Hlavní obsah

Důvodů, proč se Češi zasekli na Dánech, je víc. Největším únava z přeletů

Luděk Mádl
šéfreportér
Foto: Profimedia.cz

Kasper Dolberg právě do české sítě doručil druhý dánský gól. Patrik Schick dokázal poté snížit, na vyrovnání už ale čeští borci nedosáhli.

Reklama

4. 7. 10:24

České naděje na fotbalovém Euru vyhasly ve čtvrtfinále. Fanoušci se zabývají otočeným rohem, po němž Dánové otevřeli skóre, diskutují o sestavě. Na český tým ale především padla únava z cestování. A projevil se limit v kreativitě.

Článek

Od roku 1996 v nepřerušené linii platí, že hraje-li se fotbalové Euro, startují na něm i Češi. A platilo to i na Euru 2020, které se kvůli pandemii hrálo až letos, tedy v roce 2021.

Češi na něm hráli, po čtvrtfinálové porážce od Dánska 1:2 už je namístě používat minulý čas. Ovšem hráli na něm způsobem, který si zaslouží veškerý respekt. A možná se mohli dostat ještě o stupínek dál. Do paměti si mohou nechat zavrtat červíčka myšlenky, že na to měli. A pokusit se věci ještě lépe poskládat napřesrok. Využít nabytých zkušeností na MS v Kataru. Pokud se tedy na něj český tým z rozehrané kvalifikace probojuje.

Ale nepředbíhejme, teď máme za sebou Euro, na kterém Češi došli mezi nejlepších osm. Stejně jako za trenéra Michala Bílka v roce 2012 v Polsku. Tehdy ve čtvrtfinále narazili na Portugalsko s Cristianem Ronaldem. A lidově řečeno, ani si nevrzli.

Tentokrát tu šance byly, pamětníci už si rýsovali scénář obdobný tomu z roku 2004, kdy Nedvěd, Baroš, Koller a spol. smetli ve čtvrtfinále právě Dány 3:0, leč očekávanou jízdu zlatým kočárem až do finále jim pak v semifinále nečekaně přeťal tým Řecka.

Z letadla do letadla

Řekněme si na rovinu, že zatímco tehdy měli nejen Češi, ale i velká část Evropy pocit, že na turnaji není lepšího než Brücknerova týmu, letos byly karty rozdány úplně jinak. Aby se Šilhavého výběr případně dostal ze semifinálového duelu proti Anglii a ještě pak hypoteticky uspěl ve finále, potřeboval by k tomu opravdu několik metrických centů štěstí.

Takovému cíli fotbalová síla české reprezentace vskutku neodpovídala. Ale zase ji nepodceňujme. Na to, aby na turnaji postupně porazila Skoty, remizovala s úřadujícími vicemistry světa z Chorvatska, vyřadila v osmifinále s přehledem Nizozemce a nakonec o jediný gól podlehla Dánům, měla kvalit dost. Jenže sil už v rozhodujících momentech dostatek nebylo.

Příčin neúspěchu ve čtvrtfinále je bezpochyby několik. Někdo se zaměří na drobný omyl rozhodčích, jiný na trenérovu volbu sestavy a střídání, další na kvalitu soupeře. A všichni nejspíš budou držet v ruce kousek pravdy.

Jako nejpodstatnější se ovšem z české strany jevil nedostatek síly a pohybové svěžesti. A ten měl zcela reálné opodstatnění. Skutečnost, že na zápasy ve skupině pendloval český celek letecky z Prahy do Skotska, se prostě jednoho dne musela projevit. Únava se jako nepopiratelná veličina kumuluje, nelze prostě lusknout prsty a zařídit, aby jen tak zmizela pryč.

V tomto ohledu byl tak trochu podivný šampionát, pořádaný v (post)covidovém létě, bezpochyby ne zcela spravedlivý. Vzhledem k losu chtěli Češi původně rozbít svůj hlavní stan ve skotském Edinburghu. Shodou okolností byly ale hygienické podmínky, nastolené právě ve Skotsku, nejtvrdší v Evropě. Pozitivní nález na covid-19 na skotském území by prakticky znamenal vyškrtnutí týmu z turnaje. Z toho důvodu do Skotska létali na otočku nejen Češi, ale i Chorvati. A samotný tým Skotska pendloval z Anglie.

Oproti tomu naprosto trefný postřeh poukazuje na to, že všichni čtyři semifinalisté mohli v základních skupinách těžit z domácího prostředí. Španělé v Seville, Italové v Římě, Angličané v Londýně, Dánové v Kodani. To se ukázalo jako nesporná výhoda. Síly ušetřené tím, že nemuseli poletovat nad Evropou jako ostatní, se jim teď ve finiši šampionátu zúročují.

A Čechům scházely. A nejen fyzické síly. Proti Dánsku museli Šilhavého svěřenci čelit nepříznivému vývoji utkání, dohánět ztrátu. Ukázalo se, že morálně volních vlastností mají dostatek, skóre se pokoušeli zvrátit do posledních momentů. Skutečnost, že dva čeští borci dohrávali s ovázanou hlavou jak vojáci u Stalingradu, ilustrativně podtrhávala fakt, že vůle rozhodně nechyběla. Ale potřebná kreativita, která by dánskou obranu rozevřela a vytvořila tak prostor ke srovnání skóre, té se nedostávalo.

A co Hložek? A co Bořil?

Ostatně český fotbal kreativitou v dostatečné míře nedisponuje dlouhodobě. Bojovníků, neúnavných běžců či fotbalistů schopných plnit složité taktické plány bychom měli dost. Hráči jako Panenka nebo Rosický se ale rodí jen výjimečně.

A co Adam Hložek?! vykřiknou v této chvíli mnozí. V tomhle stále ještě 18letém chlapci opravdu tkví mimořádný potenciál, pokud tedy je a bude zdravý. Nezbývá než věřit, že jeho bolavý kyčelní kloub bude v pořádku a nebude ho v další kariéře limitovat.

Nicméně na šampionátu dostal Hložek herní příležitost ve všech předchozích duelech a nic oslnivého nepředvedl. Tentokrát proti Dánsku nejenže nešel na hřiště, ale neseděl ani na střídačce. Při 26 jménech v kádru se vždy 3 do nominace k zápasu nevejdou. Trenér Šilhavý se tvářil, že na tom není nic zvláštního, že tentokrát tato volba padla na Hložka.

Leckomu z nás to asi trochu zvláštní přijde, zvlášť když v posledních minutách utkání by asi bylo možné čekat případnou spásonosnou přihrávku či akci spíš od Hložka než od kapitána Daridy, který to šel na trávník zachraňovat v reálu.

Těžko soudit, zda měl trenér nějaký zvláštní důvod tentokrát Hložka postavit „mimo provoz“, nebo si opravdu prostě jen tak řekl: „Ale co, vždyť je to jedno, vezmu dneska na střídačku Peška a mladej ať se podívá z tribuny.“

Každopádně stalo se, žádnou alternativní historii, ze které bychom se dozvěděli, „jak by to vypadalo, kdyby…“, už nerozeběhneme. Stejně jako v případě hledání odpovědi na otázku, zda by se snad utkání vyvíjelo jinak, kdyby trenér nesahal do výtečně hrající jedenáctky z osmifinále.

Z ní mu vypadl Pavel Kadeřábek a na levý kraj obrany se v Šilhavého preferencích vrátil Jan Bořil. Leckteří fanoušci z toho běsnili už před utkáním, o to víc pak po něm. Pravda je, že šampionát ho nezastihl v optimální pohodě, stejně jako řadu dalších. Na druhém obdrženém gólu z dánských kopaček se spolupodepsal, Dolberga neudržel.

Konkrétně při téhle akci se viditelně projevilo, že Dánové komplexně nastoupili k utkání v lepším fyzickém rozpoložení. Když potřebovali, byli vždy rychlejší, čerstvější, pohyblivější. A zrovna v tomhle případě rychlého protiútoku nebyli Češi schopni zpacifikovat ani centrujícího hráče, ani dva dobíhající.

Bořil na turnaji celkově trpěl tím, že před ním hrával v předchozích zápasech Jankto, v defenzívě méně důsledný než na druhé straně Masopust. Anebo tentokrát Ševčík, typově spíše středový hráč.

Šilhavý dal asi před Kadeřábkem přednost Bořilovi z toho důvodu, že je to pro něj základní varianta sestavy a že je Bořil na tuhle pozici více zvyklý než kolega z Hoffenheimu.

Za zmínku každopádně stojí, že ať už ten či onen, všichni současní čeští reprezentanti, přicházející do úvahy na pozici levého obránce, kopou do balonu prioritně pravou nohou. To platí pro Bořila, Kadeřábka a třeba i Matějů. Žít se s tím jistě dá, ale je to při řadě herních činností limitující. A kde levonohého krajního obránce brát a nekrást, že…

Ze zdravotních důvodů vypadl Filip Novák, třeba na Jana Lecjakse si asi Šilhavý ani nevzdechl. Do budoucna je jistě pozice levého beka otázkou, která hledá řešení.

Nemilý detail: otočený roh?

V duelech dvou relativně vyrovnaných soupeřů hrává velkou roli vývoj zápasu. A ten šel tentokrát proti českému týmu. Když už od páté minuty prohráváte, máte sice celý zápas na to s tím ještě něco udělat, ale jste pod psychickým tlakem. A soupeř může svoji polovinu zavřít a nabíhat do brejků, což Dánům opravdu mimořádně vyhovovalo.

Zdálo se, že rozhodčí udělali chybu, když se mylně domnívali, že český obránce v 5. minutě balon před cestou do zámezí tečoval. A nařídili ve prospěch Dánů rohový kop. Takových rohů se v každém zápase zahrává spousta, v tomhle čtvrtfinále jich měli Češi konkrétně k dispozici 9, Dánové 7. A další zpomalené obrazové analýzy, které se objevily později, ještě navíc nastínily variantu, že se sudí nespletli, protože Ondřej Čelůstka tečoval míč rukou.

Každopádně se předpokládá, že roh jako standardní situaci ubráníte. Čechům se to na turnaji povětšinou dařilo, tentokrát ale zůstal Thomas Delaney trestuhodně neobsazen. Nejspíš se při rozebírání hráčů a jejich náběhů špatně domluvili Schick s Kalasem. Tahle chyba každopádně vyznívala lacině a zbytečně. Ve svém důsledku měla potom na utkání bezpochyby fatální vliv.

Ať už se sudí spletli, nebo ne, zdá se, že spíš ne, mohli Češi udělat podobnou chybu při jiném rohu. Ke cti jim slouží, že po utkání nedělali v tomto ohledu žádné scény a sudím sporný okamžik nevyčítali. Ostatně auty, rohy a podobné drobnosti ani videorozhodčí dle regulí nezkoumá, v tomto ohledu zůstává prostor pro lidskou chybu, která tentokrát dost možná ani nenastala.

Češi po obdržené brance tak trochu těžkopádně dobývali tu dánskou, leč před půlí inkasovali podruhé. A bylo jasné, že jestli chtějí zápas zachránit, musí se začít rychle něco dít. Na plac šli Jankto s Krmenčíkem a dlužno říct, že přinejmenším v úvodu druhého poločasu to efekt přineslo.

Nabuzení Češi na dánskou obranu nalehli a z tlaku rezultoval i gólový efekt. Coufalův centr, možná dokonce ne zcela vydařený, zužitkoval Schick až zázračným způsobem. Jakoby z ničeho snížil na 1:2. Ale tím bohužel český útočný potenciál došel na svoji hranu.

Střelec Schick, hbitý Vaclík, maják Souček

Češi na turnaji vstřelili 6 gólů, pod 5 z nich se podepsal Patrik Schick, pod zbývající Tomáš Holeš. Schickův význam pro tým z toho vidí i slepý. Na turnaji se potkal s formou, sebevědomím a prolnul ho se svým talentem a schopnostmi.

Ukázalo se, že mít a nemít na hřišti Patrika Schicka, staví český tým do dvou naprosto rozdílných poloh. Jeho význam pro tým je obrovský a doufejme, že z jeho kvalit bude možno ještě pěkných pár let naplno těžit.

Tým se opíral také o výkony brankáře Tomáše Vaclíka. Snad žádný obdržený gól mu nelze přičítat za vinu. Naopak. Kvanta těžkých střel pochytal například už v úvodním utkání proti Skotsku. A v dalších vystoupeních přidával další skvělé zákroky. I proti Dánům v řadě případů dokázal další gólové požáry v řadě případů včas zažehnat.

Oporou byl podle očekávání i neúnavný Tomáš Souček, který vytvořil s Tomášem Holešem velmi účinný defenzivní dvojblok.

Obrovskou píli nabízel týmu Vladimír Coufal, velká část českých útoků začínala tak, že zatáhl míč po svojí pravé straně. V Anglii dozrál ve špičkového krajního obránce. I on přispěl k tomu, že Češi na turnaji uspěli.

Tahle Euro-kapitola je uzavřena. Někdy za čtvrt století se nad ní nebude jásat jako nad titulem z Bělehradu 1976 nebo nad finále ve Wembley o dvacet let později. Ale Šilhavého tým odvedl na Euru 2020 hraném v roce 2021 poctivou práci a nemusí se za sebe rozhodně stydět. Naopak.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované