Hlavní obsah

Singer: Proč debatujeme o státním penzijním fondu, problém důchodů nevyřeší

Miroslav Singer
ekonom, bývalý guvernér ČNB, hlavní ekonom a ředitel pro institucionální vztahy Generali Holding
Foto: View Apart, Shutterstock.com

Ilustrační snímek.

Reklama

24. 6. 12:20

V Česku se rozpoutala naprosto zbytečná debata o státním penzijním fondu a o možnosti vybrat si penzi najednou. Ani jedno téma neřeší zásadní problém, že si lidé šetří málo, píše v komentáři bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer.

Článek

Současná intenzivní debata o penzijním systému zatím ústí do vládou schválených změn – mimochodem rozpočtově zcela neutrálních – v oblasti příspěvků na penzijní spoření a úvahách (primárně politků STAN) o možnosti založení státního penzijního fondu.

Ten má jakýmsi zázrakem za „mnohem levnější peníze“ vyřešit problém dobrovolného pilíře, ve kterém si dnes čeští občané spoří, či investují na stáří, neboť „dodá“ vysoký výnos. Jsme prakticky dva roky před volbami a pravděpodobnost, že k něčemu takovému skutečně dojde, není vysoká. Ovšem geneze celé debaty velmi přehledně ilustruje některé rysy naší veřejné debaty, které způsobují, že tato země a její ekonomika zřetelně zaostává za mnohými jejími konkurenty. Proto není na škodu si je vypíchnout.

Na počátku celého příběhu stojí studie OECD z roku 2019 a roku 2021 na téma spoření na stáří a pak z ní odvozená studie o penzijním systému v ČR z roku 2020. Dále pocit několika mých slovutných kolegů, že přečtením jednoho z těchto materiálů objevují Ameriku, a také ochota nás všech shledat za všeobecného reálného i předstíraného rozhořčování, že jakákoliv platba za cokoliv je příliš vysoká.

Studie OECD z roku 2021 se snažila mapovat mnoho dimenzí penzijních systémů a mimo jiné výnosy a náklady penzijních fondů. Takže obsahuje tabulky, kde jsou mapovány hodnoty těchto indikátorů u členských zemí OECD. Tyto tabulky ale autoři původní studie doplnili varováním, že „Srovnávání skutečné úrovně nákladů účastníků, agregované na národní úrovni, je z mnoha důvodů obtížné.“ Tedy že v oblasti nákladů jde o mapování údajů, které prostě nemusí být porovnatelné mezi jednotlivými zeměmi.

Jak fungují poplatky u penzijních fondů?

Penzijní společnosti smějí účtovat dva typy poplatků. Poplatek za obhospodařování, který je koncipovaný jako all-in-one, tedy musí v sobě obsahovat všechny náklady spojené se správou peněz klienta a poplatek za zhodnocení. Ten zaručuje, že nárok na odměnu společnosti vzniká pouze v případě, kdy byla překročena dosud nejvyšší historicky dosažená hodnota penzijní jednotky.

Poplatek za obhospodařování je u účastnických fondů (doplňkové penzijní spoření) 0,4 % u konzervativních a 1 % u vyvážených a dynamických strategií. U transformovaných fondů (penzijní připojištění) je pak 0,8 %.

Poplatek ze zhodnocení je nastavený na nejvýše 10 % u transformovaných a na max. 15 % u účastnických fondů.

Zdroj: Asociace penzijních společností ČR

Jsou například země, kde jsou maximální meze těchto nákladů definovány v zákonech, a tudíž snadno dostupné, a jsou země, kde tomu tak není. Jsou země, kde jsou dostupné statistiky těchto nákladů, a naopak. Dohromady prostě v roce 2019 nebylo snadné srovnatelné údaje o penzijních fondech „na první dobrou“ získat. A studie se snaží o nějaký celkový pohled a mapování oblasti penzijního spoření, nikoliv vytvořit analýzu sloužící ke změně zákonů.

U nás ovšem navzdory tomuto varování byly obě studie právě takto využity a kolegům v NERV a Rozpočtové radě z toho vyšlo, že naše penzijní fondy jsou v poměru k výnosu příliš drahé. A protože jim to jen potvrdilo obecný pocit nás Čechů, že nás stále někdo šidí, odvodili z toho naléhavou potřebu „něco činit“. Současně tyto závěry samozřejmě vyhověly potřebě médií zveřejňovat „špatné zprávy“, takže se staly veřejné a záhy i předmětem politické debaty.

Využití studie obsahující nesrovnatelné údaje ke srovnávání by snad dávalo smysl, kdyby nebyly k dispozici jiné údaje. Jenže od zavedení nových regulací transparence EU, zhruba před 5 lety, jsou k dispozici minimálně srovnatelné a dost detailní údaje za jednotlivé fondy. Samozřejmě, jejich agregatce na jednotlivé země dá práci. Ta ale ukazuje , že to s nákladovostí našich penzijních fondů v porovnání s jinými trhy vůbec není špatné. Náklady účastníků u fondů, kde nesou riziko ztráty, jsou v drtivé většině porovnávaných zemí vyšší.

Tam, kde účastníci – jako je to u původních transformovaných fondů (které ale už mnoho let nové klienty nenabírají) – riziko nenesou, jsou nižší než např. v Německu, Rakousku či Estonsku. Takové zjištění ale citovanost v médiích nepřináší. Takže první příčinou zmatené debaty je směs nepracovitost, spolu s neznalostí problematiky, a to vše kombinované s touhou po publicitě.

Druhy penzijních fondů v Česku

Transformované fondy – vznikly z původních penzijních fondů, přičemž jsou u nich zachovány podmínky platné při založení, tj. záruka nezáporného zhodnocení, státní příspěvky, příspěvky od zaměstnavatele a možnost jednorázového vyrovnání či výsluhové penze. V transformovaném fondu jsou uloženy prostředky klientů, kteří uzavřeli smlouvu o penzijním připojištění do konce roku 2012. Do fondu tedy již nelze vstupovat.

Účastnické fondy – jsou nově vzniklé fondy, které představují jedinou možnost spoření pro nově uzavírané smlouvy. K těmto fondům také patří příspěvky od státu či zaměstnavatelů a daňové úlevy, ale není garantováno nezáporné zhodnocení finančních výnosů. Tyto fondy sice nabízejí širší možnosti zhodnocení prostředků, ale i větší riziko, proto mají povinnost nabízet také konzervativní možnosti spoření.

Oba druhy fondů patří do III. pilíře důchodového systému.

Vykořisťovaní klienti?

Naštěstí tentokrát dopad podobné směsice není zas tak strašný. V mé vzpomínce stále žije, jak na počátku mého prvního mandátu v ČNB v roce 2005 vpadli koordinovaně inspektoři antimonopolního úřadu do českých bank, aby hledali spiknutí bankovních domů v oblasti „nadbytečných bankovních poplatků“. A dodnes lze toto sousloví ve veřejné debatě najít bez ohledu na to, že míra konkurence počítané standardními metodikami je v našem bankovnictví v kontextu desetimilionové ekonomiky vysoce nadstandardní (málo takových ekonomik má tři dominující banky a za nimi další tři obecně významné) a poplatky v oblasti českého mixu produktů jsou nízké.

Jednou z příčin pravděpodobně byla, vedle potřeby tehdejšího šéfa antimonopolního úřadu vytvořit v končícím mandátu politický tlak pro jeho znovujmenování, také jiná tabulka, tenkrát ze zprávy Evropské komise na téma bankovních poplatků. A podle ní byl u nás naopak evropský mix produktů v porovnání z jinými zeměmi EU drahý. Nikdo se už nenamáhal přečíst si detail této zprávy, ze kterého by se dozvěděl, že evropský mix stále ještě obsahuje ve významné míře dva produkty, které naše bankovnictví po konci plánovaného hospodaření v podstatě přeskočilo, a tak u nás měly a mají minimální váhu. Jde o šeky a hotovostní operace, včetně výběrů, na přepážkách.

V té době i u nás třeba málem vzniklo zákonné ustanovení o povinně jednoduchém levném účtu, který by u nás banky musely povinně mít a nabízet svým „vykořisťovaným klientům“. Na Slovensku tehdy v podobném kontextu takovou povinnost banky zavést musely. Počty takto založených účtů se tam od té doby počítaly spíše v desítkách a jednotkách než alespoň ve stovkách…

Druhou příčinou stávající bramboračky, ve které se ve veřejné debatě o dobrovolném penzijním pilíři míchá směs výmyslů a špatně interpretovaných a z kontextu vytržených faktů, je nedomýšlení do budoucnosti.

Tedy to, co se často v jiných oblastech nazývá „přípravou na minulou válku“. V kontextu tržních ekonomik za sebou máme výjimečnou a více než dekádu trvající fázi deflačních tlaků. To přineslo neočekávané období mimořádně nízkých nominálních výnosů, které způsobily, že nominální zhodnocení majetků v jakýchkoliv konzervativněji vedených fondech bylo z historického hlediska výjimečně nízké.

Jenže s tím je pravděpodobně konec. Výjimečná období se dějí výjimečně, obvykle se odehrávají věci obvyklé, a tak už dnes zažíváme pro tržní ekonomiku běžné inflační tlaky, které povedou k tomu, že se těžko vrátí sazby centrálních bank blízké nule a s nimi spojené nízké výnosy.

Ty, kteří dnes u nás ukazují na nízkou výnosnost fondů, tedy čeká v nejbližších letech velmi pravděpodobně překvapení.

Najednou, nebo do smrti? Je to jedno…

Druhou dimenzí tohoto nedomýšlení je intenzivní debata o bránění možnosti vybrat si jednorázově celou ušetřenou částku při odchodu do důchodu. Tato debata sice odráží skutečný problém dobrovolného pilíře, tedy že průměrné spořené částky jsou spíše „přilepšením“ k penzím než individuální zajištění se na stáří, ale hádky, zda si nedostatečnou hodnotu úspor v třetím pilíři budeme vybírat jednorázově, nebo v měsíčních splátkách, tento problém přece vůbec neřeší.

Je to zbytečná debata, která představuje pouze ztrátu času a energie zúčastněných, aniž by nabízela jakoukoliv naději na řešení samotného problému zajištění se na stáří.

A dnes nám na povrch tohoto „divotvorného hrnce“ debaty o dobrovolném pilíři v představě primárně hnutí STAN (a samozřejmě i Pirátů) vybublal i státní penzijní fond. Politici hnutí, které představuje primárně vůdce obcí, měst a regionů, u kterých jsme díky kauze Sberbank zjistili, že v některých případech se nenamáhají ani s elementárním řízením rizik prostředků, které deponují u bank, se tedy stali finančními odborníky schopnými určovat v zákoně podmínky pro státní větev docela sofistikovaného finančního produktu, která bude levnější, jistější a výnosnější než to, co nabízí trh. Slovy klasika, „tak určitě…“

Jak jsem již psal, nijak zvlášť se neobávám vzniku něčeho, co by bylo v kontextu investičního sektoru konkurenceschopné. Ale je dobré si uvědomit, že tento nápad oživil mix vlastností příznačných pro českou politickou debatu. Ctihodní kolegové se domnívali, že data, u kterých tvůrci původní studie varovali, že pro mezinárodní srovnávání nestačí, stačí. Cokoliv jiného by totiž od nich vyžadovalo víc práce a vyšly by závěry, které by nebylo možné zveřejnit „teď a hned“.

Minulé deflační období protáhli do budoucnosti, přestože už přítomnost je z hlediska úroků ve finančním systému čímkoliv jiným než obdobím, ve kterém nízkými sazbami bojujeme s poklesem cen.

Do toho se přidala (ne)práce médií a to vše korunovali politici, u kterých lze skutečně důvodně pochybovat o jakékoliv znalosti problematiky penzijního připojišťování, kterou se snaží řešit vizí státního „penzijňáku“.

Takže znovu ztrácíme čas debatou nesmyslného návrhu řešení problémů nízkých výnosů a vysokých nákladů, který de facto v oblasti nákladů nikdy neexistoval a v oblasti výnosů existovat nebude. Ale ani náhodou tím neřešíme skutečný problém nízkých naspořených částek. A to ani nemluvím o tom, že neřešíme problém, ve kterém by nám starostové a hejtmani mohli z vlastní zkušenosti něčím skutečně přispět.

Tedy problém v evropském kontextu evidentně vysokého počtu obcí a územních celků. Jenže to by je samotné mohlo bolet. Takže se debata o státním penzijním fondu pro třetí pilíř hodí…

Reklama

Doporučované