Za českou energetickou drahotu mohou hlavně vysoké daně a poplatky

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podle posledních čísel Eurostatu patří elektřina pro české domácnosti stále k nejdražším v Evropské unii. Alespoň pokud přepočteme srovnávané ceny na standard kupní síly, který zohledňuje rozdíly v příjmech a koupěschopnosti v jednotlivých státech.

V nejběžnějších tarifech pro byty, kde se elektřina používá pouze pro svícení a běžné spotřebiče, platí Češi v přepočtu na kupní sílu vůbec nejvíc z unijní sedmadvacítky. Ale ani když srovnáváme ceny v eurech, nejsme na tom o moc lépe. V tomto závodu o nejdražší elektřinu držíme páté místo za Německem, Dánskem, Irskem a Belgií. Což jsou výrazně bohatší státy s celkovou vyšší příjmovou úrovní rodin.

Jen o něco lépe pro nás vychází srovnání tarifů pro domácnosti v rodinných domech, kde se elektřinou také ohřívá voda a topí. V této kategorii vévodí žebříčku drahoty Polsko následované Kyprem a Řeckem, Češi drží v přepočtu na standard kupní síly šestou pozici. Ale to nic nemění na faktu, že většina českých rodin vydává na elektřinu ze svých rozpočtů nejvíc v EU.

Důvod je zřejmý. Česká elektřina pro domácnosti je v unijním srovnání nadprůměrně zatížena odvody státu. Kupříkladu průměrná daň z přidané hodnoty na elektřinu v Unii činí 14,4 procenta. Nejnižší je na Maltě, kde dosahuje 4,8 procenta. Česká 21procentní DPH se blíží Maďarsku, které ji má ovšem v EU vůbec nejvyšší (21,3 %).

Celkové zatížení daněmi a dalšími poplatky, jako je třeba příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů, se v jednotlivých unijních státech obrovsky liší. Někde se do něj promítají i cenové dotace. Například v Lucembursku je tato položka pro domácnosti v souhrnu záporná, činí minus 49,2 procenta, takže výdaje za elektřinu fakticky zlevňuje. Na minusových hodnotách mají souhrn daní, poplatků a subvencí také v Nizozemsku, Rakousku nebo Irsku.

U nás celková daňová a poplatková zátěž převyšuje 25procentní evropský průměr, byť o málo. Z našich sousedů mají souhrn daní a poplatků ještě vyšší na Slovensku, v Německu a v Polsku. Jenomže Němcům celkovou spotřebitelskou cenu sráží o něco levnější silová elektřina, Polákům a Slovákům zase menší platby za distribuční a přenosové služby.

Cena elektřiny dodávané do domácích zásuvek bez započtení daní a poplatků – tedy cena energie, přenosových, distribučních a obchodnických služeb – je v Unii při přepočtu na standard kupní síly nejvyšší v Irsku. Česko však unijního rekordmana velmi těsně následuje, teprve s výrazným odstupem za námi stojí Němci a Rumuni. Drahé jsou prostě u nás kromě odvodů státu i služby spojené s dodávkou, které má hlídat Energetický regulační úřad.

Přitom samotná tržní cena silové elektřiny u nás zdaleka nepatří k nejvyšším. Loni dosahovala podle webu energy-charts průměrná spotová cena na burzách v Česku 85,11 eur za megawatthodinu, z našich sousedů ji měli levnější Rakušané (81,54 eur/MWh) a Němci (78,51 eur/MWh).

Co z toho všeho vyplývá? Celkovou cenu za elektřinu dodávanou českým domácnostem zvedají na evropský rekord jednak daně a poplatky inkasované státem, jednak platby za služby správců přenosové a distribuční sítě. Přinejmenším za část české energetické drahoty nesou odpovědnost politici.

Snížení daňově-poplatkové zátěže je plně v kompetenci vlád. Ostatně i nedávno vydaný recept Evropské komise na snížení cen elektřiny pro koncové odběratele, tedy Akční plán pro dostupné energie, mimo jiné doporučuje, aby členské státy daně a poplatky z elektřiny snížily.

Například DPH by podle tohoto dokumentu mohla klesnout až na pět procent, kromě toho by měly státy přebírat i část nákladů spojených s dodávkou. V Česku by to mohlo znamenat třeba osvobození spotřebitelů od poplatku na podporu obnovitelných zdrojů, který se během energetické krize plně hradil ze státní kasy, loni se ale na faktury vrátil.

Poplatky za obnovitelné zdroje se podle energetického experta Jiřího Gavora loni hradily ze státního rozpočtu i u všech našich sousedů – v Německu, v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku, v Polsku. Podobně na sebe některé státy berou část nákladů na správu sítí a investice do jejich modernizace.

Současná česká vláda na to jde jinak. Pro ni je vyšší prioritou konsolidace veřejných financí a snižování rozpočtového schodku. Což není žádný podraz na občany, vláda tím plní své programové prohlášení a předvolební sliby.

Pokud by vláda měla do cen elektřiny víc zasáhnout a plošně je zlevňovat snížením odvodů, nebo zvýšením dotací pro správce sítí nebo majitele obnovitelných zdrojů, znamenalo by to růst rozpočtových výdajů. Což lze řešit pouze třemi nástroji: buď by se musel zvednout výnos jiných daní nebo by bylo nutné ušetřit na službách státu. Případně zvýšit státní dluh s vědomím, že peníze vypůjčené navíc v tomto případě klasicky projíme.

Vláda volí místo plošné intervence do cen jinou variantu, kterou ovšem Eurostat ve svých žebříčcích nezachycuje: pomáhá sociálními dávkami těm domácnostem, které energetická drahota příliš drtí. I kvůli tomu se u nás loni o čtvrtinu zvedl počet příjemců příspěvku na bydlení. Celkově tuto podporu pobíralo už téměř 290 tisíc domácností a celková vyplacená částka za rok 2024 překročila rekordních 20,3 miliardy korun.

Je otázka, zda vládní přístup občané ocení. Mnozí by nepochybně dali přednost plošné intervenci za každou cenu. Byť podle obchodníků s elektřinou většina jejich klientů energetickou drahotu zatím zvládá.

Otázka je, co můžeme čekat do budoucna. Statistika Eurostatu neukazuje trend, ale momentální stav. Vychází z cen, které reálně platili odběratelé v loňském roce. V těchto platbách je často zahrnuta vyšší cena silové elektřiny z minulých let, protože řada spotřebitelů má starší produkty s fixovanou cenou, v nichž se zatím neodráží loňský pokles burzovních cen.

Podle Jiřího Gavora, jehož firma ENA sleduje po jednotlivých kvartálech nikoliv aktuální, ale nabídkové ceny obchodníků, elektřina postupně zlevňuje. Pro spotřebitele dobrá zpráva.

Mince má bohužel i druhou, temnější stranu. Zatímco samotná „silovka“ jde na burzách dolů, což bude ještě v příštích letech pokračovat, poplatky za služby spojené s dodávkou elektřiny porostou. Transformace energetiky, rostoucí podíl obnovitelných zdrojů, pokračující decentralizace a nástup nových technologií vyžadují stále vyšší náklady na investice do nových elektráren i do infrastruktury.

Podle ERÚ jen správce přenosové soustavy ČEPS plánuje investovat v příštích pěti letech sedm miliard korun ročně a distribuční společnosti ČEZ, EGD a PRE dohromady dalších víc než 30 miliard ročně. Kromě toho rostou nároky na řízení stability v sítích, za něž odpovídá ČEPS. Ten nakupuje tzv. podpůrné služby za zhruba 15 miliard korun ročně a s transformací energetiky tyto výdaje půjdou také nahoru.

Navíc na účtu za elektřinu mohou přibývat zcela nové položky. Bude třeba například zaplatit provozní podporu pro záložní paroplynové elektrárny, které potřebujeme rychle postavit, přitom se ale jen z prodeje elektřiny na trhu neuživí. Vyloučena není ani podpora pro uhelné elektrárny, které budou zřejmě ztrátové dřív, než za ně budeme mít vybudované náhradní zdroje. Jak se dotace - pokud nám je povolí Evropská komise - budou hradit, zatím není jasné.

Ať se nám to líbí, nebo ne, všechny výdaje na měnící se energetiku budou muset nakonec hradit spotřebitelé. Buď přímo – v regulovaných poplatcích za dodávku, které tvoří část jejich faktur – nebo zprostředkovaně, jako daňoví poplatníci přes státní kasu. Jak to zamíchá evropskými cenovými žebříčky do budoucna, to teprve uvidíme.