Evropa rok po alarmující Draghiho zprávě: Clean Deal a smlouva s Trumpem

Jestli se v Unii nachází univerzálně přijímaná autorita v oboru ekonomie, je to Mario Draghi. Profesor, který zastával pozici guvernéra Evropské centrální banky v době nejhorší krize eura a následně si získal pověst zachránce eurozóny i přezdívku „Super Mario“.

Tento bývalý premiér Itálie dostal od Ursuly von der Leyenové v září 2023 za úkol najít slabiny konkurenceschopnosti EU. O rok později načrtl Unii cestu, jak obstát v globalizovaném světě vůči největším hráčům světového obchodu – USA a Číně.

Draghi s precizností profesora seděl v detailních datech společně s malým týmem výzkumníků, jehož součástí byl i Čech Alexandr Hobza. Společně hledali rok slabiny evropské ekonomiky.

Výsledkem jejich práce byl čtyřsetstránkový dokument, jemuž se ve veřejném prostoru říká „Draghiho zpráva“. Alarmující tón reportu vzbudil poprask. Dne 9. září 2024, kdy spatřil světlo světa, bylo všem zainteresovaným jasné, že jde o jeden z nejdůležitějších ekonomických dokumentů současnosti.

Klíčové slovo zprávy je konkurenceschopnost. Ta rezonuje u veřejnosti dodnes, jak ukazuje i nový Eurobarometr.

Draghiho zpráva nakreslila mapu, po níž teď postupuje Evropská komise v honbě za znovunalezením konkurenceschopnosti Unie. Již celý rok se na dokument odvolávají politici, ekonomové i podnikatelé. Nyní přišel čas skládat účty.

Jednu věc je třeba si ujasnit. Draghiho report pojmenovaný Budoucnost evropské konkurenceschopnosti netvrdí, že Unie směřuje k apokalypse. HDP i další ekonomické parametry rostou, jenže pomalu. Momentální rychlost růstu ekonomiky ve výši 1,1 procenta na udržení kroku s USA a Čínou nestačí.

„Pokud se díváme na EU jako celek, jsme konkurenceschopní. Slabší je to ale v řadě segmentů, kde jiné země nabízejí dobrý poměr ceny a kvality. Evropa drží prvenství v kvalitě života. Problém je, že to je, jako bychom stále žili v realitě minulého století. Věci nám trvají neuvěřitelně dlouho. Zjednodušeně řečeno, Draghiho hodnocení platilo a platí i nadále,“ komentuje pro SZ byznys europoslanec Luděk Niedermayer.

Pokud Evropa nepřidá, povede to k pomalé ztrátě ekonomické i politické suverenity Unie, čemuž Draghi říká „pomalá agonie“.

Bolestí trpí sedmadvacítka podle „Super Maria“ nejvíc ve třech oblastech. První je dohánění inovační mezery především mezi EU a USA. Druhou konkurenceschopná dekarbonizace průmyslu. Třetí oblast vymezil autor reportu jako posílení bezpečnostní a ekonomické nezávislosti.

Zaměřme se na první sektor. V Evropě neexistuje žádná společnost s tržní kapitalizací přesahující bilion dolarů. V USA je jich devět. Třetina evropských jednorožců – neboli startupů s hodnotou přes miliardu dolarů – utekla podle reportu mezi lety 2008 až 2021 mimo Unii.

Příčina problému spočívá podle profesora v nedostatečném propojení soukromého kapitálu s kapitálem institucí, složitých regulacích EU a podfinancování sektoru. Například z hlediska investic do AI startupů Unie zaostává za USA i Asií o desítky miliard dolarů.

Komise začátkem roku 2025 k Draghiho mapě přidává Kompas konkurenceschopnosti. Tak pojmenovala seznam kroků, podle nichž nyní postupuje.

„Mnohé z těchto strategií podrobně popisují plán Komise na příští roky. Realizace plánu však bude záviset na dosažení shody ohledně legislativních návrhů. To ještě potrvá a úspěch není zaručen,“ komentuje pro SZ Byznys novinářka Constance de Walqueová zaměřující se pro web Politico na oblast konkurenceschopnosti.

Pro dohnání inovační mezery navyšuje EK rozpočet programu Horizon Europe ze současných 93 miliard eur na 175 miliard eur. Představuje seznam byrokratických překážek, u nichž přišel čas vyškrtnout je z unijních pravidel. Deset nejhorších pojmenovává „Hrozná desítka“. Zjednodušuje vykazování udržitelnosti u firem skrze balíček Omnibus. V rámci snižování regulatorní zátěže pro evropské firmy představuje také 28. režim. Jde o koncept jednotných legislativních pravidel platných pro firmy ze všech členských zemí. Jenže většina návrhů zatím zůstává na papíře a do uvedení do provozu mají daleko.

Evropský průmysl podle mnoha vyjádření jeho kapitánů pomalou agonií prochází. Jehlu pod nehet mu podle týchž vyjádření bodá přechod na zelenou politiku. Právě zde odhalil „Super Mario“ druhou oblast, v níž má EU zabrat: „Dekarbonizace musí jít ruku v ruce s podporou průmyslu,“ píše profesor.

Evropští analytici následně žhaví pera, z nichž padá jedna strategie za druhou. Jejich efekt ale zatím tak žhavý není. V případě Akčního plánu pro automotive došlo ke zmírnění systému pokut pro automobilky, kde EK couvá ze svých nároků na sektor. Světlo světa spatřil i akční plán pro ocel a ačkoliv jsou automotive i ocelářský průmysl úzce propojené, z komisních strategií to vyčíst podle ekonomického analytika think-tanku Europeum Filipa Křenka nelze.

„Provázanost mezi dvěma akčními plány pro tyto sektory se na první pohled zdá malá. Opatření, která byla přijata, spíš cílí na uklidnění aktuální situace. Chybí v ní strategická vize,“ říká.

Nepřítelem Unie se rovněž v přechodu na zelenou energii stává elektřina. Její ceny pro evropské podniky jsou podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) zhruba dvakrát vyšší než v USA. Stejně tak spotřebitelé v Unii platí více než ve Spojených státech. Problém je i samotná volatilita cen.

Komise proto přesměruje přes deset miliard eur do modernizace přeshraničních sítí. V únoru roku 2025 představuje Clean Industrial Deal, který má za cíl zvýšení energetické soběstačnosti EU a snížení nákladů v přechodu na dekarbonizaci. Efektivita opatření je zatím diskutabilní.

„V oblasti energetiky je nutné lépe integrovat energetickou síť. Musíme zajistit, že vyrobenou energii půjde využít tam, kde je to nejvíce potřeba, a nebude se plýtvat. Například Španělsko produkuje velké množství solární energie, jíž se plýtvá, protože existuje jen velmi omezený počet možností, jak tuto elektřinu dopravit do severních a východních zemí,“ vysvětluje de Walqueová.

Jako třetí klíčovou oblast zmiňuje Draghi zvýšení evropské bezpečnosti a snížení její závislosti na třetích zemích. Ta se i s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho rozpoutanými celními válkami mění každým dnem. Nyní je však na stole obchodní dohoda mezi EU a USA.

Na začátku srpna podepsal Brusel s Washingtonem pakt, ve kterém se zavázal koupit americká fosilní paliva v hodnotě stovek miliard eur a čipy pro umělou inteligenci v hodnotě 40 miliard dolarů. Spojené státy se nezavázaly nakoupit od Evropy nic. Trump snížil cla pro automotive o zhruba deset procent, zatímco na většinu zboží EU dovozní tarify do USA stouply.

Eurokomisař pro obchod a hospodářskou bezpečnost Maroš Šefčovič po měsících jednání hřímá směrem k novinářům i europoslancům, že lépe to nešlo.

„Dohoda s USA samozřejmě není ideální, ale je to zjevně maximum, co lze s Bílým domem vyjednat. Na druhé straně akceleruje snaha o uzavření dalších, pro nás velmi užitečných obchodních dohod,“ říká Niedermayer.

Největším z užitečných kontraktů je dohoda s jihoamerickým Mercosurem, jejíž návrh představila Komise ve středu. Ta má do roku 2040 zvýšit HDP EU o 77 miliard eur a také vývoz EU do států uskupení Mercosur o 50 miliard eur. Na spadnutí je i pakt s Mexikem. Zatímco tedy závislost na jedné frontě roste, na další klesá.

Přísnost je namístě, sebereflexe jakbysmet. Lze skepticky pohlížet na fakt, že podle výpočtů listu Financial Times za rok od publikace Draghiho zprávy Evropská komise zavedla pouze 11 procent z návrhů reportu, dalších 20 procent je v procesu. Celkem jich Draghi navrhl podle stejného zdroje 338.

Na druhé straně podle oslovených expertů dává smysl nejprve načrtnout cestu skrze strategie a posléze ji následovat zaváděním zákonů. Tím pádem implementace potrvá. Lze namítnout, že Čína s USA na Evropu nepočkají. Současně je pravda, že reformu ekonomiky komplikují i členské státy.

Například jednotný kapitálový trh sedmadvacítky visí ve vzduchu přes deset let. Jeho zavedení by odstranilo v obchodu EU bariéry odpovídající clům ve výši 44 procent.

Stejný případ je Draghim navrhovaná Unie úspor a investic. „Draghi například navrhl vytvoření úsporné a investiční unie. Na politické úrovni se všichni obecně shodují, že je to nutné. Problémy však nastávají, když se podíváme na detaily. Žádná z 27 zemí nechce opustit svůj systém a priority,“ říká de Walqueová.

Jednota obou by posílila sedmadvacítku ve všech Draghim vytyčených bodech. Komise přišla sice se strategií jednotného trhu, jenže ideu se kvůli politickým tlakům národních států nedaří déle než dekádu protlačit a panují pochyby, že i tentokrát bude snažení úspěšné. Což ostatně platí o všech strategiích a akčních plánech Komise.

Zatímco se tak členské státy dohadují mezi sebou, Čína i Spojené státy jedou dál.