Hlavní obsah

Dostal jsem letenku do Moskvy, tvrdí bývalý důstojník StB Zifčák alias „mrtvý” student Šmíd

Spiklenecké verze o své úloze během zásahu na Národní třídě se Ludvík Zifčák drží i třicet let po demonstraci. (Video: Seznam.cz)

15. 11. 6:00

Jako student Růžička se nechal zatknout na demonstraci nebo podepsal Několik vět. Ve skutečnosti Ludvík Zifčák pracoval pro komunistickou tajnou službu. Stále tvrdí, že během zákroku na Národní třídě v listopadu 1989 měl sehrát roli mrtvého studenta Martina Šmída a pomoci tak k politickým změnám.

Článek

Na rozhovor přinesl Ludvík Zifčák pomuchlanou obálku. Vytáhl z ní občanský průkaz, pas a letenku, vše vystavené na jméno Milan Růžička.

Právě pod tímto falešným jménem působil v revolučním roce 1989 tehdejší poručík Státní bezpečnosti Zifčák mezi pražskými studenty. Účastnil se také demonstrace 17. listopadu, která skončila brutálním policejním zásahem na Národní třídě a mezi zraněnými byl i student Růžička. Po odhalení pravé identity začal Zifčák tvrdit, že měl na příkaz špiček tajné služby sehrát roli mrtvého studenta Martina Šmída a přispět tak k rozšíření fámy, jež pomohla vyburcovat veřejnost k otevřenému odporu proti komunistickému režimu.

V 90. letech si Zifčák odseděl za svoje aktivity pod krycí identitou osm měsíců ve vězení. Nyní provozuje hotel v lázeňském městečku Karlova Studánka uprostřed Jeseníků.

Legendy o mrtvém studentovi Růžičkovi se dodnes nevzdal – přestože ji už dávno vyvrátila parlamentní vyšetřovací komise a nikdo jiný z tehdejších aktérů verzi o spiknutí StB nepotvrdil. Svoji věrohodnost a důležitost se Zifčák snaží opakovaně podepřít i zmíněnými dokumenty a letenkou, k níž přikládá i svazek starých sovětských rublů. „Měl jsem letět z Budapešti do Moskvy a tyhle peníze jsem měl na cestu,” řekl Seznamu.

Prohlásil také, že jde o poslední rozhovor na toto téma.

Bude 30 let od 17. listopadu 1989. Jaké máte pocity?

Pocity samozřejmě nemám vůbec dobré. Lituji, že se to všechno zvrtlo v takovouto nejistou dobu, kdy nevíte, co bude zítra, co bude pozítří. Na jednu stranu, já si vedu dobře, ale přesto si myslím, že hodně lidí neví, co je potká. Doba šla samozřejmě kupředu, musím uznat, že některé kroky byly dobré, pozitivní, svoboda slova a podobně. Ale jinak, celkově z toho nemám vůbec dobrý dojem.

Takže vy byste zpětně byl spíš pro nějakou reformu? Nebo vám tehdejší režim vyhovoval tak, jak byl?

Mně osobně vyhovoval. Rozhodně mně vyhovoval víc než ten režim současný.

Změnil se během těch třiceti let váš světonázor?

Jsem pořád komunistou, spíš se kloním k marxismu-leninismu. Komunisté, kteří jsou dnes v parlamentu, to jsou spíš jenom značkoví komunisté, kteří používají stranu jako značku, jako firmu. Moje postoje zůstaly stejné.

Pojďme se vrátit na začátek. Jsme v Karlově Studánce, vy jste nedaleko vyrůstal. Původně jste se vyučil instalatérem. Proč jste se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB zahrnovala klasickou policii, Veřejnou bezpečnost, ale i tajnou službu, Státní bezpečnost – pozn. red.)?

Musím říct, že být u policie byl můj sen. Samozřejmě ne u Státní bezpečnosti, ale u policie. Mám bratra, který byl policista, otec se tam také angažoval, máme to v krvi. Mým cílem bylo stát se policistou a být u kriminálky. Bohužel se to trochu zvrtlo a skončil jsem někde jinde.

Foto: Seznam.cz

Letenka z Budapešti do Moskvy na jméno Milan Růžička. Datum vystavení je však až z června 1990, kdy byl Zifčák už mimo službu.

Podle vašich služebních dokumentů jste byl v SNB považován za úplně bezproblémového, až vzorného člověka. Psalo se tam i o tom, že jste měl doma vzornou ideologickou výchovu. Co to znamenalo?

V mojí rodině byli skoro všichni členy komunistické strany. Otec byl jedním ze zakládajících, když přijeli z Rumunska jako rumunští Slováci, začali tady působit v roce 1948. Já jsem jejich názory samozřejmě přejímal, poslouchal jsem diskuse doma. Komunistické nebo socialistické názory mi tedy nebyly vůbec cizí. Když jsem pak vstupoval do strany, tak to nebylo tak, jak to někteří říkají, že museli. Já jsem byl rád, byl jsem šťastný, když mi to na vojně nabídli.

Jak jste se dostal ke Státní bezpečnosti?

U policie byl kladen důraz na to, že musíte projít vším. Začal jsem jako pořádkový policista, posléze jsem šel na Pohotovostní pluk, tam už jsem měl jako velitel čety na starost 40 až 50 lidí. A pak přišla nabídka od Státní bezpečnosti. Tedy poprvé přišla na vojně už v roce 1981, tehdy jsem na to ale moc nereagoval, hodně jsem sportoval a chtěl se sportu věnovat víc než profesionální práci.

Vy jste hrál fotbal za NHKG Ostrava, že? Co to bylo za soutěž?

Tehdy to byla druhá liga. Předně jsem hrál za Vítkovice, pak jsem přešel do NHKG Ostrava, byl jsem takový cestovatel. Hrál jsem i za Roudnici nad Labem, jeden čas jsem byl i ve Viktorii Žižkov a nakonec v KPS Brno.

V StB jste působil od března 1989, poměrně rychle jste se ocitl v terénu. Je zdokumentováno, že jste chodil na soudy s představiteli Nezávislého mírového sdružení a přišel jste se tam do kontaktu s Annou Šabatovou, nynější ombudsmankou.

Vzpomínám si na to naprosto přesně. Nebyla to jenom paní Šabatová, na soudy chodily dvě, byla tam ještě paní Ruth Šormová. Byl to soud s Tomášem Dvořákem a paní Hanou Marvanovou (nynější pražská radní – pozn. red.). Tam to všechno v podstatě začalo.

Jak došlo k tomu, že vám StB opatřila falešnou identitu a vyslala vás mezi studenty?

Státní bezpečnost tehdy měla zapotřebí mít informátory a své pracovníky co nejblíže ke zdroji. Nemohli jsme se spoléhat jenom na agenty. Vznikla tak myšlenka, že musíme infiltrovat svoje lidi do tohoto prostředí. A vzhledem k tomu, že já jsem byl tehdy mladý příslušník, prostředí mě neznalo, tak volba padla na mě.

Ale to nebylo tak obvyklé, taková legalizace, jestli to říkám správně.

Legalizace pracovníka do prostředí, takzvaně podstava. Nebylo to obvyklé. Uvažovalo se o tom nejméně deset let zpátky, nikdo na to ale nepřistoupil. Agenturní síť byla tak široká, že to nebylo zapotřebí. Až postupem času vykrystalizovalo, že je to třeba udělat. Byl jsem první člověk, který byl do tohoto prostředí vysazen.

Foto: Seznam.cz

Takzvané "káópéčko", neboli krycí občanský průkaz Ludvíka Zifčáka. Jako Milan Růžička byl o čtyři roky mladší, ve skutečnosti se narodil v roce 1960.

Vzorný komunista i demonstrant na Národní třídě

Kariéra Ludvíka Zifčáka ve Státní bezpečnosti je podrobně zdokumentována. Ústav pro studium totalitních režimů zveřejnil jeho personální spis v tajné službě a dobové kamerové záběry z demonstrace 17. listopadu 1989, na kterých je Zifčák zachycen. V dalších studiích je také podrobně popsáno Zifčákovo působení v StB. Z nich také vyplývá, že Zifčák nepopisuje zcela věrně ani další události ze svého života. Například o přijetí do složek Státní bezpečnosti sám velmi usiloval. Už při vyšetřování vyšlo také najevo, že Zifčákovo vysazení pod krycím jménem mezi studenty nebylo řádně odsouhlaseno vedením StB. Sám Zifčák také původně vypovídal, že na Národní třídě dostal po hlavě a na bolesti si stěžoval lékaři ještě po několika týdnech.

Vystupoval jste jako student Milan Růžička, dokonce jste kvůli tomu udělal přijímací zkoušky na vysokou školu…

…na Vysokou školu báňskou v Ostravě.

Jak se člověk vyrovnává s tím, že se nejen jmenuje jinak, ale funguje jako někdo jiný, s jinými názory?

Musíte si uvědomit, že na to byl člověk školený. Nevím, jak to vysvětlit, bylo to celkem normální, neměl jsem s tím žádný problém.

V roli studenta Růžičky jste se ocitl i v celkem kuriózních situacích. Třeba jste se po demonstraci k výročí 21. srpna 1968 ocitl v cele předběžného zadržení.

Z dnešního pohledu je to samozřejmě směšné. Došlo k zákroku proti demonstrantům na Václavském náměstí. Já jsem byl jedním z nich, byl jsem zatčen. Shodou okolností mě zatýkala skupina z Pohotovostního pluku, které jsem asi rok předtím velel. Všichni se na mě dívali se slovy: „Ludvo, seš to ty?“ Identitu samozřejmě nemůžete prozradit, tak jsem řekl, že je to omyl. Dívali se nevěřícně.

Oni o tom tedy nevěděli, že jste vysazen mezi studenty?

Nevěděli. Když se podívali do občanského průkazu a viděli jméno Milan Růžička, řekli si, že je to asi opravdu nějaký dvojník.

Dokonce jste jako Růžička podepsal i petici Několik vět. Nebál jste se, že se spletete a podepíšete ji jako Zifčák?

Ne, ne.

Co se dělo předtím, než jste se 17. listopadu ocitl jako student v průvodu?

Státní bezpečnost si pohrávala s myšlenkou, že musí ovládnout nejen disidentské hnutí, ale především studenty, kteří byli už tehdy radikální. Byl úkol založit studentské hnutí, které by zaštítilo demonstrace. To se nám podařilo. Bylo založeno Nezávislé studentské sdružení. Oficiálními mluvčími jsem byl já, Petr Fiala a Radek Váňa. Pak tam byla ještě nějaká děvčata. Sdružení mělo posléze asi 300 členů.

Z dokumentů není jasné, jestli Fiala a Váňa byla falešná jména, nebo ne… Z dokumentů není zřejmé, zda ti lidé vůbec existovali…

Samozřejmě to byli naši členové. Zmíněné studentské sdružení dalo výzvu do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky ke studentské demonstraci.

Vy jste došel 17. listopadu z Albertova až na Národní třídu. Jaký jste měl od StB úkol?

Na 17. listopad byl vytvořen určitý scénář. Byly vytvořeny tři skupiny, které měly své úkoly. Já jsem měl na starost jednu skupinu, bylo to pět lidí, kteří na sebe vázali další. Tato vrcholná skupina měla za cíl vytvořit situaci mrtvého studenta. Další skupina měla nějakým způsobem ovládat ten průvod a třetí skupina byla zásahová jednotka, lidé převlečení za parašutisty. Ti měli na starosti zajištění prostoru, kde jsem se pohyboval a kde měla ležet mrtvola.

Tady se chci zastavit. V březnu 1990, když se tato věc vyšetřovala, jste nejdřív vypovídal, že jste byl v čele průvodu a dostal jste ránu obuškem do ruky a do hlavy. Pak jste podle dokumentů omdlel, byl převezen do Nemocnice Na Františku a ošetřen. Poté jste ale prohlásil, že budete vypovídat celou pravdu a rozhovořil jste o schůzce s velitelem pražské správy StB Bytčánkem, který podle vás měl pokyn od tehdejšího prvního náměstka federálního ministerstva vnitra Lorence a vše mělo být posvěceno i od části KSČ. Trváte pořád na téhle pozdější verzi?

Trvám samozřejmě na té druhé verzi. Žádná první ani neexistovala, to byly takové ty předběžné výslechy, kde se vyslýchali všichni, kteří na Národní třídě působili.

Foto: Seznam.cz

Cestovní pas na jméno Milan Růžička. Správně měl Zifčák už před lety oba průkazy odevzdat. Proč si je nechal, nebo jakým způsobem je získal, neprozradil.

Vaši verzi, že šlo o jakési spiknutí StB, která chtěla odstavit tehdejšího šéfa KSČ Jakeše, ale nikdo jiný nepotvrdil. V závěrech parlamentní vyšetřovací komise z roku 1992 se uvádí, že jste si takový popis událostí vymyslel. Jak se k tomu dnes stavíte?

Především musíte pochopit, že ta informace vyšla jenom z jednoho zdroje, to znamená ode mě. Nikdo se k tomu nechce vyjadřovat. Bohužel jsem jediný, který tu věc otevřel. Za výpovědí si ale v podstatě stojím. Když teď vidíte, jak vycházejí k 30. výročí různé knihy, tak tam už tyhle věci potvrzuje více lidí.

Takže tvrdíte, že zásah na Národní třídě byla ve skutečnosti konspirace Státní bezpečnosti s částí komunistické strany.

Samozřejmě.

Vy jste byl ale přece zraněný. Dostal jste opravdu obuškem do hlavy, nebo ne?

Nebyl jsem vůbec zraněný, prostě jsem využil situace, kdy došlo k prvnímu střetu. Spadl jsem na zem tak, jak to bylo dohodnuto. Naprosto všechno si pamatuji – kdo byl kolem mě, jak to tam probíhalo, která lékařka se tam pohybovala.

Co bylo potom? Vrátil jste se za nějakou dobu do služby?

Nevrátil jsem se do služby. Měl jsem vždycky dohodnutý styk na schůzkových místech. Tam jsem se scházel s řídícími lidmi, kteří mi předávali informace z centrály. Stále jsem působil v disentu. Musíte si uvědomit, že na Národní třídě nezemřel Milan Růžička, ale Martin Šmíd. Milan Růžička tedy mohl pracovat do doby, než se to všechno nějakým způsobem neprofláklo. Až pak jsem dostal informaci, že akce končí a musíme se všichni stáhnout. Dostal jsem pas, letenku a stáhl jsem se.

Podle svědeckých výpovědí jste byl viděn mezi studenty i v dalších dnech po zásahu na Národní třídě, dokonce ještě v prosinci 1989. Co se pak s vámi stalo? Je známo, že jste měl útočiště na vysoké škole.

To už je spíš taková fáma. Já jsem se měl ztratit, hledala se cesta. Nikdo tehdy ještě netušil, že se to nakonec zvrtne tak, jak se to nakonec zvrtlo. Měl jsem působit na Vysoké škole SNB na Lhotce, měl jsem tam studovat pod normálním jménem.

Jak na vás vlastně prasklo, že nejste student, ale příslušník StB?

Víte, když Němci prohráli 2. světovou válku, mnozí lidé začali spolupracovat s vítěznými mocnostmi a říkat, kdo je konfident. Tak to bylo i u nás na vnitru. Někdo se tam doslechl informaci o tom, že něco takového probíhalo. Dnes už vím, kdo to byl. Tehdy existovala nějaká nezávislá studentská vyšetřovací komise a ta dostala informaci, že onen „mrtvý“ je Milan Růžička. Šli za tou informací a zjistili, že Milan Růžička neexistuje.

Pokud bychom tu vaši verzi přijali. Byl jste 17. listopadu v kontaktu s Drahomírou Dražskou, která po zásahu šířila informaci o mrtvém studentovi? Viděl jste ji, poznal jste ji?

Ano, poznal jsem ji. Nevím, jestli ona tehdy poznala mě. I když, určitě poznala. Byl s ní v kontaktu jeden z trojice zakladatelů toho studentského sdružení, Petr Fiala. Ten s ní udržoval veškeré kontakty, zajišťoval kontakty přes ni. Paní Dražská koneckonců i tehdy podepsala nějakou mlčenlivost. Tu mlčenlivost můžeme kdykoli vytáhnout a já myslím, že ji vytáhneme v blízké době, pokud na to bude paní Dražská tlačit.

Mě by zajímalo, kdo je ten Petr Fiala. Předpokládám tedy, že je to krycí jméno. Řeknete mi, kdo je Petr Fiala?

Neřeknu. Samozřejmě ta jména můžu zveřejnit, ale nebude to dnes, bude to teprve po souhlasu těch lidí. Fakt je, že ti lidé existovali, že ta jména jsou, že ta prohlášení jsou také. Rudé právo dokonce tehdy hledalo jednu moji spolupracovnici, jmenovala se Ivona Růžičková, byla tam i její podobizna.

Co se potom s vámi dělo dál na začátku 90. let?

Státní bezpečnost byla zrušená, byli jsme postaveni mimo službu. Já jsem žil na Bruntálsku, byl jsem nezaměstnaný.

Dostával jste ale nějakou výsluhu…

To bylo jenom po dobu asi jednoho nebo dvou měsíců, pak nám to zastavili a žádná výsluha už nebyla.

Ani za tu dobu, co jste nebyl v StB, vám nepřiznali výsluhu?

Ne. Rozprášili nás. Kdo byl u kontrarozvědky nebo rozvědky a musel odejít, odešel bez nároku. Takže jsme se museli všichni starat o sebe, kdo co dokáže. Bylo to těžké. Když měl někdo v občance jako bývalého zaměstnavatele Ministerstvo vnitra, tak ho nechtěl nikdo zaměstnat.

Zifčák si vymýšlí, shodli se poslanci už v roce 1992

Legenda o plánu StB sehrát mrtvého studenta zapůsobila na některé členy první parlamentní komise, která dohlížela nad vyšetřováním událostí 17. listopadu 1989. Druhá komise federálního parlamentu, která zkoumala události podrobněji, však na začátku roku 1992 konstatovala, že si Zifčák alias Růžička svoji verzi vymyslel.

„Vyšetřováním souvisejících okolností bylo nevyvratitelně prokázáno, že tvrzení L. Zifčáka, kterým si podsouvá klíčovou úlohu v listopadových událostech, je opřeno o skutečnosti, které byly buď technicky nemožné a neuskutečnitelné, anebo jsou v rozporu s jednáním jím uváděných osob, které však směřovaly ke zcela jinému cíli.”

Zdroj: Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu, leden 1992

Vy jste podnikal…

Podnikat jsem začal, ale z nutnosti. Práci jsem nikde nesehnal. Já jsem to měl těžké i tím, že jméno Zifčák bylo velmi známé. V roce 1990 jsem napsal paměti, které vyšly v deníku Špígl, tam jsem vydělal nějaké peníze a z toho jsem začal podnikat.

Kdy jste začal s hoteliérstvím?

Až v roce 2008. Do té doby jsem vydával knihy, týdeník Nové Bruntálsko, měl jsem zastavárny a takové ty věci.

V minulých letech se o vás také psalo v souvislosti se spory v obecních volbách v Karlově Studánce. Prý jste do hotelu nechal přihlásit více než 20 lidí odjinud, kteří pak chodili hlasovat.

Bylo to 28 lidí. Poskytl jsem prostor lidem, kteří měli na sobě exekuce a jedno s druhým. Vzhledem k tomu, že jsem sociálně zaměřený člověk, tak mi jich bylo líto. Umožnil jsem jim tu mít trvalý pobyt. A tím pádem měli i právo volit. Tak jsme toho využili a začali jsme kandidovat. Založili jsme sdružení s názvem Prosperita. Volby jsme dokonce vyhráli, pak to ale někdo napadl u soudu a prohráli jsme.

Pak jste vedl Hnutí sociálně slabých, které kandidovalo i v evropských volbách. Letos ho ale rozpustil Nejvyšší správní soud, protože nedodalo výroční zprávu. S touhle iniciativou už tedy pokračovat nebudete.

Už ne.

Když jste zmínil, že jste měl zastavárny. Právě tam často chodí lidé, kteří jsou v exekuci. Takže vy jste se s budoucími voliči seznámil ve vaší zastavárně?

Zastavárna pro ně byla takové poslední místo záchrany. Ta zastavárna opravdu fungovala tak, že jsme jim půjčovali peníze za nějaké jedno procento, za půl procenta, nebylo to na žádné mimořádné zbohatnutí.

Jaký máte názor na premiéra Andreje Babiše?

Vážím si ho. I když mít jeho peníze, do politiky bych asi sotva vstupoval, tomu bych se asi ubránil. Chápu ale, že jako podnikatel byl znechucený tím, co se v tomto státě děje, že se rozkrádal státní majetek a podobně. Vytýkám mu jedinou věc. Že nepřistoupí na to, že byl agentem Státní bezpečnosti. Co na tom bylo špatného?

Takže vy jste přesvědčen, že byl řádným a vědomým spolupracovníkem StB.

Jistě, samozřejmě.

Na severní Moravě a ve Slezsku měl hodně voličů prezident Miloš Zeman. Jste jeho fanoušek?

Osobně beru Zemana jako jednoho z nejlepších prezidentů po listopadu 1989. Je to člověk, který si stojí za svým názorem. Samozřejmě má občas nějaké výstřelky, kdo je nemá, ale v tom globálu bych ho hodnotil jako nejlepšího.

Máte dnes ještě kamarády z bývalé služby?

Samozřejmě. Někteří říkají, že Hotel Džbán je taková rezidentura. Tady se to všechno schová. Je pravdou, že sem za mnou lidé z bývalé služby jezdí. Ale jezdí sem i politici.

Kdo tu třeba byl?

Nedávno tu byl dokonce ministr zahraničí.

Petříček?

Ne, bývalý ministr, nebo vlastně i současný.

Nebyl to Zaorálek? On je teď ministrem kultury.

Ano, Zaorálek.

Reakce Lubomíra Zaorálka (ČSSD):

“U příležitosti 30. výročí událostí 17. listopadu si pan agent StB Zifčák zřejmě vymyslel další nepravdivou historku. Toho člověka osobně neznám a v hotelu Džbán v Karlově Studénce jsem přespal jednou asi před 20 lety a to, pokud mě paměť neklame, žádný Zifčák majitelem nebyl.”

Foto: Seznam.cz

Občanský průkaz a cestovní pas na jméno Milan Růžička, které Zifčák podle vlastních slov nevrátil StB. Jako Růžička byl o čtyři roky mladší, ve skutečnosti se narodil v roce 1960.

Doporučené