Článek
Pod Čertovou horou najdete sklárnu Novosad a syn, založenou v roce 1712 hrabětem Harrachem. Harrachovské sklárny vede od devadesátých let vyučený sklář a vystudovaný právník František Novosad. Podnik díky dlouhé tradici pracoval na řadě unikátních projektů. Jedním z nich je například nápojový soubor, který sklář Rudolf Schwendler vyrobil k šedesátinám Jana Masaryka.
„Zachováváme tradiční rukodělnou výrobu na sklářských píšťalách. Většinou vyrábíme luxusní nápojové sklo nebo lustry a pak dostáváme různé speciální zakázky. Vyvážíme naše výrobky do třiceti zemí světa,“ říká pro Seznam Zprávy majitel sklárny František Novosad.
Firmě se daří udržet tradiční výrobu v provozu, ačkoliv je podle Novosada stále těžší zůstat na trhu. Musel proto v průběhu času rozšířit nabídku. K tradiční výrobě skla v průběhu let přidal minipivovar a provádí také turisty, jichž se v Harrachově každý rok protočí zhruba 60 tisíc. Příjmy z těchto doplňkových aktivit pomáhají sklárně překonat těžké časy.
Silnou ránu dostala společnost v roce 2022. Od tohoto roku se podniku zvyšují ceny energií i další náklady a udržet výrobu je stále těžší. Tržby se v roce 2022 pohybovaly podle Novosada kolem 80 milionů korun. O tři roky později už harrachovská sklárna měla podle obchodního rejstříku tržby jen něco přes 65 milionů korun. Kromě poklesu tržeb došlo v tomto časovém období i ke ztrátě nejdůležitějšího exportního trhu sklárny Novosad a syn, jímž byly Spojené státy.
Unikátní české firmy
Seznam Zprávy Byznys přinášejí v prázdninovém seriálu příběhy firem, značek nebo míst, které vznikly před staletími a stále fungují.

„Amerika pro nás byla nejdůležitější exportní trh. Jenže v roce 2023 došlo u nás v republice ke zdražení energií, současně probíhala silná inflace u nás i v zahraničí,“ doplňuje Františka Novosada jeho syn Petr s tím, že kvůli rostoucím nákladům museli zdražit, a i proto v podstatě přestali vyvážet do Států. „Situace se do dneška nevrátila k normálu. Vyvážíme tam minimum zboží oproti období před začátkem války na Ukrajině. Dnes jsou pro nás tak nejdůležitější vývozní trhy Itálie, Německo a Francie.“
Cesta lanovkou
U hutí je horko. Příběh světoznámého skla z Krkonoš začíná v rozžhavených pecích, kde teplota dosahuje 1200 stupňů Celsia. U nich pracují obvykle pětičlenné party sklářů, kde má každý svou jasně danou pozici.
„Výroba probíhá většinou v pětičlenných partách. Její součástí jsou mistři sedící dál od pece na lavici. Stonek skleničky dělá parťák. Nejdřív si musí nachystat baňku. Na píšťalu si nejprve nabere malé množství skla a tvaruje ho. Když mu trochu vystydne, nabere si větší množství skla a znovu tvaruje. Parťák podává nahrubo vytvarované sklo mistrovi, který pak dolaďuje tvar výrobku. Parta musí být dokonale sehraná, protože sklo rychle stydne,“ vysvětluje Novosad.
Když je výroba u pecí hotová, jede vyfouknutá sklenička malou krkonošskou lanovkou do chladicího zařízení. Na vrchu má sklářský výrobek po vyfouknutí víko, které následně speciální metodou oddělí. Následují dvě fáze zahlazení povrchu odříznutého okraje skleničky.
„Když se sklenička vyrobí, tak se opukne a zabrousí. Pak přijde na řadu takzvané zapalování. Žádné brusivo neudělá tak hladké okraje jako oheň. Po hrubém zabroušení jde tedy sklenička na oheň. Odsud většinou už směřuje ke kontrole a do expedice. Některé speciální kusy ještě brousíme na kamenech,“ říká Novosad.
Harrachovská brusírna skla, kde na kamenech zaměstnanci firmy ladí finální detaily, je v provozu od roku 1894. Brusná zařízení se ve sklárně Novosad a syn dochovala stále původní. Zatímco se ve sklárnách obvykle používá k tomuto poslednímu kolu broušení diamant, v Harrachově do dneška brousí sklo na přírodních kamenech.
Tuto část výrobního provozu pohání turbína z roku 1937 od firmy Františka Křižíka. Ačkoliv ji nechali zavést do provozu ještě hrabata z rodu Harrachů, stále funguje.
„Harrachové byli inovátoři. Pražská firma Křižík sklárnu elektrifikovala a zařízení do dneška běží. Turbína i rozvodna z první poloviny dvacátého století jsou v podstatě bezporuchové a nenáročné na údržbu,“ dodává Novosad.











