Komentář: Vlastní zájem nad obecným. To jsou české obce a podnikání

V posledních letech se ve veřejném prostoru stále častěji objevuje teze, kterou ve svém komentáři uvádí i Jan Školník, a to že obce nemají dostatečný důvod podporovat podnikání, protože z ekonomické aktivity na svém území téměř nic nemají. Řešením má být silnější vazba rozpočtového určení daní (RUD) na místní ekonomickou aktivitu. Diskutovat o tématu motivace obcí je zcela legitimní. Spor však není o cíl – tím je rozvoj regionů – ale o to, jakým způsobem tento rozvoj zajistit.

Argument vychází z předpokladu, že obce by byly vstřícnější k investicím, kdyby z nich měly větší finanční prospěch. Realita je však mnohem složitější.

Podpora lokální ekonomiky patří v debatách o rozvoji obcí k nejčastěji používaným, ale zároveň nejméně přesně vymezeným pojmům. Neexistuje pro ni jednotná definice a jednotliví aktéři si pod ní představují rozdílné cíle i nástroje. Pro někoho znamená přímou podporu místních podnikatelů, pro jiného vytváření „příznivého“ podnikatelského prostředí a lákání investorů, další ji vnímají jako způsob, jak vyvažovat negativní dopady ekonomické činnosti, například dopravní či environmentální zátěž. Pod jedním označením se tak skrývají velmi odlišné – a někdy i protichůdné – přístupy.

Ve skutečnosti obce dlouhodobě nevyužívají nástroje, které již mají ke zvýšení svých příjmů. Místní koeficient daně z nemovitých věcí využívá jen zanedbatelná část obcí, ceny služeb nesociální povahy jsou často zcela mimo ekonomickou realitu (např. vodné, stočné, obecní bydlení), místní poplatek za odpady neodpovídá výdajům obce, apod. Není bez povšimnutí, že obecní rozpočty v posledních letech hospodaří s velkými přebytky, a to i na úrovni menších obcí. Problémem tedy není primárně nedostatek zdrojů (k 31. 12. 2025 činily zůstatky obcí 433 mld. Kč, z toho Praha 183 mld. Kč; v roce 2013 přitom činily zůstatky obcí 114,5 mld. Kč, z toho Praha 30,5 mld. Kč).

Hlavní bariérou rozvoje obcí jsou politické dopady místního rozhodování. Zastupitelé čelí bezprostřednímu tlaku obyvatel, kteří často odmítají nové projekty – ať už jde o průmyslové areály, bytovou výstavbu nebo infrastrukturu. Občan neposuzuje ekonomickou racionalitu toho, co je dobré pro obec, ale upřednostňuje primárně vlastní zájem ve smyslu efektu NIMBY a BANANA, tedy „Not In My Back Yard“ – Ne na mém dvorku, BANANA „Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anyone“.

Riziko ztráty politické podpory je v komunální politice silnější motivací než potenciální budoucí daňový výnos. Z toho důvodu také často zastupitelstva přistupující při rozhodování o infrastrukturních projektech (výstavbě fotovoltaických parků, větrných elektrárnách, průmyslových zón apod.) k vyhlášení místního referenda.

Další slabinou motivačního modelu je naivní představa, že všechny obce mají srovnatelnou schopnost generovat ekonomickou aktivitu. Česká ekonomika je však silně koncentrovaná a zaměřená na sektor služeb. Většina zaměstnanosti i firemní aktivity se soustřeďuje do relativně malého počtu větších sídel (90 % všech zaměstnanců pracuje ve 12 % největších obcí). Pokud by byl příjem obcí silněji navázán na místní ekonomiku, znamenalo by to automatické posílení již silných center a oslabení strukturálně slabších regionů. Tzv. motivační systém by tedy zcela jistě prohloubil regionální rozdíly, než aby je snižoval. A ve svém důsledku by měl fatální důsledky a vedl k vylidňování venkova a likvidaci veřejných služeb v území.

Zahraniční srovnání, zejména s Německem, bývá uváděno jako argument pro větší daňovou autonomii obcí. Německá daň z podnikání (Gewerbesteuer) výrazně kolísá s hospodářským cyklem a její výnos je extrémně koncentrovaný v několika velkých městech a třech průmyslových regionech.

Systém je proto doplněn rozsáhlým vyrovnávacím mechanismem mezi obcemi, spolkovými zeměmi a federací (Finanzausgleich). Jinými slovy: model nejprve vytváří nerovnosti a poté je nákladně přerozděluje formou neúčelových dotací. Bez těchto transferů by značná část obcí nebyla schopna financovat ani základní veřejné služby. Obdobný vyrovnávací systém funguje i v dalších zemích. Např. v Rakousku, Polsku, skandinávských zemích, Itálii či Španělsku.

V českém prostředí s tisíci malých obcí by podobný systém znamenal ještě vyšší volatilitu příjmů a ještě silnější regionální napětí. Naproti tomu, stávající systém RUD v sobě ten vyrovnávací mechanismus má, protože se výnosy distribuují rovnoměrně.

Skutečným jádrem sporu není systém přerozdělování daní mezi jednotlivé obce, ale upřednostňování vlastních zájmů obyvatel před zájmem komunity. Tuto skutečnost nelze vyřešit změnou RUD. Řešení vyžaduje zcela jiné nástroje, např. jasná a předvídatelná pravidla územního plánování, plánovací smlouvy a přímá kompenzace negativních externalit, koordinace mezi obcemi v metropolitních regionech a v rámci kraje, větší role státu tam, kde jsou lokální náklady a celospolečenské přínosy v rozporu. Tyto nástroje řeší skutečný problém, aniž by destabilizovaly obecní finance nebo vytvářely nové nerovnosti.

Podpora podnikání a investic je legitimní cíl. Je však nepochybné, že tohoto cíle nelze dosáhnout fiskální „provizí“ pro obce. RUD je dnes relativně stabilní a předvídatelné. Zároveň již v sobě obsahuje solidární mechanismus, který země jako Německo, Rakousko či Polsko složitě dosahují teprve prostřednictvím složitých vyrovnávacích mechanismů. Jeho zásadní přestavba ve jménu motivačního modelu by zcela jistě přinesla více nejistoty než rozvoje.

Debatu o odpovědnosti obcí za ekonomický rozvoj vést musíme. Neměli bychom si však namlouvat, že změna několika parametrů RUD automaticky odstraní politické a společenské bariéry, které rozvoj ve skutečnosti brzdí.