Zrušit inkluzi? Na slib části politiků by nakonec doplatili úplně všichni

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Miliardy rovnou. A desítky miliard v budoucnosti. To nejsou vypočtené úspory, které by ve státním rozpočtu přistály, kdyby se zrušila ve školách inkluze. Naopak jde o předpokládané náklady.

Ať už za stavbu nebo úpravu nových škol, kam by se musely vyloučené děti z běžných základek přesunout, nebo za budoucí výdaje, které by sociální systém musel vynaložit navíc.

Přesto se tento nápad objevuje před volbami v programech některých stran. Dlouhodobě slibuje zrušení inkluze SPD, k ní se přidali také Motoristé. K tomu v různé formě zaznívá výrazná kritika inkluze od řady vládních i opozičních politiků.

„Zrušení inkluze je jen heslo. Někteří aktéři cítí, že je veřejnost negativně naladěná vůči slovu inkluze jako takovému, tak to využívají. Vyvolávají tedy obavu, ale žádné řešení nenabízí,“ říká Tomáš Habart z organizace Člověk v tísni.

Jak by ale takové zrušení inkluze vlastně v praxi vypadalo? Přesný postup nikdo na papír nedal, ale můžeme se jej pokusit nastínit, aby bylo jasné, co by to skutečně znamenalo.

Začít by se muselo tím, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami by dostaly stopku a musely by zamířit do speciálních škol. Neberme teď v úvahu, že by šlo o úplné otočení principu, který v Česku platí – tedy že si rodiče mohou vybrat, kam jejich dítě na školu nastoupí. A že se Česko k inkluzi zavázalo i na mezinárodní úrovni. Pojďme jen na praktickou stránku věci.

Rozhodně se zrušení inkluze netýká jen „pár“ dětí. Do českých základek chodí 123 tisíc žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, to je zhruba 12 procent z celkového počtu školáků. Pětina dětí už dnes ve speciálních školách je, zbývá ale 98 tisíc žáků v těch běžných.

Je to nesourodá skupina, do níž patří jak děti s poruchami učení – což je třeba dyslexie nebo dysgrafie – tak žáci s mentálním nebo fyzickým znevýhodněním, psychiatrickou diagnózou, ale také děti dlouhodobě nemocné, sociálně znevýhodněné nebo část cizinců, kteří se teprve učí česky.

Radikální odpůrci inkluze by asi přeřadili do speciálních škol i děti, které mají drobné problémy se čtením, aby nezdržovaly ostatní. Pro ukázku ale vezměme v úvahu, že by se přesouvalo „jen“ 40 tisíc žáků, kteří potřebují výraznější podporu, ale stále jsou dnes vzděláváni na základní škole.

„Vzdělávání dětí ve speciálních školách je ale trojnásobně dražší než v běžných,“ upozorňuje analytik vzdělávací politiky Karel Gargulák z PAQ Research.

Můžeme se tak pustit do úplně základní matematiky. Dodejme, že jde pouze o ilustrační výpočet.

Pokud žák v běžné škole přijde tuzemský rozpočet průměrně na sto tisíc korun ročně, tak přesunutí takového počtu dětí by mohlo ročně zatížit státní výdaje klidně osmi miliardami korun.

To jsou ale jen záležitosti výuky. Nejprve by bylo potřeba vybudovat pro ně dostatečné kapacity. Jestli se tak dá něco říct, tak že inkluze šetří peníze, které by se jinak musely přesměrovat do nákladnějšího provozu speciálních škol, kde jsou menší třídy, více učitelů a větší provozní náklady.

V Česku je 320 škol, které fungují výhradně pro žáky se speciálně vzdělávacími potřebami. Chodí do nich asi 25 tisíc dětí, a pokud by dalších 40 tisíc mělo najít místo, i s přifouknutím stávajících kapacit by bylo potřeba postavit poměrně dost škol, nebo ve velkém začít zřizovat speciální třídy v rámci běžných základních škol. Každopádně by na takový krok jen těžko stačily jednotky miliard korun.

„Nemáme kapacity ve speciálních školách, nemáme kapacity ani v běžných školách k vybudování speciálních tříd, nejsou speciální pedagogové, kteří by tam v takových počtech měli učit,“ vyjmenovává problémy Lenka Felcmanová, předsedkyně neziskové organizace Society for All.

Ukázal to třeba i nedávný příklad situace v Praze. Současné kapacity speciálních škol nestačí ani pro děti, které v nich mají najít místo, jak Seznam Zprávy popisovaly.

Vzhledem k tomu, že se ve velkých městech a kolem nich nepodařilo v horizontu dvou dekád připravit dostatečný počet míst v běžných mateřských, základních a ani středních školách navzdory zcela očekávatelné populační vlně, těžko si představit, že by – byť postupnými kroky – stát zvládl tak obrovský počet dětí přesunout do speciálních škol.

Symbolem inkluze se stali asistenti pedagoga. Ti jsou k ruce učiteli ve třídě, v níž potřebuje některé z dětí podporu. Jejich počet skutečně narostl, jen v posledních letech o tisíce úvazků (viz grafika v úvodu). V roce 2016 připadlo na 100 učitelů 11 asistentů pedagoga, v roce 2023 už 24,5. Takže i v rámci debat o efektivitě školství je tahle pozice jako kolonka v tabulce vždy označená červeně s vykřičníky, i když jednoznačně pomáhá.

Zrušení inkluze tedy může znamenat i zrušení této pozice. V takovém případě by stát uspořil v nákladech na jejich platy na základních školách něco přes sedm miliard, v celém regionálním školství asi 11 miliard.

„Nedovedu si představit, že bychom o asistentky přišly. Doplatily by na to všechny děti. Asistentky nejsou ve třídách jen pro konkrétní dítě, ale celou třídu,“ říká Gabriela Hrušková, ředitelka Základní školy T. G. Masaryka ve Štětí na Litoměřicku.

Na tamní základce funguje devět tříd. Počty žáků stoupají ke třiceti. Jen v jediné třídě nepůsobí asistent pedagoga.

Stejně nesouhlasně se k debatě o rušení inkluze staví ředitelka Základní školy Budišov nad Budišovkou na Opavsku Natálie Jaššová. Přitom právě tady by klidně mohli žehrat nad tím, že mají daleko těžší práci než školy ve výstavních čtvrtích velkých měst.

„Když to přepočítám, tak máme 5,5 úvazku podpůrných profesí. Kdybychom je neměli, tak tedy budeme posílat některé děti pryč? Nebo budeme vytvářet speciální třídy? To je už ale přece návrat k segregaci,“ varuje Jaššová.

Do budišovské základní školy chodí velký počet dětí z rodin v hmotné nouzi, řeší desítky zpráv pro OSPOD i policii, musí si poradit s vysokými absencemi žáků, mají kolem 30 procent romských žáků. Velkou změnou pro ně bylo získání sociálního pedagoga, kdy se z roku na rok na polovinu snížil počet neomluvených absencí a daleko méně dětí neprospělo. O sociálního pedagoga, který se až letos dostal do zákona, by tedy se zrušením inkluze nejspíše zase přišli.

Přitom je potřeba říct, že inkluze v řadě ohledů žádnou velkou revoluci nepřinesla. V Česku totiž i přes nejrůznější snahy trvající dekády zůstává zhruba stejný počet segregovaných škol. Před osmi lety statistiky v Česku evidovaly asi 130 škol, kam dochází alespoň třetina romských žáků. Stejná čísla platí i dnes. Rovněž se téměř nehnula čísla škol, kam dochází tři čtvrtiny a více romských dětí.

To vše navzdory tomu, že jsme přes 15 let pod trvajícím dohledem Rady Evropy, jelikož českou segregaci vyhodnotil Evropský soud pro lidská práva už v roce 2007 jako diskriminační. Zrušení inkluze by ani v tomto směru rozhodně nepomohlo problém řešit.

„Kdyby byla inkluze tak hrozně úspěšná a vlastně přehnaná, tak bychom přeci neměli už takovou situaci vůbec řešit,“ všímá si Habart.

A s tím se pojí i poslední argument – dlouhodobé náklady vzdělávací neúspěšnosti. Státní rozpočet těží z toho, pokud budou žáci ve škole co nejúspěšnější.

Ze studie z roku 2021 vyplývá, že žák, který zvládne střední školu bez maturity, odvede do veřejných rozpočtů minimálně o 2,3 milionu korun více než člověk, který zvládl jen základní školu. A odsunem velké části dětí do speciálního školství by Česko o jejich potenciál přišlo. Přitom jen drobné zlepšení nejslabších žáků by z dlouhodobého hlediska vyšlo na 18 miliard korun ročně navíc (v tehdejších počtech) do státního rozpočtu.

Na druhou stranu i velká část učitelů má s inkluzí problém. Poukázala na to předloňská studie Jakuba Pivarče z Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Z ní vyplývá, že dvě třetiny učitelů nejsou přesvědčené o tom, že by byla inkluze přínosná pro všechny žáky. K tomu asi 30 procent učitelů má k inkluzi negativní postoj.

Ani veřejnost není dlouhodobě inkluzivnímu vzdělávání nakloněná. Například z průzkumu CVVM z roku 2023 vyšlo, že skoro čtyři pětiny lidí nesouhlasí se zařazením dětí s mentálním postižením do běžných škol. Polovina lidí by oddělila i děti se zrakovým nebo sluchovým postižením.

„Začátek je už v tom, že slovo inkluze je nepochopené. A to nejen veřejností, ale bohužel i částí pedagogů. Integrované děti byly ve školách vždycky, akorát jsme tomu neříkali inkluze a děti nedostávaly podporu, včetně dětí nadaných, protože i ony jsou inkludované,“ připomíná Hrušková.

Je tak poměrně logické, že je zrušení inkluze líbivým politickým heslem. Doveden do důsledků by ale tento krok vedl k tomu, že by na to český stát z krátkodobého i dlouhodobého hlediska doplatil. A to nejen finančně, ale i společensky – ani jsme nenaznačili vliv zrušení inkluze na další polarizaci společnosti.

Zároveň to neznamená, že společné vzdělávání (méně provokativní označení inkluze) nemá své potíže. Na řadu škol dopadá daleko tíživěji než jinde a nedostává se jim dostatečné podpory. Z čehož logicky plyne dlouhodobá deziluze z této změny, zvlášť když se už na jejím startu očividně nepodařilo politikům přesvědčit o nutnosti změny ani většinu učitelů.

Stejně tak jsou naprosto oprávněné výzvy k hledání větší efektivity celého vzdělávacího systému. K tomu vedou ale pouze promyšlené změny, nikoliv prvoplánové výkřiky – mezi které patří například právě volání po zrušení inkluze.