Článek
Česká debata o bohatství a chudobě se tradičně soustředí především na příjmy a jejich rozdělení. Mnohem menší pozornost je věnována majetku domácností – jeho struktuře, koncentraci a roli, jakou hraje v rozhodování jednotlivců i ve fungování celé společnosti.
Přitom výše nahromaděného jmění je pro ekonomickou stabilitu domácností obvykle zásadnější. Jen bývá potíž se spolehlivými daty.
V rámci think-tanku IDEA jsme se rozhodli dostupná data zanalyzovat a výsledkem je studie, která představuje první podobné majetkové srovnání českých domácností s těmi evropskými. Po zasazení do evropského kontextu lze dojít k nečekaným závěrům o tom, jak na tom tuzemské domácnosti se svým jměním vlastně jsou. Na papíře čísla vůbec nepůsobí zle.
Základem majetku českých domácností je primární nemovitost. Česká republika – podobně jako Slovensko nebo Maďarsko – patří mezi evropské země s mimořádně vysokým podílem vlastnického bydlení. Většina domácností vlastní nemovitost, ve které bydlí. To je v ostrém kontrastu se západní Evropou. V Německu bydlí ve svém jen zhruba polovina domácností, podobná situace panuje i ve Francii nebo v Rakousku.
Právě vysoká míra vlastnického bydlení a poměrně vysoká cena nemovitostí vysvětluje jeden z nejpřekvapivějších výsledků našeho srovnání: chudé české domácnosti jsou v mezinárodním srovnání relativně bohaté.
Kdybychom celou společnost rozdělili na pět množin podle výše majetku, za „chudé“ v naší analýze považujeme domácnosti na hranici mezi první a druhou pětinou. V Česku či na Slovensku zpravidla tyto domácnosti vlastní nemovitost, v Německu to ale pro stejně postavené domácnosti neplatí.
V důsledku dochází k překvapivému zpřeházení majetkových poměrů. Chudé české domácnosti jsou v absolutní hodnotě majetku bohatší než chudé domácnosti v řadě výrazně bohatších zemí.
Na opačném konci majetkového spektra je situace už dle očekávání. Bohaté české domácnosti jsou v mezinárodním srovnání naopak spíše chudé, rozhodně chudší než stejné domácnosti z bohatých zemí. Domácnost na hranici mezi čtvrtou a pátou majetkovou skupinou vlastní zhruba poloviční hodnotu majetku oproti stejně definovaným domácnostem v západní Evropě.
Zdroj: IDEA
Zajímavě v mezinárodním srovnání vychází i střední třída. Mediánová domácnost (tedy ta, která by se nacházela s výší majetku přesně na půl cesty mezi bohatými a chudými) disponuje v Česku jměním v hodnotě kolem sta tisíc eur. Tedy stejně jako v Portugalsku, Nizozemí, Finsku – nebo Německu, které je jinak považováno za nedostižnou konvergenční metu.
Opět za to může vlastní bydlení. Díky majetku v primárních nemovitostech se mohou tuzemské mediánové domácnosti rovnat svým protějškům z výrazně bohatších zemí.
Kupní síla takto uložených peněz – pokud se vztáhnou k lokálním výdělkům – je v Česku dokonce vyšší. Mediánová domácnost vlastní majetek v hodnotě přesahující pětinásobek zdejší průměrné roční mzdy, v Německu nebo ve Finsku je to jen dvouapůlnásobek. Rozdíl je dán relativně nízkou úrovní mezd a vysokou cenou nemovitostí v Česku.
Kdo už nějakou nemovitostí disponuje, má statisticky slušnou šanci, že na papíře dosáhl evropského standardu. Kdo otálel nebo neměl takové štěstí, tomu se tento vlak nebezpečně vzdaluje.
Vysoká koncentrace majetku v primární nemovitosti má však svou stinnou stránku v tom, že jde o málo likvidní aktivum. Prodej domu je časově i administrativně náročný, jde-li navíc o vlastní bydlení, vzniká nutnost opatřit si jiné někde jinde. Český majetek je tak do značné míry „zamčený ve zdech“ a jen obtížně využitelný pro řešení neočekávaných situací nebo pro diverzifikaci investic. Jde do značné míry o majetek na papíře s omezenou možností jej zpeněžit a využít ke spotřebě.
Naše data vlastně jen v opačném gardu ilustrují často diskutovanou nedostupnost bydlení. Žebříčky, podle nichž je v Česku – a zejména v Praze – k pořízení nemovitosti potřeba více ročních příjmů než jinde, totiž pro stávající vlastníky znamenají, že hodnota jejich majetku je vysoká v přepočtu na roční mzdy.
To vede k druhému problému s vysokou koncentrací majetku v nemovitostech českých domácností. Hodnota není odvozena od toho, že bychom vlastnili velká přepychová sídla, paláce či vily, ale jednoduše proto, že stejně velké a vybavené nemovitosti jako v zahraničí „jsme si udělali“ dražší.
Nebýt nedostupnosti bydlení a vyšponování cen nemovitostí do mezinárodně nesrovnatelných hodnot, byl by majetek českých domácností o poznání nižší. Omezení dostupnosti bydlení tak přispívá k lepšímu postavení českých domácností v mezinárodním srovnání, ale na kvalitu života v tuzemsku nemá tak jednoznačně pozitivní vliv.
Od západní Evropy se Česko liší také z generačního pohledu. Rozdíl mezi majetkem mladších a starších domácností je relativně malý: domácnosti ve věku 51 až 70 let drží zhruba o třetinu více majetku než generace potomků (31–50 let). V západních zemích je tento rozdíl násobně vyšší – ve Francii, Rakousku či Německu vlastní starší lidé i více než dvojnásobek majetku mladších. U nás se tak projevuje absence majetku budovaného dlouhodobě po generace.
Významným rozdílem je i struktura úspor. České domácnosti výrazně zaostávají v držbě finančních aktiv. Většina jejich majetku mimo nemovitosti leží na běžných a spořicích účtech bank nebo v konzervativních produktech. Podíl majetku v akciích a investičních fondech je ve srovnání se západní Evropou v Česku nízký. Výsledkem je ekonomika s poměrně neflexibilní a nelikvidní strukturou majetku.
Co se tedy na první pohled mohlo zdát jako pozitivní zpráva o úrovni majetku českých domácností (vždyť mediánová domácnost je stejně bohatá jako ta v Německu), má i méně optimistickou interpretaci.
Bohaté domácnosti, tedy ty ve čtvrté či páté pětině podle velikosti majetku, které by měly ekonomice poskytovat kapitál potřebný pro ekonomický růst, jsou v zásadě chudé. A majetek, který mají, je uložený v cihlách. V české ekonomice jednoduše chybí společenská vrstva, která po generace akumulovala finanční jmění, má diverzifikovaný majetek a poskytuje kapitál pro tuzemské podnikatele.
Zároveň platí, že střední třída sice vypadá bohatě, ale nebýt fenoménu nedostupného bydlení a vysokých cen nemovitostí, zdejší situace by vypadala jinak – a svým způsobem lépe. Omezená dostupnost bydlení sice přispívá k lepšímu pocitu z majetkového postavení střední třídy, ale kvalitě života v tuzemsku nijak nepřidává.
