Článek
Začíná třetí měsíc ropné krize a česká vláda oznámila, že její opatření přecházejí z krátkodobé povahy na střednědobou. Podle Aleny Schillerové jde o „osvědčený balíček, díky kterému ušetřili řidiči až 400 korun na plné nádrži a budou šetřit dál.“ Takže všechno v pořádku?
Ne. Obzvlášť kdyby se takzvaně osvědčený balíček, který brání, aby cena mohla účinkovat jako omezovač poptávky, změnil ze střednědobého na dlouhodobý. K čemuž má našlápnuto.
Část spotřební daně z nafty stát promíjí do konce května. Zatím. Málo se mluví o tom, že o pardonu s důsledky pro rozpočet - na spotřební dani minus miliarda měsíčně - rozhodla sama vláda, s odvoláním na údajně nouzovou, mimořádnou situaci. A ne parlament, který vyšší nebo nižší daně normálně schvaluje.
Sněmovní většina navíc přijala zákon, který vládu zmocňuje, aby regulovala ceny motorových paliv nařízením, když uzná za vhodné. Stropování bude víc po ruce a méně napadnutelné žalobami. Působí to dojmem, jako by vláda už tušila, že se postará, aby „řidiči šetřili dál“.
Ne že by barely ropy a litry nafty nezdražily všude. A ne že by válečné ohnisko na Blízkém východě vyhasínalo. Ale poměry jsou zatím naštěstí vzdálené tomu, aby stát jednal, jako kdyby čelil akutní katastrofě.
Vláda zasahuje na základě přesvědčení, že utahování benzinového opasku je tabu. Zasahuje s vědomím, že automobilový status quo se bere jako součást kvality života a viditelně se ho dotknout nikoho ani nenapadne. Proto se veškerá logika „opatření“ upírá k tomu, aby se mohlo dál jezdit tak, jako se jezdí, a nikdo víceméně nic nepoznal.
Samozřejmě, že nafta za 50 a víc by byla také palivem pro ceny hromadné dopravy a pro inflaci. Samozřejmě, že řada lidí, hlavně z odlehlejších oblastí, autem nenajezdí stovky kilometrů pro potěšení, ale kvůli práci. Ale myšlenkovou podstatou vládní politiky není mírnit nevyhnutelné nezbytné výdaje. Podstatou je obsloužit motoristy. A peněženky všech tankujících řidičů, těch chudších i bohatších bez rozdílu.
To všechno v době, kdy se za průměrný plat koupí víc než tisíc litrů pohonných hmot ve zregulovaných cenách. Což s dramatickým pohledem na věc vůbec nekoresponduje. Před deseti lety byly relace mezi platy a cenami u pump zhruba stejné, ale psalo se o tom v duchu, jak je benzin laciný.
Ježdění autem - se všemi jeho vedlejšími náklady - je v průměru lehce dostupné a musí takové zůstat, i kdyby z Hormuzské úžiny stoupal černý dým až k nebi. Takovým přikázáním by se nejspíš řídila jakákoli vláda, i kdyby v ní neseděla strana Motoristů, která každou zmínku o omezení automobilismu překládá do řeči svatých kulturních válek.
Český boj s latentní benzinovou drahotou se tím pádem koncentruje jen na ceny. Nebere v potaz, že by někdo mohl měnit své zvyklosti. Že by mohl jezdit méně nebo úsporněji. Na apel Mezinárodní agentury pro energii, aby se snížila rychlost na silnicích, nenavázala snad ani jedna veřejná autorita, natož člen vlády.
Změna chování představuje krajně nepopulární názor. Zakořenila ostražitost před tím, nevypadat jako moralisté, kteří chtějí lidem „kázat“ a na přístupu politiků k automobilismu je to zvlášť patrné. Soustavné umožňování jezdit autem víc a rychleji se chápe spíš jako znak svobody než jako její karikatura. Kvalita života se měří zpoza volantu. Okolní svět jako by nebyl.
Vláda, která by nechala cenám volnější nebo volný průběh a vyzvala řidiče, ať šetří, by sice nepadla. Ne hned. Ale vystavila by se obvinění z hrdelního zločinu, že lidi „poučuje“ a „vychovává“.
Přesně to by se stalo, kdyby místo - anebo kromě - zastropování cen benzínu „zastropovala“, tedy snížila i povolenou rychlost na dálnici. Je to jen teorie, technicky těžko proveditelná. Návrh by působil přehnaně, absurdně. Ale v důsledku by řidiči ušetřili. Tak jako šetří na balíčku Aleny Schillerové. Méně emisí a méně těžby omezených přírodních zdrojů jako bonus (když už ne jako základ uvažování). Ostatně, kdyby trh s ropou vysychal dlouho, můžeme být k nižší spotřebě drsně donuceni.
Spíš jen symbolickou, přesto sotva představitelnou reakcí na ropnou krizi by bylo pozastavení experimentu se 150kilometrovou rychlostí na jihočeské D3. S vyšší rychlostí přece roste spotřeba (drahého paliva), ať už auto jede 130, 150 nebo ještě víc.
Testy motoristických magazínů se dobírají zrhuba ke stejnému závěru: „150 km/h vám nezakazujeme, moderní auta jsou na tuto rychlost jízdně stavěná, ale… Poukazujeme na minimální časovou úsporu, o něco vyšší hlučnost i spotřebu a na potenciální rizika při krizových situacích.“
Stopadesátka je v Evropě extrém. Mimo specifického Německa se místy objevuje zřejmě jenom v Itálii, naopak v některých zemích je standardní povolená rychlost nižší než u nás. Zpomalit ze 130 na 120 nebo méně by nebyl žádný hřích proti možnostem stroje, ale adekvátní úsporná volba. Další výsledek testu: „Řidič, který dnes jezdí každý týden dvě stě kilometrů po dálnici a drží 130 km/h, platí za tuto zvyklost měsíčně o stovky korun víc, než by musel, a za to dostane v součtu méně než čtvrt hodiny času navíc.“
Ale vláda hlásí: Ne. Na to myslet nemusíte. Stát se postaral. Metoda: spotřebu nesnižovat, ale cenovou politikou zachovávat a povzbuzovat. Hlavně aby si nikdo nemyslel, že chceme někomu předepisovat, jak má žít. Jak říká Schillerová: „Řidiči budou šetřit dál.“ Ostatní ať to vezmou na vědomí.
