční, že Praha se snaží alespoň takovéto nouzové řešení najít. Jednoznačně by mělo jít o ubytování v řádu dnů před vstupem do přijímací procedury. Je důležité hledat stabilnější a důstojnější bydlení a v co nejrychlejším režimu.

Zároveň je důležité říci, že potřebujeme ještě větší a rovnoměrnější zapojení dalších krajů, kam příchozí uprchlíci přicestují. V tuhle chvíli jsou velmi aktivně zapojeny kraje jako Praha, Středočeský, Plzeňský, Karlovarský nebo Moravskoslezský. Ale vidíme, že na některých dalších územích v České republice by byly další kapacity, ale je potřeba aktivnější pomoc a ochota zapojit se do jejich vytváření.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Deset stanů pro celkem 150 lidí postavili hasiči v Malešicích u třídírny balíků České pošty.

Vedle ubytovacích kapacit je ale důležité posílit kapacity sociálních pracovníků a nevládních organizací, které s nimi pracují a pomáhají jim. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí je na to připravený velký dotační program a z něj by nevládní organizace a poskytovatelé sociálních služeb měli mít možnost získat velké finanční prostředky na posílení personálních kapacit. V tuhle chvíli je alokován na částku 500 milionů korun, ale počítá se s tím, že by mohl být navýšen až na dvě miliardy.

Zároveň jednáme s Úřadem vysokého komisaře OSN (UNHCR) pro uprchlíky o další finanční podpoře organizací, které pomáhají v první linii. Víme, že řada z nich je na stropu svých kapacit a sil. Úřad je připraven podpořit i další profese, které by i v rámci KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky) měly na starost příchozí se speciálními potřebami, zvlášť zranitelné skupiny. To jsou třeba lidé se zdravotním postižením, lidé seniorního věku nebo lidé s vážnými traumaty.

Zmínila jste, že se setkáváte s neochotou hledat ubytovací kapacity. Je to neochota měst, které kapacity ještě mají, ale nechtějí je poskytnout?

Asi bych to neřekla takhle tvrdě, ale je zřejmé, že zapojení regionů a měst je někde obdivuhodné – třeba Praha nebo střední Čechy a další – a někde je pořád velmi malé. Na tom daném území je opravdu ubytováno relativně menší množství uprchlíků, ačkoli by tam eventuálně mohly vznikat ubytovací i další kapacity.

Co za tím podle vás stojí?

Myslím, že důvodem toho nižšího zapojení je obava, strach z toho, jak by zvládli větší skupiny příchozích uprchlíků, kteří možná budou mít specifické potřeby. Jestli by to současnými kapacitami dobře ošetřili, jestli by nedocházelo k problémům v soužití s místními „starousedlíky“.

A my se chceme pokusit ukazovat příklady dobré praxe, jako je ta zmíněná Praha nebo střední Čechy. Chceme ukazovat, že když se ubytovací kapacita spojí s dobrou sociální prací a asistenční či komunitní podporou, tak nemusí docházet k žádným zásadním problémům a může to velmi dobře fungovat.

Chtěli bychom touhle cestou posilovat motivaci dalších regionů a třeba i měst, která ještě vyčkávají a přitom by možná kapacity měla.

Nehraje tam roli i to, že někteří uprchlíci nechtějí například opouštět lokalitu, do které přišli, nebo velká města, jako je Praha a další?

Určitě tady je tendence shromažďovat se na úrovni určitých dopravních uzlů, jako jsou velká města. Zároveň jsou ale právě ta velká města přeplněná a víme, že další kapacity už generují jen těžko. Proto bychom potřebovali aktivovat i další regiony a města.

A pracovat konstruktivně, citlivě komunikovat s uprchlíky a motivovat je. Musí vědět, že i na dalších místech a městech v Česku můžou začít žít dobrý život, byť na přechodnou dobu několika měsíců, než bude možné se vrátit zpátky domů.

Snažíme se – a vím, že na ministerstvech běží opravdu intenzivní jednání – propojovat ubytovací kapacity s kapacitou sociálních kapacit v místě a také s kapacitou pracovního trhu nebo školek a škol v daném území, aby bylo jisté, že se ti lidé někam neodeberou za ubytováním, ale nebudou mít šanci začít žít plnohodnotný život.

A pokud se ještě vrátíme k problematice ukrajinských Romů na hlavním nádraží. Máte vymyšlený plán, aby se to neopakovalo?

Informovala jsem se u kanceláře veřejného ochránce práv, která dělala šetření v jednotlivých KACPU o tom, jak byla praxe rovného přístupu zajišťována. Ty zprávy, že v některých časových úsecích docházelo k nerovnému přístupu na vstupu do přijímací procedury, zaznívaly ve vztahu k pražskému KACPU, k ostatním ne. Uprchlíci čekali na kontakt řadu dnů, a to ve velmi nevyhovujících a rizikových podmínkách, jako je třeba hlavní nádraží.

Reakce zástupkyně ombudsmana

Server Seznam Zprávy zjistil, že kontrola proběhla v polovině května. Zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková potvrdila, že v metropoli se podle šetření někteří pracovníci chovali rasisticky.

„V pražském KACPU nebyl rovný přístup k romským uprchlíkům, kteří nebyli vůbec vpouštěni do prostor registračního centra, jen v doprovodu osoby z neziskového sektoru či policisty. Ocitali se pak v situaci, kdy museli čekat venku, případně ve stanu před budovou,“ popsala.

Situaci na nádraží a problémy v pražském centru ale podle ní nejde na přímo spojovat, jde o jednu z příčin.

My jsme se s nimi o tom bavili a budeme s nimi o tom dále jednat. Mám zprávu, že se to výrazně zlepšilo a že k určitému bariérovému přístupu už nedochází. Také se zmenšují počty uprchlíků, kteří přijíždějí do Česka, do Prahy a potřebují specifičtější pomoc. Přístup by měl být pro všechny rovný. Bylo to ale selhání několika jednotlivců. (Rozhovor proběhl ještě před zavřením pražského krajského centra. – pozn. red.)

A pokud tedy šlo o „selhání jednotlivců“, jak ošetříte, aby se to neopakovalo a aby k tomu nedocházelo i v jiných centrech?

Je důležité – a o tom bych ráda mluvila i s panem ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN) – posílit krajská asistenční centra o koordinační pracovníky, kteří by měli na starost některé specifické situace, které jsou třeba víc zátěžové. Spočívají v tom, že se do daného místa dostane více početná skupina nebo někdo, kdo má speciální potřeby, hůř komunikuje.

Na jednu stranu mluvíte o posilování krajských center, ale na jednu stranu se v médiích objevují zprávy o jejich zavírání nebo omezování počtů lidí, kteří v nich pracují. Není to v rozporu s tím, co říkáte?

Je to návrh, který bychom chtěli s ministerstvem vnitra diskutovat. Vím, že některá krajská asistenční centra se zavírají v regionech a městech, kde příliv uprchlíků není velký. Určitě je důležité posílit zejména ta místa, která jsou v nejvíc exponovaných regionech a velkých městech. A zdá se mi, že přidělení konkrétní role, která by byla určena někomu z týmu, by mohlo přispět k tomu, že daný pracovník bude velmi dobře informován o různých specifických formách pomoci.

Je něco dalšího, co by mohlo situaci zlepšit?

Chceme rozšířit ubytovací kapacity, nejen na úrovni nouzového ubytování, a také motivovat kraje a obce, aby se zapojily. A aby věděly, že když ubytování poskytnou, tak do toho daného místa bude možné přinést i finanční prostředky na posílení kapacity služeb, které budou pomáhat s uprchlíky.

‚Většinu výzev jsme zvládli‘

Několikrát jste zmínila, že část uprchlíků bude třeba přemístit, relokovat. Co bude pro vás v rámci toho zásadní? Budou to ubytovací kapacity, školy, volná pracovní místa, nebo něco jiného?

Musí to být koordinovaný přístup k potřebám uprchlíků. Musí tam být kapacita ubytovací, ve školství a taky kapacita sociálních pracovníků, kteří jim pomohou se zorientovat a zapojit do komunity. Musí jít primárně o motivační mechanismy a dobrou komunikaci, která vysvětlí, co jsou výhody daného místa a co tam na příchozí čeká.

Neumím si představit žádné silové, nátlakové mechanismy. Nepovažovala bych to za šťastné řešení. Uvidíme, jestli motivační cesta bude stačit, nebo jestli musíme hledat jiná řešení. Ale na prvním místě bych se snažila nabídnout dobrou podporu v tom daném území.

Je ale vůbec možné pro všechny najít takhle ideální lokalitu? Potýkáme se totiž nejen s příchodem nových uprchlíků (ačkoli ta vlna opadá), ale i s tím, že někteří musí opouštět své dosavadní bydlení.

Zatím to zvládáme a zvládáme to dobře. Něco je rolí státu, ale někde je důležité i přímé zapojení hejtmanů, starostů a jejich ochota hledat cesty a řešení. Jedna složka bez druhé nemá šanci tu současnou situaci zvládnout. Jsem si jistá, že Česká republika zatím většinu velkých výzev zvládla dobře.

Kdo je Klára Šimáčková Laurenčíková?

Klára Šimáčková Laurenčíková se stala 11. května novou vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Její předchůdkyní byla Helena Válková (ANO). Je pedagožkou a vede Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání.

Zároveň je předsedkyní Výboru pro práva dítěte, členkou Rady vlády pro lidská práva a členkou Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Je držitelkou ocenění Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Ve chvíli, kdy budeme na absolutním stropu našich kapacit, tak bude velmi důležitá další spolupráce se státy v rámci Evropy. Vím, že naše vláda intenzivně jedná s dalšími zeměmi v Evropské unii o tom, co ještě může být naší rolí a kde už potřebujeme zapojení a větší pomoc ostatních států.

Mobilní učebny? ‚Ano, ale dočasně‘

Jak sama říkáte, důležitou proměnou v rámci relokací je i školství. Teď probíhají zápisy do škol a Ministerstvo vnitra ve strategii píše, že počítá s tím, že se přihlásí až 125 tisíc dětí. Je tohle náš školský systém schopný zvládnout?

Víme, že místa by být měla. Ale opět jsou města (jako je Praha), která jsou dávno za stropem kapacit, a proto je důležité intenzivně řešit rovnoměrnější zapojení a i relokační mechanismy příchozích s malými děti napříč celou republikou.

Nelze dále zatěžovat města, školky a školy, které ne, že by nechtěly, ale už opravdu nemohou přijímat další. Musíme zátěž rozložit napříč Českou republikou spravedlivěji a funkčněji, protože pokud to přetížení už je teď někde enormní, tak opravdu nikomu nepomůžeme, pokud školky a školy zatížíme více. A myslím, že pokud podpoříme rovnoměrnější rozložení, tak i předcházíme vzniku konfliktů v daných lokalitách, kde by ta nálada mohla být nepříznivá.

Můžeme se také bavit o tom, jak rozšířit kapacitu škol o mobilní učebny, které by na dočasnou dobu vznikly při stávajících školkách a školách, kde by byli zaměstnáni lidé i s nižším profesionálním standardem. Mohli by být také více zapojeni profesionálové z Ukrajiny nebo studenti pedagogických fakult. Ale primárně bychom se měli snažit, aby rozdělení bylo spravedlivější.

Zmiňujete, že přetížená je Praha, ale jsou to i další města. Ministerstvo školství varovalo, že pokud se zátěž rovnoměrně nerozloží, může být v některých třídách až 34 žáků. Mohou to učitelé vůbec zvládnout? Plánujete pomáhat i jim?

Školy by v těchto případech potřebovaly více podpůrných pracovníků. To znamená nejen učitele, ale i asistenty. Potřebují určitě posílení kapacit školních psychologů a speciálních pedagogů, protože řada těch dětí, které přicházejí z Ukrajiny, vykazuje opravdu vážné psychické problémy a potřebují psychosociální programy nebo relaxační aktivity.

Potřebují podporu v dobré adaptaci a v napojení do vrstevnických vztahů a také vstřícné klima, které je přivítá. A potřebují prostředí, které bude chápat, že primární je jejich bezpečí a emoční stabilita a teprve potom akademické dovednosti a jejich rozvoj.

Víme, že ministerstvo školství avizuje, že od září bude z takzvaných šablon možné posilovat kapacity školních psychologů a speciálních pedagogů, to je určitě dobře. Doporučovali bychom ale do šablon pustit i profese sociálního pedagoga případně sociálního pracovníka, protože jsou regiony, kde školního psychologa je velmi komplikované najít a tamní ředitelé a školy by neměly zůstat bez možnosti zapojení dalších podpůrných profesí do svého týmu.

A je taky velmi důležité mluvit o tom, že ukrajinské děti potřebují být zapojeny do neformálního vzdělávání. Potřebují větší podporu, aby se zapojily do volnočasových aktivit, kroužků, uměleckého vzdělávání a taky mít možnost jezdit v létě na tábory. Prostě potřebují možnost trávit ten čas, který je pro ně složitý, příjemným způsobem a nezůstávat stranou.

Doporučovali jsme a budeme to dělat dál, aby se řešila i finanční podpora dětí, které nemají peníze na školu v přírodě nebo pomůcky, jako jsou třeba hudební nástroje. A je důležité toto řešit ve vztahu ke všem dětem, které jsou znevýhodněné.

Pokud ale u škol vzniknou mobilní třídy, o kterých jste mluvila, nedojde spíše k vyčleňování dětí z Ukrajiny z kolektivu?

Ideální řešení to není. Jsme v krizové situaci, proto bohužel některá řešení jsou kompromisem a je potřeba o nich přemýšlet jako o poslední, nouzové variantě, když ty lepší nejsou dostupné. Jednoznačně naší prioritou musí být zapojení ukrajinských dětí do běžných tříd.

Umím si představit, že tam, kde jsou školy přeplněné, tak může dočasně vzniknout varianta „ukrajinských“ tříd a může to dočasně řešit problém. Děti je možné propojovat na některé aktivity, jako jsou výlety, sporty nebo výtvarné aktivity. To jsou mechanismy, které můžeme cíleně rozvíjet tam, kde budou dočasně ty děti vzdělávány v oddělených třídách.

A jak chcete docílit toho, aby ty jednolité třídy byly opravdu dočasné?

Všichni si přejeme, aby válka skončila a aby se uprchlíci mohli vracet do svých domovů a za svými blízkými. A všichni věříme, že se to může v řádu týdnů, měsíců stát. Ale samozřejmě na to nemůžeme spoléhat. Takže naděje, že se jedná o dočasná řešení, je a musíme si ji držet, ale musíme dělat vše pro to, abychom dokázali pomáhat tak dlouho, jak to bude potřeba.

Umím si představit, že můžeme v Praze, ale i na úrovni klíčových ministerstev mluvit o tom, jak ještě více finančně podpořit školy v území Prahy, aby tyto oddělené třídy byly dočasným řešením a bylo možné zajistit lepší zázemí ve stabilních, lepších budovách, které se ale musí upravit a přizpůsobit i tomu, co požaduje školská legislativa. V budoucnu bychom tedy neměli zůstat u oddělených tříd a měli bychom se snažit o dobrou integraci.

Musíme uvažovat ve dvou úrovních. Tou první je současná krizová situace a co dělat pro řešení aktuálních problémů. A tou druhou úrovní je dobrá vládní strategie, která bude vznikat na základě dialogů s lidmi s terénu – učiteli, řediteli, poskytovali sociálních služeb nebo nevládními organizacemi.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované