Článek
Vláda už třetí měsíc snižuje spotřební daň na naftu na minimální možnou částku osmi korun za litr. Naposledy ji schválila před týdnem, s platností do konce června. V médiích se to objevilo jako už skoro rutinní informace. Také Alena Schillerová se znovu vyjádřila jako přes kopírák: „Globální situace na trhu s pohonnými hmotami zůstává kvůli napětí na Blízkém východě nadále velmi složitá.“ A jede se dál.
Takže všechno v pořádku, máme si zvyknout, že takhle se to dělá? Že vláda, když nás začne tlačit cenovka, podsune pohodlný polštář? To sotva. Snížení spotřební daně na naftu je ve skutečnosti velmi kontroverzní opatření a vláda ho používá způsobem, který začíná být neobhajitelný. Ne, že si zvykneme, naopak: takhle to dál nepůjde. Bude dobré se z naftové rutiny vytrhnout. Dokud je čas.
Zaprvé, už jen zaužívaná formulace „vláda snížila spotřební daň“ naznačuje, že se tu ve skutečnosti děje něco krajně neobvyklého. Daně přece nepředpisuje vláda, ale zákony, a ty schvaluje parlament. Za normálních okolností nemá vláda do výše daní co mluvit. Vyplývá to z Ústavy: „Nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Takže například platit vyšší nebo nižší daně jen podle toho, jak rozhodne vláda.
Z tohoto principu existují výjimky a jedné z nich teď kabinet využívá. Daň fakticky snižuje tím, že její část hromadně promíjí. Od dubna to každý měsíc oznamuje ve Finančním zpravodaji Ministerstva financí. Takové hromadné prominutí umožňuje daňový řád, a sice „při mimořádných, zejména živelních událostech“. Co se tím myslí? Zažíváme teď něco takového? Děje se to mimořádně a už čtvrt roku, den co den? Ani ne.
Ropná krize je nepříjemná, krušná a potenciálně nebezpečná, jen to není výbuch sopky uprostřed střední Evropy. Zákon z dobrých důvodů napovídá, že mimořádnou událostí se myslí „zejména živelní“, rozuměj katastrofa.
Jistě, mimořádností nemusí být jen povodeň nebo pandemie, ale také válka. Jenže dění na Blízkém východě - kde od dubna trvá íránsko-americké příměří - parametrů mimořádné události dosahuje jen stěží. Neohrožuje bezprostředně naši bezpečnost. Už nepůsobí „šok“, protože ceny ropy kolísají kolem zhruba stejné, poměrně vysoké úrovně, ale není v tom náhlá dramatická změna.
Jde o velkou globální událost s dlouhodobými riziky. Se kterými se čeští politici zatím mohou vyrovnat i bez krajních, a přitom setrvalých opatření. Jako je snížení daně.
Možná si ale zvykneme a vláda bude spotřební daň v hodnotě miliardy korun promíjet každý měsíc do alelujá. Protože „globální situace zůstává velmi složitá“, což může zůstávat klidně rok. Nebo pořád. Situace je složitá vždycky a od toho, aby se s ní vyrovnali, máme politiky, ne? Jestli to nesvedou bez mimořádného opatření, co platí tak trochu pořád, pak se rozdíl mezi mimořádnou událostí a rutinou maže. A vláda si může s daněmi dělat, co chce, Parlament nepotřebuje. Zlá představa.
Stát nesáhl k daňovému pardonu ve jménu plošného snížení cen poprvé. Na sklonku předchozí vlády ANO, po volbách 2021, odpustila Alena Schillerová DPH z dodání elektřiny a plynu. Její nástupce Zbyněk Stanjura to nechal přezkoumat a úřad usoudil, že byl porušen zákon, protože „argument výkyvů cen energií nelze považovat za mimořádnou událost. Za tuto událost jsou vnímány především živelní pohromy, jako tornádo na jižní Moravě, covidová a jiné epidemie, válečné konflikty, rozsáhlé průmyslové havárie apod.“
Tohle bylo státní stanovisko v roce 2022. V roce 2026 se změnilo. Z palety mimořádných událostí byl vytažen „válečný konflikt“ a ministerstvo ve Finančních zpravodajích zas a znovu argumentuje: „Dodávky ropy z uvedeného regionu jsou nadále nestabilní a cenové výkyvy ropy jsou stále značné a nepředvídatelné. Je tedy zřejmé, že danou situaci lze i nadále klasifikovat jako mimořádnou událost odůvodňující prodloužení doby prominutí spotřební daně, které pomůže zmírnit ekonomické dopady této mimořádné události.“
Tím pádem se dá rozdíl mezi mimořádnou událostí a novým normálem rozpoznat míň a míň. Jestli to půjde takhle dál, časem zmizí. A čím déle se bude spotřební daň „mimořádně“ odpouštět, tím obtížnější bude vrátit ji na předchozí úroveň. Působilo by to jako „zvyšování daní“. Noční můra vládnutí, a toho Babišova obzvlášť.
Život s polštářem odpuštěné naftové daně je pohodlnější pro vládu a příjemnější pro voliče. Ale dřív nebo později skončí. Buď tak, že vláda přestane odpouštět, protože se odváží prohlásit, že globální situace na trhu s pohonnými hmotami už složitá není. To je méně pravděpodobná možnost. Anebo si vláda bude muset vzpomenout, že existuje parlament, a navrhne mu, aby sníženou sazbu spotřební daně z nafty schválil jako zákon. Což mimochodem udělala po přepadení Ukrajiny Ruskem Fialova vláda.
Třetí varianta, že kabinet se oblíbeného polštáře nevzdá a bude ve jménu boje s inflací mimořádně promíjet naftovou daň dál a dál, je možná také. Jenom nejdéle do té doby, než takové obcházení zákona zatrhne soud. Dělba moci platí, daně patří do zákonů a nesmí je měnit vlády. Ani když jim to vyhovuje a vědí, že se tím zalíbí. Ne všem, ale těm, kdo tankují, skoro jistě.
Spotřební daně státy zavádějí z důvodů, které se prolínají i popírají: zaprvé upevnit příjmy rozpočtu, zadruhé regulovat spotřebu něčeho, co má potenciálně neblahé účinky. Český seznam komodit je celkem krátký: alkohol, tabák, pohonné hmoty. Ustavičné odpouštění naftové daně ale protiřečí prvnímu i druhému smyslu. Stát si odpírá příjmy a zároveň spotřebu neomezuje, ale dotuje. Vládní slevu čerpají všichni, a to úměrně počtu najetých kilometrů.
Promíjení naftové daně není nezbytné, prozíravé ani spravedlivé. A brzy nebude ani legální.
