Článek
Návrh nové evidence tržeb míří po schválení Poslaneckou sněmovnou do Senátu. Debata se pravděpodobně znovu povede především o tom, zda se má EET vůbec vrátit, koho se má týkat a jakou zátěž přinese podnikatelům. Vedle těchto legitimních otázek ale stojí za pozornost jedna méně nápadná změna. Nová EET totiž jinak přemýšlí o samotném placení.
Veřejná debata o evidenci tržeb jako by občas stále probíhala v roce 2016. Jejími symboly zůstávají pokladna, hotovost a papírová účtenka. Jenže způsob placení se mezitím výrazně proměnil. Zákazník dnes u pokladny přiloží kartu nebo telefon, načte QR kód, použije benefitní kartu či zaplatí hotově. Pro něj i pro obchodníka jsou to různé cesty ke stejnému výsledku: úhradě za konkrétní zboží nebo službu.
Právě tady podle mě spočívá nejzajímavější změna návrhu, který budou senátoři posuzovat. Sněmovnou schválená podoba už nestaví hlavní hranici mezi hotovostí a bezhotovostní platbou. Vychází především z povahy samotné transakce. Platební technologie tak přestává být důvodem, proč s ekonomicky stejnými tržbami zacházet rozdílně.
V praxi to znamená jednoduchou věc. Stejný oběd zaplacený hotově, platební kartou, QR kódem nabízeným restaurací nebo benefitní kartou představuje z pohledu evidence stejnou tržbu. Platba faktury běžným převodem z účtu na účet naopak zůstává mimo tento režim. Rozhodující tedy není, zda zákazník vytáhne peněženku, kartu nebo telefon, ale o jaký typ transakce skutečně jde.
Může to znít jako technický detail. Ve skutečnosti jde o důležitou změnu uvažování. Pravidla založená na konkrétních platebních technologiích totiž rychle zastarávají. Ještě před několika lety bylo poměrně snadné rozlišovat mezi hotovostí, kartou a bankovním převodem. Dnes může jedna platba propojit mobilní aplikaci, digitální peněženku, kartu a bankovní účet, aniž by zákazník vůbec přemýšlel, která technologie právě pracuje v pozadí.
Z prostředí platebních řešení dobře víme, jak rychle se tyto hranice stírají. Regulace, která se je snaží znovu uměle nakreslit, vytváří nejasnosti pro obchodníky a dříve či později také potřebu dalších výjimek. Smysluplnější je vycházet z ekonomické podstaty transakce a zacházet s různými platebními nástroji neutrálně. Právě tímto směrem se návrh Ministerstva financí vydal.
Proti zahrnutí karetních a dalších digitálních plateb do EET samozřejmě existuje srozumitelná námitka: taková platba už za sebou zanechává elektronickou stopu. Bankovní záznam ale automaticky neříká vše o konkrétní tržbě ani ji nezařazuje do stejného systému jako platbu v hotovosti. Pokud má evidence poskytovat srovnatelný obraz o tržbách, nedává velký smysl, aby se její pravidla měnila podle toho, kterou aplikaci nebo kartu zákazník zrovna použil.
To není argument pro shromažďování co největšího množství dat. Naopak. Stát by měl dostat pouze informace, které pro evidenci skutečně potřebuje, nikoli podrobný obsah zákazníkova nákupu. Důslednost v tom, které tržby se evidují, musí doprovázet zdrženlivost v tom, jaké údaje se o nich předávají. Sněmovnou schválená podoba tento rozdíl respektuje.
Pro podnikatele bude ještě podstatnější, zda se evidence stane přirozenou součástí jejich stávajících systémů. Bezplatná aplikace pro nejmenší provozovatele je užitečná, ale sama o sobě není měřítkem jednoduchosti celé EET. Restaurace, obchodní řetězec nebo poskytovatel služeb nepotřebují především další aplikaci. Potřebují, aby se informace o tržbě odeslala automaticky při běžném odbavení platby a nevznikala vedle toho druhá, paralelní administrativa.
Právě zde se rozhodne, zda nová EET skutečně napravila slabiny své předchůdkyně. Ne podle počtu funkcí, které stát představí, ale podle množství situací, v nichž na evidenci podnikatel vůbec nebude muset myslet. Výpadek připojení nesmí zastavit obsluhu. Změna platebního nástroje nesmí znamenat jiný pracovní postup. A zákazník nemá kvůli evidenci čekat déle ani dostávat papír, který nechce.
Senátní projednávání nepochybně znovu otevře politický spor o smysl EET. Ten je namístě a nelze jej nahradit debatou o technickém řešení. Současně bychom ale měli umět oddělit dvě různé otázky: zda Česká republika evidenci tržeb potřebuje a zda je její konkrétní podoba navržena rozumně.
První otázka je ryze politická. V druhé z těchto otázek je současný návrh krokem správným směrem. Ministerstvo financí se nepokusilo pouze obnovit starou EET v novém obalu, ale změnilo jednu z jejích základních logik. Z hotovosti, karty, QR kódu ani benefitní karty nedělá rozdílné světy. Vidí za nimi jednu ekonomickou událost: zákazník zaplatil obchodníkovi za zboží nebo službu.
A právě tato méně viditelná změna si v senátní debatě zaslouží pozornost. O kvalitě nové EET totiž nakonec nerozhodne jen její politický osud, ale také to, zda se dokáže přizpůsobovat realitě a přitom co nejméně zasahovat do běžného provozu.
Úspěchem nebude, když si nové evidence každý všimne. Právě naopak. Bude jím situace, kdy zákazník ani podnikatel nebudou muset přemýšlet, který způsob placení má stát raději. V moderní ekonomice mají pravidla sledovat obchod takový, jaký reálně je – ne takový, jaký býval.
