Článek
V debatách o růstu cen ropy a pohonných hmot se opakovaně objevuje představa, že státní rozpočet na takové situaci vydělává. Argument zní jednoduše: vyšší ceny PHM znamenají vyšší základ pro DPH, a tedy „nadvýběr“, který by stát mohl lidem vracet. Tento pohled je sice intuitivní, ale při bližším pohledu na fungování ekonomiky i veřejných financí se ukazuje jako zásadně a zcela chybný.
Úskalí takové úvahy je v tom, že se zaměřuje pouze na velmi krátký časový horizont a na jednu dílčí část rozpočtu, zatímco ignoruje chování spotřebitelů, firem, výdajovou stranu veřejných financí i makroekonomické dopady takového šoku.
1) DPH se automaticky nezvyšuje, pokud se nemění celková spotřeba
Základní omyl spočívá v implicitním předpokladu, že pokud zdraží jedna položka spotřeby, automaticky se zvýší i celkové inkaso DPH. To ale obecně neplatí. Pokud má domácnost omezený rozpočet na spotřebu, vyšší výdaje na jednu položku typicky znamenají nižší výdaje jinde.
Dejme tomu (ilustrativně), že jednotlivec dává měsíčně 100 korun na spotřebu a vše podléhá 21 % DPH, pak bez ohledu na strukturu spotřeby odvede na DPH 21 korun. Pokud totiž utratí 50 korun za PHM a 50 korun za ostatní zboží a služby, je celkové DPH 21 korun. Pokud ale cena benzinu vzroste a spotřebitel nyní utratí 70 korun za PHM a 30 korun za ostatní výdaje, celková spotřeba zůstává 100 korun a celkové DPH je opět 21 korun. Z makroekonomického pohledu tedy často dochází spíše k přesunu spotřeby mezi kategoriemi, nikoliv k jejímu automatickému zvýšení. Pokud reálné příjmy nerostou, prostor pro vyšší daňové inkaso z titulu vyšších cen je velmi omezený.
2) Stát je také spotřebitel pohonných hmot
Další často opomíjený fakt je, že stát není jen výběrčí daní, ale také významný spotřebitel. Vyšší ceny nafty a benzinu znamenají vyšší náklady například pro policii, hasičský záchranný sbor, zdravotnickou záchrannou službu, armádu nebo veřejnou dopravu (financovanou prostřednictvím plateb za dopravní obslužnost). Růst cen pohonných hmot se tedy přímo promítá do vyšších provozních výdajů veřejného sektoru. Tento efekt je přitom velmi konkrétní a okamžitý, stejně jako u domácností a firem.
3) Inflace automaticky zvyšuje některé z největších výdajů rozpočtu
Ještě důležitější je nepřímý dopad přes inflaci. Pokud například růst cen PHM zvýší inflaci (opět ilustrativně) o 2 procentní body, neznamená to pouze potenciálně vyšší nominální příjmy, ale také automaticky vyšší výdaje, protože významná část rozpočtu je na inflaci přímo nebo nepřímo navázána. Jde zejména o důchody a platby za státní pojištěnce ve zdravotnictví. Jen u těchto dvou položek stojí státní kasu zvýšení o 2 procentní body přibližně 20 miliard korun. Vyšší inflace se navíc běžně promítá i do vyšších úrokových sazeb. Pro stát to znamená vyšší náklady na obsluhu státního dluhu, a to jak u nově emitovaných dluhopisů, tak postupně i u refinancovaného stávajícího dluhu. Inflační šok tak může veřejné finance zatížit i přes rostoucí úrokové náklady. Každé procento inflace navíc zkrátka znamená řádově desítky miliard korun dodatečných výdajů napříč veřejnými rozpočty.
4) Nabídkový šok zpomaluje ekonomiku a tím i daňové příjmy
Nejdůležitější argument proti představě, že stát na drahé ropě vydělává, je ale makroekonomický. Růst cen klíčového vstupu, jakým jsou pohonné hmoty, představuje klasický negativní nabídkový šok. Ten obvykle vede k nižšímu růstu reálných mezd, pomalejšímu růstu reálné spotřeby, nižší ziskovosti většiny sektorů (s výjimkou některých specifických odvětví, jako jsou rafinerie) a slabší ekonomické aktivitě. To se následně promítá do nižší dynamiky daní a pojistného. Negativní ekonomický šok proto nemůže být pro veřejné rozpočty dobrou zprávou. Pokud by byl, znamenalo by to, že by stát měl zájem na zpomalování ekonomiky, což je zjevný nesmysl.
5) Krátkodobá účetní iluze není fiskální realita
Častou chybou v úvaze o pozitivním dopadu negativního nabídkového šoku na státní rozpočet je extrémně krátký horizont uvažování. Ano, pokud cena na totemu v pondělí vyskočí, je možné, že v úterý a ve středu stát skutečně inkasuje vyšší DPH z konkrétních transakcí. Fiskální realita se ale nehodnotí v horizontu dnů nebo týdnů, nýbrž kvartálů a let. V delším horizontu se projeví omezení spotřeby jinde, růstem výdajů státu, zpomalením ekonomiky a indexací výdajů.
Stejná argumentace se objevovala během energetické krize v letech 2022–2023, kdy zaznívalo, že stát „vydělává na inflaci“ díky vyššímu DPH. Realita byla opačná. Stát tehdy musel provádět mimořádné valorizace důchodů, kompenzovat vysoké ceny energií a zvyšovat další výdaje navázané na inflaci. Celková fiskální bilance těchto opatření byla jednoznačně negativní. Vyšší nominální daňové příjmy byly více než kompenzovány růstem výdajů a náklady krizových opatření. Stejná logika platí i dnes při růstu cen ropy. Mechanismus je identický, pouze zdroj šoku je jiný. Státní rozpočet opravdu nevydělává na chudnutí ekonomiky, naopak prosperuje pouze tehdy, když prosperuje ekonomika.
Růst cen ropy není fiskální dividendou. Je to negativní šok, který – stejně jako pro domácnosti a firmy – představuje i pro veřejné finance náklad, nikoliv výnos.
