Článek
Bývalý ministr financí Zbyněk Stanjura nezměnil rozpočet na pyramidovou finanční hru a nezavedl tím Česko do neřešitelných finančních problémů, jak se obávala jeho nástupkyně Alena Schillerová. Na druhé straně mohl být ve snaze vylepšit zdraví veřejných financí aktivnější. Dokazuje to definitivní účet za minulý rok, který Ministerstvo financí publikovalo před koncem ledna.
Veřejné finance, tedy rozpočty státu, obcí, krajů a zdravotních pojišťoven, se loni propadly do deficitu ve výši dvou procent HDP, v hotovostním vyjádření o 166 miliard korun. Celkový dluh státu dosáhl 44,6 procenta HDP, v korunách to jsou 3 biliony a 802 miliard.
To znamená, že se deficit rozpočtu nesnížil, ale zůstal na úrovni roku 2024. Z podrobnějších čísel pak vyplývá, že bez zrychlení ekonomického růstu v minulém roce by schodek dokonce o 0,3 procenta HDP vyrostl.
Z takového pohledu Fialova vláda šetřila pouze v letech 2022 a 2024, ve zbylých dvou letech svého vládnutí naopak zvyšovala stranu výdajů o něco víc než příjmy. Ve srovnání s obdobím ministra financí Miroslava Kalouska (2010-2013) byly úspory poloviční.
Vydařené kroky i chaotické investice
Stav rozpočtu se v posledních letech vylepšil, připouští i hlavní ekonom banky Creditas Petr Dufek, zároveň ovšem upozorňuje: „Ucelený program k dispozici nebyl a nadšení k reformám se objevilo velmi pozdě.“ Pokud se ministři snažili vylepšit stabilitu státního rozpočtu, pak v zásadě jen seškrtali energetickou podporu a zvýšili daně.
Koalici Petra Fialy se vydařily kroky, které měly pomoci důchodovému systému. Chaotický přístup ale převládl při investování. Vládní úředníci plánovali nové a nové stavby dálnic, i když věděli, že na ně nejsou peníze. Tím zatížili budoucí rozpočty. „Od pravicové vlády bych čekal víc rozpočtové odpovědnosti,“ shrnul hlavní ekonom Creditas.
Stav rozpočtu zřejmě vzbuzuje obavy investorů, kteří nakupují české státní dluhopisy, tedy především zahraničních majitelů velkých českých bank. Jejich zájem doplňovat portfolio tuzemských cenných papírů v průběhu roku klesal, a proto například úroková sazba desetiletých dluhopisů vyrostla koncem minulého roku na 4,65 procenta.
Nejde jen o to, že pro Čechy je půjčování nejvíc nákladné hned po Rumunsku, Maďarsku a Polsku. Důležitější je okolnost, že vedle Lotyšska je Česko jedinou zemí, kde úroky dlouhodobých dluhopisů rostly rychleji než v Německu, které oznámilo mimořádné navýšení dluhů za účelem rekordních investic.
Za potížemi s dluhopisy může být okolnost, že konsolidace českého rozpočtu byla po propadu v letech 2020-21 příliš pomalá. Česko patřilo koncem minulého roku stále ještě k pěti zemím, jejichž dluh se od roku 2020 zvýšil nejvíc a které tedy v poměru k velikosti ekonomiky vydávaly nejvíc nových dluhopisů. To nemuselo vzbudit dostatečný zájem těch potenciálních kupců, kteří dosud Česko považují za emerging market (rozvojový trh), jenž nemůže jejich financím zajistit stejné bezpečí jako vyspělé průmyslové země.
Z takového pohledu může být méně riskantní půjčovat nejen ještě více zadluženým Rakušanům nebo Francouzům. Přednost mohou dostat i Slováci, protože používají euro, a jsou tedy pod dohledem Evropské centrální banky, a paradoxně také Maďaři či Rumuni, kteří se přitom v rámci řízení o nadměrném deficitu dostali pod kuratelu Evropské komise a musí na její příkaz provádět reformy.
Nejistota ohledně Česka mohla narůstat i kvůli obavám z výsledků loňských podzimních voleb a také po kritice, že příprava rozpočtu na rok 2026 byla málo transparentní.
Argumentem pro nákup českých dluhopisů by v takové situaci mohlo být pouze postupné snižování českého státního dluhu. Ovšem dluh se loni opět zvýšil a je skoro o čtyři procenta vyšší než v roce 2021 při nástupu Fialovy vlády.
Navíc žádné zlepšení zatím není na dohled. „Málokdo by čekal konsolidační úsilí od vlády ANO, a kde by také mělo být? U investic?“ netají skepsi ekonom Dufek.
Ani za minulého premiérství Andreje Babiše v letech 2018-2021 se nešetřilo, dokonce žádná z polistopadových vlád tolik nezvýšila výdaje oproti příjmům jako právě jeho kabinet.
Teoreticky by mohly pomoci obavy z dluhové brzdy, která znemožní zvyšování výdajů od toho roku, kdy státní dluh dosáhne 55 procent HDP. Ještě větší nebezpečí hrozí zákonodárcům, kterým se sníží platy o pětinu ve chvíli, kdy dluh překročí padesátiprocentní hranici.
Přesně k tomu by přitom mohlo dojít už v současném volebním období.
