Článek
Nebyl to katastrofický film, ale realita. Bylo krátce po poledni 28. dubna a v celém Španělsku i Portugalsku se vše zastavilo – vlaky, světla v domech, stroje v továrnách, počítače v kancelářích. Vypnuly se semafory, zastavily tramvaje i metro. A trvalo to poměrně dlouho. Do půlnoci se povedlo obnovit dodávky elektřiny asi z 50 procent, 99 procent Pyrenejského poloostrova mělo dodávky až druhý den ráno.
Po příčinách masivního blackoutu se stále pátrá, ale řada odborníků i politiků tvrdí, že zásadní roli sehrály v tu chvíli obří instalované výkony solárních a větrných elektráren. Španělsko je totiž světovým lídrem v obnovitelných zdrojích. V energetickém mixu Španělska tvoří běžně 57 procent a v danou chvíli šlo až o 70 procent. Vinu „zelené“ energie ale jednoznačně odmítl třeba španělský premiér Pedro Sánchez.
Většina veřejných reakcí se zaměřila na kritiku nestability obnovitelných zdrojů energie a chybějící zálohy v podobě fosilní či jaderné energie. Případně na potřebu masivních investic do rozvodných sítí a jejich stability a také do úložišť. Oboje je samozřejmě pravda.
Pro ilustraci pár čísel, která přinesla agentura Reuters. Celosvětové investice do obnovitelných zdrojů se od roku 2010 zdvojnásobily, ale investice do přenosových soustav zůstaly na stejné úrovni. Podle Mezinárodní agentury pro energii tak bude třeba aktuální částku asi 300 miliard dolarů ročně do roku 2030 zdvojnásobit. Evropská komise pak sama odhadla, že v rámci EU bude třeba do roku 2050 investovat až 2,3 bilionu eur do přenosových sítí. A významně navýšit kapacitu úložišť, která nyní zvládají 10,8 gigawattu, ale již do roku 2030 to má být pětinásobek. A to pořád bude ještě málo, chtělo by to ideálně až 200 GW.
Ve Svazu průmyslu jsme roky soustavně kritizovali odklon EU v čele s Německem od jaderné energie a jsme rádi, že se situace konečně začíná otáčet. Kritizovali jsme také mnoho chyb energetické politiky EU, od nedobře nastaveného systému emisních povolenek a mechanismu CBAM (neboli Carbon Border Adjustment Mechanism, čili „uhlíkové clo“) přes ignorování technologické neutrality až po nerealistické cíle snižování emisí CO2 a stejně nerealistické očekávání rychlosti odklonu od uhelných zdrojů.
Čas nám v tom všem dává za pravdu. Pojďme se ale soustředit na druhou stranu mince, o které se hovoří mnohem méně.
Transformace energetiky se nakonec uskuteční a je v našem vlastním zájmu. Stejně jako máme bytostný zájem na tom, aby se energetický trh EU propojil a aby se vybudovala dostatečná úložiště a komunitní energetika.
A všechny tyto ohromné investice jsou obrovskou příležitostí pro český průmysl a jak vidíme v členské základně Svazu průmyslu, tuzemské firmy se na ně již mnoho let připravují.
Spolek Druhá ekonomická transformace nedávno zveřejnil nesmírně zajímavý a interaktivní projekt Mapa příležitostí (www.mapaprilezitosticeska.cz). Z něj můžeme vyčíst, že v rámci našeho exportu je jednou z významných položek vývoz právě prvků elektrických sítí. Jde o více než 12 miliard dolarů za rok a tato částka roste o slušných 10 procent za rok, což je dvakrát více než průměr celého našeho vývozu. Ještě lépe se to dá pak ilustrovat na zcela konkrétních výrobcích. Pro stabilitu sítí jsou nutné elektrické rozvaděče. Trh s nimi představuje asi 90 miliard dolarů ročně a roste o zhruba 15 procent. Český vývoz ale přímo v tomto segmentu roste dokonce o 27 procent a jsme zhruba s 2,3 miliardy dolarů 9. největším vývozcem těchto prvků na světě.
A zde se dostáváme ke klíčovému rozdílu mezi trendem a způsobem provedení. Dekarbonizace a transformace energetiky je trend světový a bude pokračovat. Tu jej může přibrzdit administrativa nového amerického prezidenta, jindy zase nutné zvýšení investic do bezpečnosti, ale tento vlak se nezastaví. A třeba Čína velmi dobře pochopila, jak obrovské množství obchodních příležitostí to přináší. Pragmaticky vytěžuje uhelné elektrárny, masivně rozvíjí jádro, ale vedle toho neuvěřitelným tempem rozvíjí obnovitelné zdroje (a to nejen papírový výkon, ale reálnou výrobu). EU bohužel v minulé dekádě uchopila Green Deal nerealisticky a v regulační posedlosti zapomněla na konkurenceschopnost a odolnost firem i států.
Přestože to pro mnohé není intuitivní, Česko se svojí silnou historií průmyslu patří mezi země, které ze zelených trendů mohou těžit nejvíc. Už dnes přes pětinu českého vývozu, tedy 1,2 bilionu korun, představuje export „clean tech“ výrobků. Důvod je nasnadě – s kvalitou technických škol a historií precizní výroby se Česko nabízí jako ideální výrobní místo pro hi-tech výrobky. A zatímco celý export mezi lety 2022 a 2023 poskočil o šest procent nahoru, clean tech produkty vykazovaly růst bezmála trojnásobný – 14,9 procenta.
Již zmíněná Mapa příležitostí vypočetla, že máme 3. nejvyšší podíl mezi zeměmi v zaměstnanosti v zelené výrobě, stejně tak jsme 3. v podílu vývozu zelených výrobků na HDP. Do pátého místa se držíme i v žebříčku schopnosti vyrobit takové zelené výrobky, které ostatní země neumí – aktuálně nám patří 4. místo.
Naopak mírně jsme klesli v podílu špičkových technologií na vývozu, a to na 20. příčku. A zde narážíme na největší příležitost, kterou se nám zatím nedaří dostatečně uchopit. Vyrobit clean tech věci umíme. Ale musíme být mnohem lepší v tom je také díky výzkumu a inovacím vymyslet a umět je skrze kvalitní marketing prodat.
