Milion lidí bez praktika, přibývá příplatků. Ve zdravotnictví mizí miliardy

Diskusi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedostatek praktických lékařů, dlouhé čekací lhůty na vyšetření a zákroky, klesající rezervy pojišťoven, výpadky léků, nefunkční podpora prevence. České zdravotnictví v kostce. Přitom do něj teče stále víc peněz. Bez reforem se péče okleští, bojí se experti.

Loni zdravotnictví hospodařilo s 513 miliardami. Už v roce 2040 ale podle odhadů Hospodářské komory přesáhnou náklady veřejného zdravotního pojištění bilion korun. Za patnáct let se tedy zdvojnásobí.

Přes rostoucí náklady ale kvalita a dostupnost péče neroste, domnívají se experti. Spíš naopak. Podle Ladislava Švece, který se o proměnu systému snaží v rámci Platformy pro udržitelné zdravotnictví, zdravotnictví selhává už ve svém primárním poslání. Zajistit základní bezplatnou péči pro všechny.

„Milion lidí není registrován u praktických lékařů, kteří by měli být základním kamenem léčení lidí. Jsou kraje, ve kterých máte poloviční příležitost dostat se k centrové péči (péče ve specializovaných léčebných centrech, pozn. red.). Přibližně polovina lidí v poslední době za bezplatnou péči reálně připlácela,“ vyjmenovává bolesti tuzemského zdravotnictví bývalý ředitel Kanceláře zdravotního pojištění Švec v diskusním pořadu Ladíme Česko.

Přitom za posledních pět let vyskočily výdaje na zdravotnictví o 63 %. Ročně na něj vydáváme 9,5 % rozpočtu a jsme na průměru Evropské unie. Jen během dvou covidových let se přidalo do zdravotnictví 140 miliard.

„Ty peníze tam zůstaly, peněz máme ve zdravotnictví dost, ale dostupnost a kvalita se v podstatě nehly. Někde to tam prostě zahučelo,“ domnívá se Lenka Kaška, předsedkyně Výboru pro pacientské organizace. Druhým dechem ale dodává, že kvalita péče se v Česku systematicky neměří.

Ze zahraničních žebříčků vychází tuzemské zdravotnictví jako průměrné. V některých oblastech ale vyčníváme, podotýká Petr Chudomel, ředitel Oblastní nemocnice Kolín. „Špičková péče je u nás výborná, skvěle dostupná a v podstatě bezplatná.“

Bez reformy to tak ale nemusí zůstat dlouho, shodují se odborníci. Nůžky mezi příjmy a výdaji ve zdravotnictví se povážlivě rozevírají. Systém jede už druhý rok na dluh. Pojišťovny hospodaří s menší částkou, než kterou si za péči říkají nemocnice a lékaři. V praxi je to už znát, méně péče ale nemocnice poskytnout nemohou, říká šéf té kolínské.

„To si nemůžeme dovolit, úhradový systém je takový, že uděláte-li méně, tak vám pojišťovna na příští rok sníží zálohy. To je cesta do pekel,“ míní. Na zdravotním materiálu a lécích ušetřit nelze. Stejně tak na mzdách, které v posledních letech rychle rostou.

Například pacienti léčení ve specializovaných centrech už horší dostupnost léků poznali na vlastní kůži. „Najednou pro ně nebyly léky. Najednou se prostě říkalo, přijďte v lednu, možná na to budou peníze,“ cituje Lenka Kaška výzkum analytické společnosti IQVia.

Proč peníze nestačí, i když jich do systému plyne dost? Nepracuje se s nimi efektivně. Hosté cyklu Ladíme Česko se shodli, že je třeba radikálně překopat systém zdravotních pojišťoven. V Česku jich existuje sedm, největší VZP má takřka monopolní postavení.

Problém je, že nepojišťují, jen přerozdělují peníze. Jejich služby jsou velice podobné a nekonkurují si. Nemají čím. Stát totiž určuje jak příjmy systému, tedy výši zdravotního pojištění, tak prostřednictvím ministra zdravotnictví i naprostou většinu výdajů.

„Pojišťovny musí soutěžit skutečným pojistným, ne dárky z fondu prevence. Naše zdravotní pojištění ve skutečnosti není pojistným, ale nějakou formou daně. A my bychom z ní měli udělat pojistné, které pojišťovna může stanovovat,“ říká Švec. Tím by se pojišťovny dostaly z deficitů, kdyby peníze na úhrady výkonů či péče nestačily, musely by zvednout pojistné. Zvedl by se tlak na efektivitu i kvalitu péče.

Nyní sice pojišťovny platí za zcela stejnou činnost různým poskytovatelům péče různé ceny. Roli nehraje kvalita poskytované péče, ale velikost nemocnice. Za náhradu kyčelního kloubu dostane velká nemocnice i o desítky tisíc korun více než menší zařízení.

Například Nizozemsko dalo svým pojišťovnám absolutní autonomii. „Dalo jim k tomu veškeré pravomoci, jasně definovalo jejich roli, odpolitizovalo je, dalo jim možnost, aby si stanovovaly priority, kam je potřeba vkládat peníze. Výsledkem dneska je, že oni se z mínusového rozpočtu dostali do plusového,“ líčí Kaška, která jako zástupkyně společnosti Pfizer řeší zdravotnictví ve Svazu průmyslu a dopravy.

Nizozemský systém má ovšem svou stinnou stránku. „Pacient dostane minimální péči, ale dostane ji vždy. V dalších levelech mají připojištění. Pokud pacient dbá na zdravý životní styl, můžou bonusy pojištění snižovat,“ dodává Kaška.

Polovina nákladů za stomatologickou péči už dnes plyne z našich vlastních kapes. Řada ekonomických odborníků má za to, že by se příplatky měly legalizovat, a to i v dalších oblastech zdravotnictví. Nedávný pokus ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) zavést nadstandardy do zdravotnictví ale neprošel.

„Když jsem minulý rok měla úraz, dostala jsem nabídku, že pokud zaplatím 2500 korun, tak můžu jít na magnetickou rezonanci v nemocnici za tři dny, a nikoliv za tři týdny. To je absolutně šedá zóna. Přestaňme hrát, že se to neděje, a pojďme ty peníze dostat do zdravotního pojištění. Pacienti už si zvykli platit,“ sdílí svou zkušenost Lenka Kaška s tím, že v rámci reformy je ovšem třeba myslet i na ty, kteří si příplatky dovolit nemohou.

„Je potřeba si uvědomit, že kupní síla lidí v České republice narůstá. Je tady spousta občanů, kteří se chtějí starat o své zdraví. Spojují s tím třeba i lepší implantát a jejich tlak na to, aby si ho mohli připlatit legální cestou, bude narůstat,“ souhlasí Petr Chudomel.

Klíčové ale je vydefinovat, na jakou péči má pacient ze zákona nárok a co už bude placeným nadstandardem. „Dovedu si představit definovat standard, dejme tomu u implantátu, například u totální endoprotézy. U kvalitnějšího výrobku bude rozdíl v doplatku,“ říká Petr Chudomel. V jiných případech bude složité určit hranici mezi standardem a nadstavbou.

Dramatický příliv peněz do zdravotnictví nadstandardy nepřinesou, upozorňuje šéf kolínské nemocnice. „Nelze si od toho slibovat, že by to přineslo nějaký velký balík peněz. Odhaduje se 10–15 miliard.“

Dalším zdrojem by podle něj měly být poplatky. „Je potřeba dát zdravotníkům najevo, že se je snažíme ochránit. Plédoval bych za zvýšení poplatku za využití pohotovostní služby, těch 90 Kč je prostě málo. Ten poplatek regulační charakter ztratil a pohotovost je často zneužívána,“ líčí svou zkušenost z nemocnice Petr Chudomel.

Za služby v nemocnici (tedy lůžko a stravu) by podle Chudomela měli pacienti taky platit. „Když někdo leží v nemocnici, všechno má zdarma. A když je doma, tak si to platí.“ Taky systém nemocnic potřebuje reformu. Česko má jednu z nejhustších sítí akutních lůžek v nemocnicích. Kvůli nim se slouží nonstop služby, což vysává personál. Podle odborníků by bylo vhodné některá z nich přebudovat na lůžka v dlouhodobé a následné péči, která se stárnutím populace budeme nutně potřebovat. Už dnes jich tisíce chybí.

„V milionové Praze máme pět fakultních nemocnic, které zdravotní péči poskytují v každém údolí, v budovách, které byly nevhodné pro poskytování zdravotních služeb už před 100 lety. A nemáme ani analýzu toho, jakým způsobem bychom to chtěli změnit. Víc než dvojnásobná Vídeň má univerzitní nemocnici jedinou,“ říká Ladislav Švec.

Aby byl systém přehledný, musíme vědět, co se v něm děje. „Plýtvání je dneska možné zejména proto, že nikdo nemá v reálném čase data, jak pacient chodí systémem. On to nedělá schválně, že by chtěl navštěvovat pět lékařů během měsíce a dvě magnetické rezonance během týdne, ale je v systému ztracený,“ říká Lenka Kaška s tím, že pomůže elektronizace zdravotnictví.

Zdravotní pojišťovny s ní budou moci vyhodnocovat data, budou vidět nejenom to, jestli se zastavil někde u lékaře, ale i jaký byl efekt léčby. „V tom jsme na úplném chvostu Evropské unie,“ říká Kaška.

Jak by efektivitu zdravotnictví zlepšila cílená prevence? Podívejte se na celou diskusi nahoře v článku.