Článek
Současná debata o energetice působí dost rozporuplně. Politici napříč stranami mluví o tom, že potřebujeme levnější elektřinu, energetickou bezpečnost a konkurenceschopný průmysl. Zároveň ale běží debata o krocích, které povedou opačným směrem - ke zpomalení výstavby nových zdrojů.
Příkladem může být diskuse o takzvaných akceleračních zónách pro obnovitelné zdroje energie. Tento nástroj měl umožnit rychlejší povolování větrných a solárních elektráren v místech, která stát vybere jako vhodná, a to tím, že tam dopředu zajistí posouzení dopadů na okolí a specifikuje základní limity pro akceptovatelné záměry.
Jenže místo toho, abychom řešili, jak státem vymezené akcelerační zóny dobře nastavit, začíná se mluvit o jejich zásadním omezení, nebo dokonce o zrušení. Pokud by k tomu došlo, zasáhlo by to nejen rozvoj obnovitelných zdrojů, ale v důsledku především českou ekonomiku.
Obnovitelné zdroje jsou přitom v mnoha ohledech nejlevnější nové zdroje elektřiny, které lze navíc postavit relativně velmi rychle. A právě rychlost je to, co české energetice tolik chybí. Větrné elektrárny se u nás nepovolují tři roky, ale sedm, osm let, často i mnohem déle. Proč? Systém povolování je složitý, nepřehledný a umožňuje opakované vracení rozhodnutí znovu na jeho začátek.
To není opatrné a důkladné vyhodnocení. To je administrativní paralýza.
Projít procesem od prvních jednání s obcí až po připojení do sítě je opravdu složité. A největším problémem nejsou technologie nebo kapitál. Je jím čas.
Pokud stát oslabí nebo zruší nástroje, které měly povolování zefektivnit a urychlit, odsouvá tím výstavbu nových zdrojů do budoucnosti. Jenže ta budoucnost bude dražší a český průmysl bude zranitelnější.
Často zaznívá argument, že větrné elektrárny vyvolávají odpor obyvatel. Souhlasím, že bez dialogu s obcemi a jejich obyvateli a bez respektu k místním podmínkám žádný projekt nemá vzniknout. A z naší zkušenosti víme, že rozhodně ne všichni a všude jsou proti.
Státem vymezené akcelerační zóny mají být jedním z kroků, jak časovou nejistotu developmentu nahradit ve vybraných lokalitách předvídatelným rámcem. Nejsou „povolením stavět bez další kontroly“, ale jsou systémem, který měl zamezit zdlouhavému chaosu a zkrátit dobu rozhodování. Pokud se tento koncept hodí přes palubu jen proto, že se stal snadným politickým terčem, doplatíme na to všichni.
Problémem energetiky není vítr nebo slunce. Rizikem je však neustálé přepisování pravidel. Investice do energetiky nejsou krátkodobé, jsou to projekty na dvacet až třicet let. A kapitál, ať už český, nebo zahraniční, potřebuje v takovém případě stabilitu. Pokud ji nenajde v Česku, půjde jinam. Výstavba zdrojů v Polsku nebo Německu je dnes v řadě ohledů jednodušší než u nás.
Energetická transformace proběhne tak jako tak, otázkou zůstává, jestli v ní bude Česká republika aktivním hráčem, nebo jen pasivním divákem, který si nakonec draze koupí elektřinu vyrobenou jinde.
