Článek
O platformové práci a jejím potenciálu jsem v komentáři na Seznam Zprávách nedávno psal v kontextu využití potenciálu matek na mateřské dovolené. Reakce, které text vyvolal, ukazují, že téma zdaleka není vyčerpané. Spíše naopak. A platí to i pro legislativu.
Směrnice EU o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím digitálních pracovních platforem (tzv. Platform Work Directive, PWD) je jedním z těch zásadních legislativních kroků, které reálně předurčí, jak bude český pracovní trh – a tím i veřejné finance – vypadat v příštích letech. Proto jsem rád, že se o tématu čím dál víc mluví. Je až příliš důležité na to, abychom jej jako společnost „přenechali“ úřednickému aparátu nebo právním formalistům.
Směrnice přináší právní domněnku zaměstnaneckého vztahu tam, kde platforma kontroluje práci – ať už skrze algoritmické řízení, stanovení odměny, nebo organizaci pracovní doby. A pokud bychom se na moderní ekonomiku dívali zastaralým pohledem fixní práce na výrobní lince v továrně, mohla by špatně provedená transpozice této směrnice změnit dosavadní status řady pracovníků, kteří dnes na platformách fungují jako OSVČ a využívají svobodu spojenou s takovým stavem. Jde však o mnohem víc než jen o předefinování vztahů mezi „kurýrem a aplikací“.
Platformová ekonomika má potenciál redefinovat celou strukturu trhu práce. Přináší výrazné zefektivnění interakce mezi nabídkou a poptávkou, umožňuje lepší využití lidského kapitálu, snižuje transakční náklady a odstraňuje zbytečné bariéry vstupu na trh, zejména pro systematicky znevýhodněné skupiny obyvatel. Je přirozeně flexibilní, což konvenuje preferencím mladých generací, a zároveň představuje vynikající integrační nástroj – platformy pomohly například ukrajinským uprchlíkům před válkou téměř okamžitě vstoupit na pracovní trh bez složité administrativy, stejně jako pomáhají lidem s aktuální finanční potřebou nebo těm, kteří si chtějí přivydělat pár hodin týdně při mateřské nebo při studiu. Mezi vstupem do platformové ekonomiky a inkasováním prvního výdělku vás dělí hodiny a dny, nikoliv týdny a měsíce.
Z pohledu veřejných financí jde o dvojnásob důležitý moment. Na jedné straně je tu otázka spravedlivého odvodu pojistného a daní – tedy základní udržitelnosti redistributivních systémů. Na straně druhé ale hrozí, že příliš rigidní výklad, nebo dokonce tzv. goldplating evropské normy (stav, kdy je ponecháno na členských státech, aby si určily, jak směrnici do národního práva transponují, pozn. red.) přinese ekonomice víc škody než užitku.
Pokud například budou na platformy aplikovány klasické pracovněprávní nástroje bez ohledu na technologickou povahu jejich fungování a podstatu jejich ekonomické aktivity, riskujeme zablokování inovací, ztrátu konkurenceschopnosti, odchod části podnikání do šedé zóny, ale hlavně omezení obslužnosti nejen ve stávajících odvětvích, jako třeba doručovatelská ekonomika, ale i v odvětvích, do kterých platformy stále častěji nakukují, jako jsou řemesla, vzdělávání, zdravotnictví či sociální služby. Nedává proto smysl při hledání budoucí rovnováhy veřejných financí očekávat, že nic než zaměstnanecký úvazek neexistuje.
Česko má do konce roku 2026 povinnost směrnici implementovat. Ve světle nadcházejících voleb je však oprávněná obava, že se toto téma stane rukojmím politického patu. Právě v přechodových obdobích, kdy vládne vláda v demisi a čeká se na složení nové koalice, hrozí, že se klíčové agendy neřeší včas – nebo že se „odpracují“ v nejformálnějším slova smyslu, bez pochopení podstaty.
A to by byla fatální chyba. Nejde o drobnou novelu pracovního práva, ale o hlubší rozhodnutí, zda bude Česko podporovat moderní, flexibilní a otevřený pracovní trh, nebo zda zůstane v zajetí 20 let starého institucionálního rámce. Pokud politici toto téma ignorují, přenechají ho aparátu bez jasného politického zadání nebo se ho budou snažit „vlastnit“ skrze zbytečné přeregulování, může to výrazně poškodit nejen digitální sektor, ale i schopnost celé ekonomiky přizpůsobit se technologickým změnám a změnám v potřebách pracovníků.
Směrnice o platformové práci totiž není okrajové téma. Je to zkouška politické zralosti a zároveň příležitost k tomu, aby se Česká republika stala lídrem v integraci moderních forem práce do svého právního a institucionálního rámce. Byla by škoda ji promarnit.
