Článek
Ceny nafty se vracejí nad čtyřicítku, regulační a daňové zásahy končí. Čtvrtrok trvající sleva byla příjemná, ale peníze, jak známo, nerostou na stromech. Takže pojďme bilancovat.
Zaprvé – stát přišel o čtyři miliardy korun na spotřební dani a skoro nic za to nedostal. Kdyby daň zůstala, paliva by zlevnila tak jako tak. Sice méně, ale pořád dost, protože dolů je rychle stlačilo to základní – odeznění počátečního šoku na trhu s ropou.
Zadruhé – vedle nižší naftové daně stát ještě každodenně vyhlašoval maximální přípustné ceny paliv, vydávané za hlavní prvek ochrany. Teď ale kvůli nim má na krku smysluplně znějící žalobu za drastické nastavení v prvních dnech. A pak už byly stropy jen na okrasu, protože od května je vláda naopak držela velmi vysoko a ořezávala jimi jen extrémy na dálnicích.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Po třech měsících je ale fér říct, že experiment se nepovedl.
Leda že byl od začátku zamýšlen jen jako gesto, jak vykázat činnost a pak se chlubit cizím peřím. Za peníze, které má vláda spravovat v zájmu celku, a ne ve prospěch svých stranických preferencí.
Finanční výpadek lze vypočítat snadno. Loni se na spotřebních daních z pohonných hmot vybralo podle ročenky celní správy 94 miliard korun. Dominantním palivem je nafta, na celkové spotřebě se podílí ze tří čtvrtin. Daň klesla právě jen u ní, a to o 2,35 koruny za litr. Za tři měsíce od Velikonoc do uplynulého víkendu to dělá 4,1 miliardy korun.
Stálo to celé za to? Ulevit si, když celý výpadek jde jednoduše na dluh, s úrokem, který dnes u státních dluhopisů činí skoro pět procent ročně? Ministerstvo financí tento manévr prezentovalo jako „úsporu“ a „pomoc“, to ale platí jen pro velké konzumenty paliv, mezi něž paradoxně často patří nejlépe situovaní motoristé nebo třeba tranzitní kamiony. Celospolečensky rozhodně ne.
Sníženou daň šlo obhájit leda úplně na začátku jako tlumič prvotního inflačního šoku. V červnu se ale tankovalo místy i za 33 korun. Tedy za ceny jako před 15 lety. V tu chvíli už nebylo co tlumit. Zdanění (do neděle nejnižší možné v rámci EU) se už naopak klidně mohlo zvednout, aby se předchozí výpadek kompenzoval.
Čtěte také:
Čtyři miliardy vypadají v dvoubilionovém státním rozpočtu jako zaokrouhlovací chyba. Pro řadového daňového poplatníka zas jde o částku daleko za hranicemi fantazie.
Stačí si ale dát pár příkladů, co jiného jsme mohli místo odpuštěných čtyř miliard mít. Anebo ještě lépe za 200 milionů, což bude každoroční úroková splátka, kterou jsme na sebe skrze chvilkové naftové přilepšení uvalili a zcela reálně ji nyní začínáme platit.
Nejde o žádné virtuální počty. Shodou okolností jedny takové státní dluhopisy za 3,8 miliardy korun ministerstvo financí prodalo minulý týden, a to s úrokem 4,84 procenta, což je poslední dobou obvyklá sazba. Bez předchozího kvedlání s naftovou daní jsme si mohli tuto dluhovou emisi úplně odpustit. Anebo jsme mohli inkasované peníze využít lepším způsobem než jako dotaci pro kamionový tranzit.
Například:
- Když se dnes v Česku staví domovy seniorů, jde obvykle o projekty za stovky milionů. Namátkou jeden takový tento týden odklepl Jihomoravský kraj. Za čtyři miliardy jich mohlo být klidně deset (jednorázový výdaj, analogicky s jednorázovým daňovým odpustkem). Za 200 milionů šlo pak platit aspoň část provozu (každoroční výdaj, analogicky s každoročními úroky). Mohlo jít s přehledem o stovky zaopatřených klientů.
- Jedno dítě v mateřské školce vychází podle tabulek ministerstva školství ročně řádově na 75 tisíc korun. Počty v tomto případě tedy naskakují ještě lépe, za 200 milionů by šlo ročně profinancovat kolem dvou tisíc míst.
- Při nástupním platu vojáka na úrovni 44 tisíc korun by šlo (místo 200 milionů, vyhozených za úroky) nabrat a platit jeden menší prapor se čtyřmi stovkami mužů. Není to moc, armáda by potřebovala zaplnit šest tisíc míst navíc. Ale někde se začít musí.
„Drobností“ tohoto druhu lze najít bezpočet. Nejde o peníze, které by stačily na systémovou změnu, ale je jich dost na to, aby se šlo bavit o dopadech na životy konkrétních lidí.
Kdo chce o správě státu přemýšlet zodpovědně, může brát daňovou slevu jako memento, jak ledabyle s veřejnými penězi někdy nakládáme. Jednou zlevníme elektřinu, jindy ulevíme živnostníkům a výsledkem je dluh naskakující tempem jedné miliardy denně.
Je dobře, že jedna taková zbytná zátěž právě odpadla.
