Článek
Aby bylo hned na začátku jasno: ekonomické dopady vojenského konfliktu v Íránu nejsou pouze o surové ropě. Zemědělci upozorňují na riziko světového hladomoru kvůli nedostatku hnojiv, i když v našich zeměpisných šířkách jich většina asi měla hnojiva pro letošní sezonu již nakoupená. Provozovatelé letecké dopravy bijí na poplach kvůli hrozícímu nedostatku kerosinu, byť můžeme uvažovat, jak moc jde o strategii ozvat se radši dřív než později. Otazník stále visí v Evropě nad možnostmi doplňování zásobníků plynu před další topnou sezonou, ač přímý export plynu do Evropy z oblasti Perského zálivu byl před krizí omezený.
Z opačné strany ekonomiky se objevují první známky finančního stresu v zemích Perského zálivu, kterým přirozeně petrodolary chybí. Je tak reálné předpokládat pro letošek značné omezení poptávky z tohoto regionu, který pro české vývozce představoval v minulých letech malý, ale rychle rostoucí trh. Zkrácení tohoto exportu na polovinu by umazalo z HDP Česka několik desetin procentního bodu, jedná se tedy již o měřitelný dopad.
Nejviditelnějším projevem konfliktu v Íránu je nicméně potenciální nedostatek ropy a z historie víme, že takové situace přiváděly globální ekonomiku do recese. Máme se bát i nyní? Z pohledu bilance poptávky a nabídky nevypadá situace úplně povzbudivě.
Průměrná spotřeba ropy ve světě činila před válkou kolem 103 milionů barelů denně (mb/d) a mívala tendenci mírně růst v závislosti na tempu růstu globální ekonomiky. Konflikt změnil letošní výhled – podle dubnové zprávy Mezinárodní agentura pro energii (IEA) – směrem dolů o 0,73 mb/d.
V samotném druhém kvartálu 2026 by přitom měl pokles proti dřívějším předpokladům činit až 1,5 mb/d, což i při kýžené normalizaci na trhu ve druhé polovině roku ponechá celoroční spotřebu meziročně nižší o 0,08 mb/d. To přesto, že se nadále očekává pokračování růstu globální ekonomiky, byť sníženým tempem pod 2,5 procenta. Od začátku milénia by měl být rok 2026 teprve čtvrtým, kdy spotřeba ropy meziročně klesne. Předchozí tři případy byly spojeny s globálními recesemi, vyvolanými finanční krizí (2008-2009) či pandemií (2020).
Pokud jde o stranu nabídky, dodávky ropy ještě v únoru dosahovaly 107 mb/d, takže citelně převyšovaly poptávku. V březnu vymazal konflikt z nabídky kolem devíti mb/d, a to téměř výhradně snížením produkce v zemích Perského zálivu.
Za předpokladu, že se ukáže jako správný výše uvedený odhad poptávky za druhý kvartál, může světu chybět pro toto období zhruba 3,5 mb/d, neboli 3,5 procenta celkové poptávky. Skutečný problém je ale poněkud větší než naznačují tato čísla. Část v březnu vytěžené ropy zůstala v důsledku omezení v dopravě na Blízkém východě. Zásoby ve zbytku světa údajně klesly o 205 mb, což odpovídá 6,6 mb/d.
To, že historicky největší výpadek produkce ropy nevedl ani po dvou měsících ke zhroucení globální ekonomiky, je dáno velkými strategickými zásobami této suroviny, které drží vlády a komerční subjekty. Globální zásoby ropy a ropných produktů se v březnu odhadovaly na 8,2 miliard barelů, byly tedy zhruba ve výši 80denní globální spotřeby. Kdyby zásoby klesaly stejným tempem jako v březnu, trvalo by hypoteticky 20 měsíců, než by se smrskly na půlku.
Uvedený výpočet má ale omezenou relevanci pro odhad, jaké škody může nedostatek ropy v globální ekonomice napáchat. Ve směru jeho větší urgence působí skutečnost, že jsou zásoby nerovnoměrně rozdělené. Státy EU mají předepsanou minimální výši rezerv v objemu spotřeby za 90 dní a řada z nich drží zásoby dokonce vyšší. Velké zásoby mají například i Čína a Japonsko. V řadě jiných regionů tedy musejí být výrazně menší a jakmile by se někde ve světě projevil fyzický nedostatek ropy, problémy se přes výrobní řetězce rychle přenesou dál.
V opačném směru můžeme uvažovat o ceně jako korekčním faktoru spotřeby ropy. Poptávka po ní je cenově málo elastická, což ale neznamená, že cena nehraje ve spotřebě žádnou roli.
Spotřebitelé mají většinou tendenci se chovat racionálně, což jsme pozorovali i v Česku. V prvních dnech po skokovém zdražení pohonných hmot jezdila řada řidičů po dálnicích pomaleji ve snaze snížit spotřebu, i když tento efekt postupem času odeznívá. Dražší pohonné hmoty také ovlivňují rozhodování spotřebitelů mezi používáním soukromého auta a veřejné dopravy. Případná úspora se ale týká hlavně rekreačních jízd, které se podílejí na celkové spotřebě pohonných hmot jen malým dílem.
Významnější pokles asi zaznamená letos doprava letecká. Důvodem je kombinace cenových efektů a zvýšené míry nejistoty. Létání je zejména v Evropě víc o rekreaci než podnikání. Během letošního léta dá řada lidí kvůli rizikům přednost cestování do bližších destinací a po zemi. Letecká doprava se podílí v Evropě zhruba čtyřmi procenty na celkové spotřebě energie a 12 procenty na spotřebě energií v dopravě. Úspory ve spotřebě ropy z tohoto titulu tedy budou měřitelné, leč malé – do jednoho procenta.
Současná cena ropy v pásmu 90-100 dolarů za barel tedy stěží dokáže snížit spotřebu tak, aby kompenzovala nižší nabídku z Perského zálivu. Přispět k řešení by mohly vládní politiky apelem na spotřebitele, aby šetřil. Takovou cestu doporučují jak Mezinárodní měnový fond, tak Evropská komise. Vlády mnoha evropských zemí včetně Česka ale volí pravý opak – snížením spotřebních daní či stropováním cen motivují spotřebu nesnižovat.
Politici tak hrají vabank se svou důvěryhodností i našimi peněženkami. Ukáže-li se problém jako krátkodobý, budou za vítěze díky zajištění ochrany spotřebitelů před cenovými výkyvy. Pokud se ale konflikt v Íránu protáhne, může jejich přístup zapříčinit větší eskalaci růstu tržních cen nebo – nedejbůh – směřování k přídělovému systému pohonných hmot.
