Článek
Debata o cenách léčiv dnes není jen českou debatou. Česká republika totiž není izolovaný lékový trh. Současná americká politika například směřuje k navázání cen vybraných léčiv v USA na ceny v jiných vyspělých zemích. Cena stanovená izolovaně v České republice proto může mít mnohem širší důsledky, než měla ještě před několika lety.
Jak je to s ceny léčiv
- Maximální cenu, kterou je možné za lék v Česku platit, stanovuje SÚKL zřizovaný ministerstvem zdravotnictví. Určuje také částku, kterou za lék platí zdravotní pojišťovny.
- Náklady na zdravotní péči byly loni 526,4 miliardy korun, léky podle dat z dohodovacího řízení stály 49 miliard, tedy zhruba 9,3 procenta.
- Částka, kterou veřejné zdravotnictví platí za léky na předpis, se za pět let zvýšila o zhruba čtvrtinu. Za nárůstem stojí zejména takzvaná centrová léčiva, tedy moderní léky na nejzávažnější choroby. Loni stály 39,8 miliardy korun, částka se za pět let zvýšila o 84 procent. Léčí se jimi více než 160 000 lidí a jejich počet roste.
- Premiér Andrej Babiš nedávno uvedl, že chce ve zdravotnictví šetřit právě na cenách léčiv a podle něj mohou být úspory v miliardách korun. Nemocnice by například měly nakupovat společně, Státní ústav pro kontrolu léčiv by měl častěji aktualizovat stanovenou cenu.
Další tlak na ceny je ale v současné mezinárodní situaci mimořádně rizikový. Farmaceutické společnosti při rozhodování o uvedení nového léčiva sledují nejen velikost jednotlivých zemí a jejich úhradové podmínky, ale také to, jak může cena dosažená na jednom trhu ovlivnit ceny na trzích dalších. Pokud vytvoříme prostředí, ve kterém uvedení nového léčiva v relativně malé České republice může negativně ovlivnit jeho cenu na podstatně větších trzích, musíme počítat s tím, že firmy budou velmi pečlivě zvažovat, zda vůbec a kdy zde léčivo uvedou.
Právě v tomto kontextu je správné hledat ve zdravotnictví úspory a otevřeně diskutovat o tom, zda jsou veřejné prostředky využívány co nejlépe. Nehrajme si ale na schovávanou a pojďme úspory najít v oblastech, kde skutečně leží. A léky to skutečně nejsou.
Léky jsou nejpřísněji regulovaným výdajem veřejného zdravotního pojištění. Než mohou být hrazeny, musí prokázat účinnost a bezpečnost a projít hodnocením nákladové efektivity i dopadu do rozpočtu. Jejich ceny a úhrady podléhají správním řízením, mezinárodnímu porovnávání a pravidelným revizím. U řady inovativních léčiv navíc existují smluvní ujednání, která jejich skutečný dopad na rozpočty zdravotních pojišťoven dále omezují.
Žádný prostor pro miliardové úspory v lécích není. Pokud tedy vláda ČR nechce v rozporu se svým programovým prohlášením zastavit přístup k moderním lékům v Česku. Tlačit cenu léků dolů není totéž jako zlevňovat zdravotnictví.
Lékový segment se na zdravotních výdajích dlouhodobě podílí přibližně 17,5 procenty. Ještě v roce 2013 jeho podíl přesahoval 20 procent. Vidíme tedy mírný pokles. Naproti tomu lůžková péče představuje přibližně 48,2 procenta nákladů a ambulantní péče dalších 27,7 procenta. Pokud chceme v českém zdravotnictví hledat skutečně významné rezervy, je třeba posuzovat efektivitu všech částí systému se stejnou důsledností, s jakou ji dnes hodnotíme u léčiv.
Také růst výdajů na moderní léčbu je potřeba číst v souvislostech. Lék není jen položka v rozpočtu. Je to léčba konkrétního pacienta. Náklady rostou zejména proto, že roste počet pacientů. Vyšší výdaje proto neznamenají pouze vyšší náklady. Znamenají také, že účinnou léčbu dostává více lidí. Lidé, pro které ještě před několika lety vhodná terapie neexistovala nebo se k ní v ČR nedostali. A to je přece dobrá zpráva, za kterou by měly zdravotní pojišťovny dostat pochvalu.
To neznamená, že bychom neměli hledat efektivnější způsoby financování zdravotní péče. Znamená to, že každou zamýšlenou úsporu musíme poměřovat také tím, co udělá s dostupností nových léků pro pacienty s nádorovými, kardiovaskulárními či vzácnými onemocněními nebo diabetem. Teoreticky nejlevnější léčba je totiž ta, která se do země vůbec nedostane. Pro pacienta to ale může být otázka života nebo smrti.
Stejně rozporný signál vysíláme směrem k investicím. Česká republika chce více klinických studií, farmaceutického výzkumu, moderní výroby a vysoce kvalifikovaných pracovních míst. Když zde vznikne nová investice do výroby inovativních léčiv, stát ji oprávněně prezentuje jako úspěch. Nemůžeme ale jedním dechem říkat farmaceutickým společnostem „investujte v Česku“ a druhým „na vašich inovacích chceme ušetřit další miliardy“.
O investicích samozřejmě nerozhoduje pouze léková politika. Stabilita, předvídatelnost prostředí a přístup země k inovacím jsou ale součástí rozhodování globálních společností o tom, kam umístí klinické studie, výzkum, výrobu nebo další investice. Nemůžeme chtít, aby Česko bylo zemí inovací, a zároveň z něj dělat trh, na který se inovace nevyplatí přinášet.
Debata musí začít daty a skončit u hodnoty pro pacienta, nikoli předem vybraným cílem, kolik miliard se má „ušetřit“ právě na lécích.
Pokud chceme efektivnější zdravotnictví, pojďme hledat neefektivity tam, kde skutečně jsou. Pokud chceme moderní léčbu, klinické studie a investice, musíme zároveň vytvářet prostředí, ve kterém má smysl inovace do České republiky přinášet.
Obojí současně chtít můžeme. Nemůžeme ale podporovat inovace a zároveň dělat kroky, které je z České republiky vytlačují.
