Článek
Některé tuzemské podniky stále přeplácejí za energie. Přestože by se dalo očekávat, že si budou ceny energií hlídat, když přežily energetickou krizi, mnohdy tomu tak není. Podle průzkumu společnosti Tedom Energie řeší své náklady za energie opravdu aktivně jen 25 procent podniků.
Více než polovina společností začne účty za elektřinu či plyn řešit jen v případě, kdy jim končí smlouva. Zbývajících 20 procent firem přistupuje k této záležitosti pasivně a zůstávají stále u stejného dodavatele.
„Vidíme zde hluboko zakořeněný problém. Zatímco služby z jiných odvětví se optimalizují do posledního detailu, energetika zůstává u většiny firem opomíjená. Přitom právě tady se dá relativně snadno uspořit. Samozřejmě chápu, že většina firem má ze spotových cen obavy, protože nemají interního energetika, který by se této oblasti věnoval a byl dokonale v obraze,“ říká Jakub Odložilík, ředitel Tedom Energie.
Jak firmy k cenám energií přistupují, záleží také na tom, jak velkou položku v rozpočtu pro ně představují. „Pro řadu firem tvoří náklady na energie jen několik procent z celkových nákladů, tak to až tolik nesledují. Čím více je provoz firmy energeticky náročnější, tím bedlivěji se tomu společnosti věnují,“ popisuje mluvčí ČEZ Roman Gazdík.
Hlavně velké výrobní závody, nemocnice či obchodní řetězce mají interního energetika, pravidelně soutěží dodavatele a strategicky plánují.
Trh také sledují městské úřady, větší hotely či nákupní centra a zároveň investují do energeticky úsporných řešení, jako je třeba vlastní solární elektrárna. Naopak menší administrativní firmy, malí výrobci či menší podnikatelé energie příliš neřeší.
„Mnoho, zejména menších firem a živnostníků, často zůstává u svého stávajícího dodavatele na produktu, který se jim automaticky opakovaně prodlužuje. Tím se ale ochuzují o možnosti snížení nákladů, které nabízí aktuální tržní ceny. Často nepřikládají otázce energií větší váhu, jelikož řeší v rámci svého podnikání z jejich pohledu důležitější, provozní záležitosti,“ pozoruje David Neckář, marketingový manažer dodavatele energií SPP.
Naopak větší zákazníci už cenu elektřiny či plynu nefixují jednorázově, ale své nákupy rozkládají tak, aby si pojistili co nejvýhodnější cenu. „Tímto postupem si zajistí, že se vyhnou krátkodobým cenovým výkyvům, a i v delším časovém horizontu je pak jejich finální cena více konkurenceschopná v porovnání s aktuální cenou na trhu,“ popisuje Gazdík.
Dnes je podle něj zcela běžné, že firmy uzavírají smlouvy na tři roky dopředu, přičemž každý rok nakupují část své předpokládané spotřeby, třeba čtvrtinu až třetinu.
„Velmi často pak část předpokládané spotřeby nechávají v tzv. otevřené pozici a toto množství pak nakupují za cenu spotu, což jim umožňuje využít například levnějších letních cen v souvislosti s vyšší produkcí fotovoltaických elektráren,“ vysvětluje Gazdík.
Fixace pro zákazníky znamená jistotu, že jim cena po dobu trvání smlouvy nevzroste, ale ani neklesne. Neckář nyní pozoruje, že se velcí zákazníci přiklánějí spíš k fixacím než k proměnlivým cenám podle trhu, které jsou těžko předvídatelné.
„Spotové ceny v dnešní době nejsou až tak výhodnější jako v předchozích letech a spíše je odklon k jisté ceně, která umožňuje i plánování na delší časové období dopředu,“ popisuje Neckář.
Malé a střední podniky se do delších smluv moc nepouštějí a fixují hlavně na rok. Ani firmy s nižší spotřebou však nemusí platit za energie vysoké částky.
„Z naší zkušenosti víme, že běžná úspora, která se dá jednoduše z ‚křesla své kanceláře‘ dosáhnout, většinou činí kolem 10 až 20 procent, což mnoho zákazníků ocení. Řádově se může jednat o vyšší tisícikoruny u menší firmy. O to více, když změna je jednoduchá a nová smlouva naváže na stávající smluvní vztah,“ popisuje Neckář.
Podle Eurostatu tuzemští odběratelé elektřiny se spotřebou dva až 20 GWh ročně, tedy velké firmy, platily za elektřinu v průměru 0,21 eura za kWh včetně veškerých poplatků a daní (5,18 Kč za kWh). To Česko řadí mezi evropský průměr.
