Článek
Nafta za 33 korun? No nekupte to! Válka o Írán končí, ropa zlevňuje, ceny paliv padají. K normálu by se měla vrátit i vládní ochranářská politika, i když se to před prázdninovou výletní sezónou leckomu nebude líbit.
Cenové stropy v kombinaci s nižší spotřební daní na naftu měly původně platit jen v dubnu. Už dvakrát se prodloužily, kabinet o tom rozhoduje vždy koncem měsíce. Červencový verdikt padne toto, nebo příští pondělí.
Potřetí už to obhájit nejde – ekonomicky ani právně. Zůstává jen třetí, zvrácený motiv. Zalíbit se té části veřejnosti, které nedocvakne, že dotování nafty je jen populismus za její vlastní peníze. Nebo polykání prášků na bolest i poté, co bolest opadla.
Pojďme si jen připomenout, v čem poslední čtvrtrok žijeme. Když se v březnu zavřel Perský záliv a hrozil ropný šok, mělo jisté opodstatnění zakročit. Po měsíci váhání a po vzoru sousedů vláda po Velikonocích začala vyhlašovat maximální přípustné ceny paliv (kdo je dnes ještě sleduje?) a současně – což je teď hlavní – snížila zdanění nafty na nejnižší úroveň od léta 1999.
Spotřební daň u nafty tak činí 8,011 Kč za litr. V létě 1999, když zákon přecházel z dřívějšího zdanění tun na litry, se začínalo na 8,15 Kč. Nižší daň byla předtím, ale nikdy potom. Až teď. I když platy (i ceny leckterého jiného zboží) mezitím stouply na trojnásobek.
Současných 8,011 Kč je také spodní práh podle dohod v rámci EU. Níž už jít zkrátka nejde. Kompletní zdanění nafty, včetně DPH a dalších poplatků, je třeba v porovnání s Německem skoro poloviční. Vítejte v zemi Motoristů!
Kdo hledá, najde dnes naftu i pod 33 korun. Kdyby takovou cenu někdo nabídl řidičům před dvěma či třemi měsíci, zajásali by. A o to právě jde.
Dnešní cena není výsledkem vládních stropů. Ty jsou o čtyři koruny výš a už dlouho neplní vůbec žádnou roli, jen se zpožděním kopírují trh. Škodí jen těm pumpám, které by se nebály prodávat dráž, protože mají exkluzivní lokalitu, silnou značku nebo víc služeb a větší komfort. Kdo chce o zákazníka bojovat nízkou cenou, už dávno prodává hluboko pod stropy.
Amerika v Česku
Nižší ceny zařídil obrat ve válce USA s Íránem a naděje na konec blokády Hormuzského průlivu. V případě nafty se přidává nižší spotřební daň, i proto jsou u pump tak velké rozdíly oproti benzinu.
Byla-li nižší daň práškem na bolest, nemá smysl ji dál aplikovat, protože žádná bolest už neexistuje. Ať se na ceny díváme jakoukoli optikou. Jsou stejné jako před 15 lety. To je v porovnání s jiným zbožím opravdová rarita.
Za průměrnou mzdu se dá dnes koupit 1400 litrů nafty, historický rekord a hlavně skoro třikrát větší číslo než v roce 2000. U pump se zkrátka máme náramně. Jako kdyby nás v roce 2000 někdo vzal a přemístil do USA, kde si na levných palivech zakládají.
Kdo tankuje hodně a rád, může namítnout, že nikdy není tak levně, aby nemohlo být levněji. Že Andrej Babiš je pašák, když dokáže zařídit Ameriku v Česku. Což je ale samozřejmě absurdní úvaha.
Je-li samo o sobě levno, a ještě si cenu vylepšujeme nižší spotřební daní, je to jen úleva na dluh. Ze společné kasy vypomáháme těm, kdo mají největší spotřebu (v přepočtu na hlavu tedy spíš těm bohatším) nebo Českem jen projíždějí (kamiony). Do nádrží přisypáváme aspirin, na který si půjčujeme, protože výpadek daně jde přímo do rozpočtového deficitu, a ten se nekryje ničím jiným než nově vydanými dluhopisy. Slevu zkrátka zaplatí ti po nás, a to i s úroky, které aktuálně činí už skoro 5 % ročně – a kvůli hromadění dluhů rostou.
Jen se udržuje iluze
Perverznost současného stavu má i právní rovinu. Vláda by správně sama o sobě neměla mít vůbec možnost s daněmi hýbat. Jejich výše je věcí zákona, tedy parlamentu.
Dubnová sleva prošla jen díky speciálnímu paragrafu, který dává vládě možnost daně dočasně prominout „při mimořádných, zejména živelních událostech“. Přísně vzato se nic takového nedělo ani v dubnu a rozhodně se neděje dnes. Žádná mimořádnost nemůže trvat tři nebo čtyři měsíce v řadě. Kdyby někdo vládu zažaloval, možná bychom se divili, jak moc je zákon ohnutý.
Nafta za 33 korun je zkrátka po všech stránkách argumentem pro ukončení výjimek. Ne pro jejich prodlužování. Jestli to vláda nepřizná, bude jen udržovat iluzi, že se nám stará o peněženku, i když ji pouze z druhé strany vyprazdňuje. Což dělá i na jiných frontách, třeba s elektřinou nebo televizními poplatky.
Tohle přilepšování na dluh je – vedle destrukce institucí a slušné politické kultury – jeden z největších zlozvyků, který se v Česku po volbách rozmáhá. Nafto, zdraž, ať se z toho aspoň jednou vymotáme.
