Článek
Záměry vlády Andreje Babiše ohledně budoucího fungování veřejnoprávních médií získaly konkrétnější obrysy. Je trochu paradoxní, že už přece jen o něco lépe tušíme, jak chce vláda s Českým rozhlasem a Českou televizí naložit, ale pořád vůbec nevíme, proč to dělá a co je účelem obří legislativní změny, do níž se ministři pouštějí.
To, co politici jako důvody svého konání uvádějí, totiž není v souladu s tím, co skutečně dělají. Předně - politickým argumentem číslo jedna je zrušení koncesionářských poplatků, neboť tento slib stojí v programovém prohlášení vlády. Budiž, to je legitimní politická snaha. A přes mnohdy hysterickou reakci části opozičních politiků existuje celkem široká shoda na tom, že samotné převedení médií pod státní rozpočet nemusí nutně znamenat jejich zkázu nebo ohrožení.
Této věci je ovšem věnována jen malá část navrženého zákona. Protentokrát nechme její diskutabilní kvalitu stranou.
Kdyby totiž vláda skutečně chtěla „jen“ zrušit poplatky (splnit slib), vypadala by legislativní práce úplně jinak. Poplatky upravuje zvláštní zákon o rozhlasových a televizních poplatcích. Ten by stačilo zrušit a nahradit novým, případně upravit existující zákony o České televizi a o Českém rozhlasu.
Namísto toho pojala vláda Andreje Babiše úmysl napsat nový zákon, který nahradí nejen zmíněnou poplatkovou normu, ale také oba zákony zřizující Českou televizi a Český rozhlas. Ten chtějí nahradit „zákonem o médiích veřejné služby“.
To samo o sobě napovídá, že skutečný záměr je mnohem širší než pouhá změna financování. Ambicí zjevně je zcela nově nastavit či definovat fungování veřejnoprávních médií. To je ovšem výrazně obecnější cíl.
A s tímto cílem se představený zákon vypořádává až spektakulárně špatně. Předně zaujme, že když už se jmenuje, jak se jmenuje, úplně ignoruje třetí veřejnoprávní médium, jímž je Česká tisková kancelář. Ta sice nevybírá poplatky, ale dosud byla systémovou součástí veřejnoprávní části českého duálního mediálního systému. Také má stejně jako rozhlas a televize svůj vlastní zřizovací zákon. Pokud by tedy představené dílo prošlo v navržené podobě, pak by veřejnoprávní část mediální krajiny definoval „moderní“ zákon o médiích veřejné služby a vedle něj sirotek „postaru“ zřizující ČTK, aniž by mezi normami existovala jakákoli vazba.
To ale zdaleka není jediná pikanterie. Tím, že vládní politiky ovládla ambice tvořit víc než jen systém financování veřejnoprávní televize a rozhlasu, přihodily se věci, které mohou vnést do fungování těchto médií dost nehezké zmatky.
Autoři zákona zjevně chtěli zdůraznit nezávislost médií, a tak do normy vepsali, že za obsah vysílání odpovídají výhradně „orgány“ České televize, respektive Českého rozhlasu. Mezi „orgány“ ovšem nepochybně patří i rady obou médií, které byly dosud z bezprostředního vlivu na obsah a výrobu vyloučeny. Vzápětí poté, co zákon přiřkne radám odpovědnost za obsah vysílání, jim o pár paragrafů dál výslovně zakáže do obsahu a jeho výroby zasahovat. O takovou odpovědnost bude určitě rvačka.
Ministr Klempíř, ale třeba i mediální expert ANO Patrik Nacher se v debatách o zákonu chlubí snahou o lepší definici veřejné služby. Což o to, takovou definici by Česko potřebovalo jako koza drbání, ale v zákoně žádná taková definice není.
Norma obsahuje jen tupou prioritizaci zpravodajství a publicistiky před zábavou, ale s tím si opravdu nevystačíme. Zvláště ne, když stejný zákon zároveň ukládá televizi a rozhlasu přímo povinnost „věnovat část své vysílací kapacity i produkčních prostředků původní dramatické, dokumentární a hudební tvorbě a podpoře české filmové, televizní a rozhlasové tvorby a dalších projektů“. V souvislosti s tím, že ze zákona jednoznačně plyne snaha zásadně přiškrtit oběma médiím finanční kohouty, je to až legrační.
Ze zákona zmizela například memoranda uzavíraná jednou za čas mezi veřejnoprávními médii a vládou, která mají veřejnoprávní službu pro aktuální dobu definovat. Není to nejobratnější řešení, ale je to alespoň něco, co mohlo dostat šanci. Tento nástroj, který by diskuzi o podstatě veřejné služby udržoval „ve vzduchu“, z nového zákona vypadl, aniž byl nahrazen jakýmkoli jiným instrumentem.
V této souvislosti jsou Nacherova či Klempířova slova o potřebě nově definovat veřejnou službu jen mlácením prázdné slámy.
Tolik se toho – dokonce i v důvodové zprávě k zákonu – napovídalo o nutnosti přizpůsobit fungování veřejnoprávních médií rozmachu (a konkurenci) digitálních platforem, internetu a sociálních sítí, až se o tom v zákoně nedočteme vůbec nic.
Přičtěme k tomu, že odborníci upozorňují i na další chyby, například že autoři zákona zapomněli na kmitočtové paragrafy i úpravu digitálního multiplexu z původních zákonů, takže veřejnoprávní média by neměla kde vysílat, že zákon nemyslí například na neslyšící, jimž dosavadní normy garantují podíl televizního obsahu tlumočený do znakového jazyka, že je opomenuta existence regionálních studií…
Celé je to hodně nepovedená fúze existujících norem. Jestli je to práce umělé inteligence, jak říkají někteří jízliví pozorovatelé, pak měli Motoristé zvolit nějaký lepší jazykový model nebo pověřit sepsáním promptu někoho chytřejšího.
Celkový dojem ze čtení zákona a debaty kolem něj je takový, že účelem ani zdaleka není modernizovat financování veřejnoprávních médií, ale vylít si dlouho hromaděný vztek na Českou televizi a Český rozhlas. A to dost amatérsky. Je to smutnější o to, že v čele této snahy je nastrčený bezradný Oto Klempíř, který se ještě těsně po volbách dušoval, že veřejnoprávní média jsou pro něj důležitá.
Dobrou zprávou je, že norma se skoro jistě nestihne schválit tak, aby platila od začátku příštího roku. Tím se otevře více než roční časový prostor na úpravu díla tak, aby alespoň z dálky připomínalo vážně míněný zákon o fungování veřejnoprávních médií. Třeba by se na něj za tu dobu mohl podívat i nějaký právník.
Špatnou zprávou je, že tento odklad přinutí vládní koalici uskutečnit trucovitý škrticí „mezikrok“ s osekáním poplatků možná už ve druhé půli letošního roku. To může být – při dostatečně špatném provedení – pro rozhlas a televizi tvrdší rána než samotná změna způsobu financování.
