Článek
U veřejné politiky platí jednoduché pravidlo: Dobrý úmysl je důležitý začátek, ale velmi špatný konec debaty. Pěkný příklad nabízí aktuální debata o tzv. právu být zapomenut. Jde o to, že finanční instituce po jistou dobu evidují informaci o onkologickém onemocnění, s nímž je spojeno vyšší riziko. Regulace jim ale udává povinnost neevidovat tuto informaci donekonečna – právě ono právo na to být zapomenut.
Morálně je směr nařízení správný. Člověk, který se vyléčil a podle dostupných medicínských dat už nepředstavuje zvýšené riziko, nemá být zbytečně znevýhodňován při sjednávání pojištění, hypotéky nebo úvěru. Jenže z ekonomického pohledu nestačí ptát se, zda je cíl sympatický. Musíme se ptát také, jaký nástroj volíme, komu pomůže, komu uškodí a jaké pobídky v systému vytvoří.
Právě tato část debaty výrazně chyběla při projednávání návrhu zákona, který zkracuje evropskou lhůtu zapomnění z 15 let na sedm let, navzdory tomu, že v Česku je na medicínských datech postavená efektivní a transparentní samoregulace.
Pojišťovny ve spolupráci s lékaři a dalšími odborníky investovali hodně peněz do samoregulačního systému, který na základě medicínských dat „právo na zapomnění“ nastavuje podle diagnózy a její závažnosti – někde na 1 rok, někde na 3, někde na 5, někde na 10. Transparentní, spravedlivé a také oceňované v zahraničí.
Politika si velmi často vybírá jednoduché pravidlo, protože se dobře vysvětluje. Jedna lhůta. Jeden zákaz. Jedno veřejně srozumitelné řešení.
Jenže pojištění ani zdravotní riziko takto nefungují. Riziko není politická deklarace. Riziko je pravděpodobnost, která se liší podle diagnózy, stadia onemocnění, léčby, času od vyléčení a vývoje medicíny. Pokud se všechny tyto rozdíly zakryjí jedním plošným pravidlem, systém se nestane spravedlivější, ale pouze se stane jednodušší na tiskovou zprávu nebo status na sociální sítě. Ekonom by se měl ptát, co se stane, když pružný systém nahradíme plošnou lhůtou. První riziko je paradoxní: Některým lidem může regulace uškodit. Pokud dnes v některých případech pojišťovny díky datům a soutěži uplatňují kratší lhůty, může se nová zákonná hranice stát behaviorální kotvou, ke které se trh začne přirozeně přibližovat. Jinými slovy, pravidlo přijaté ve jménu pomoci může části bývalých pacientů fakticky zhoršit podmínky. Současné lhůty se liší podle diagnózy, stadia i pojišťovny a často se pohybují od dvou do 10 let, v některých případech jsou i jednoleté.
Druhé riziko je přenesení nákladů. Pokud zákon zakáže zohlednit riziko tam, kde podle medicínských dat stále existuje, riziko nezmizí. Pouze se přesune. Do vyšší ceny pro širší skupinu klientů, do opatrnějšího úpisu, do omezení některých produktů nebo do menší ochoty nabízet krytí v hraničních případech. To není ideologická námitka, ale základní ekonomie pojištění. Pokud systému zakážeme rozlišovat riziko, začne jej rozpouštět do cen, podmínek nebo dostupnosti.
Třetí riziko je systémové. Pacientské organizace mají v této debatě legitimní a důležitý hlas. Připomínají zkušenost lidí, kteří si prošli vážnou nemocí, a upozorňují na bariéry, které mohou být z lidského hlediska velmi tvrdé. To je správně. Ale žádná zájmová skupina, ani pacientská, ani podnikatelská, ani politická, by neměla být jediným architektem pravidla, jehož náklady a vedlejší efekty ponese celý trh. Úkolem zákonodárce není převzít nejsilnější požadavek jedné strany a přepsat jej do paragrafu. Úkolem zákonodárce je vážit dopady na všechny: Pacienty, běžné klienty, zaměstnance, rodiny, věřitele i instituce, které riziko skutečně nesou. Právě proto je problematické, když se z citlivého tématu stane politická zkratka. Každý, kdo upozorní na rizika plošné regulace, může být snadno vykreslen jako někdo, kdo nechce pomoci bývalým onkologickým pacientům. To je ale falešný rámec. Skutečná otázka nezní, zda těmto lidem pomoci. Skutečná otázka zní, jak jim pomoci tak, aby to bylo medicínsky přesné, ekonomicky udržitelné a aby se tím nezhoršila situace jiné skupiny spotřebitelů.
Dobrá regulace musí projít testem proporcionality. Existuje skutečné selhání trhu? Nestačí méně invazivní řešení? Jsou známé dopady na ceny a dostupnost produktů? Byly vyhodnoceny alternativy? Neexistuje už funkční mechanismus, který lze zlepšit místo toho, aby byl nahrazen? Pokud tyto otázky přeskočíme, neděláme veřejnou politiku. Děláme symbolickou politiku. A symbolická politika bývá drahá. Ne nutně hned v rozpočtu státu, ale v nákladech, které se rozptýlí mezi firmy a klienty. V menší ochotě inovovat. V menší motivaci hledat dobrovolná řešení. V oslabení důvěry, že když soukromý sektor investuje do odpovědného standardu, stát jej nebude za pár měsíců ignorovat. Právo být zapomenut si zaslouží seriózní řešení. Právě proto by nemělo být redukováno na jednu politicky atraktivní lhůtu. Lidé po onkologickém onemocnění nepotřebují jen dobře znějící zákon. Potřebují systém, který bude spravedlivý, přesný, aktualizovatelný a skutečně pro ně výhodný. A to se nedá zajistit tím, že se složitá medicínsko-ekonomická realita přepíše jedním plošným pravidlem. Dobré úmysly totiž nejsou dopadová studie.
