Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Před více než dvěma desetiletími, v roce 2003, odebrala Česká národní banka licenci Union bance a soud ji pak poslal do konkurzu. Šlo o poslední významný otřes v českém finančním sektoru, od té doby už jakékoliv problémy finančních institucí nemají makroekonomický rozměr, což potvrdil i run a následný konec Sberbank.
Banky svou stabilitou a kapitálovou vybaveností naopak poskytují jeden z nárazníků vůči otřesům, které české ekonomice přinášejí námi způsobené chyby, anebo šoky zvenčí.
Prokázaly to jak při drastických otřesech finančního sektoru ve vyspělých ekonomikách, které následovaly po pádu amerického gigantu Lehman Brothers, či za covidové pandemie. A možná právě proto, že drtivá většina českých politiků ani nezažila či zapomněla na to, jaké nejen ekonomické, ale i politické náklady mají významnější problémy bankovního sektoru, objevují se na stole návrhy na zavedení sektorové daně se zdůvodněními, která nemohou v jakékoliv odbornější debatě obstát.
O tom, proč je bankovní či jakákoliv jiná sektorová daň skutečně špatný nápad, již hovořili jiní, nejvíc se v médiích tématu asi věnoval Miroslav Zámečník. Je to jednoduchá aplikovaná ekonomie, není proto divu, že s nápadem přišla ta část pětikoalice, která dlouhodobě vykazuje naprosté ignorování jakýchkoliv poznatků ekonomie – tedy Vítem Rakušanem vedení Starostové.
Nicméně za pozornost stojí i zdůvodňování této možnosti, které je často vedle dalších nesmyslů vedeno formulacemi o tom, že do zahraničí odtékají zisky, jež by mohly být použity v české ekonomice.
Vynechám tedy detailnější rozbor příčin, proč někteří včetně politiků dospěli k nesmyslnému pocitu, že banky unikly předpokládanému zdanění v rámci tzv. „nouzové daně“ nějakým lobbováním, kterým si vytvořily „díru“ v příslušném zákoně.
Neunikly. Tvůrci daně, tedy Ministerstvo financí, ministr i vláda, si nevšimli už dávno existující možnosti bank snížit si daňový základ pro nouzovou daň využitím mnoho let existující jedné třídy státních dluhopisů.
Ostatně si lze povšimnout, že po návrhu zákona o „nouzovém zdanění“ zisků některých typů korporací za loňský rok v roce 2022, ty banky, jejichž akcie se obchodují na volném trhu – v dozorčí radě jedné z nich mám to potěšení pracovat jako její místopředseda –, promítly zvýšenou daň do svých předpokladů o tvorbě zisku pro akcionáře na rok 2023, aby si únikové možnosti povšimly až na základě rad svých daňových poradců, kteří zákon podrobně prostudovali, či chování svých konkurentů.
Problém nejsou peníze, které se neutratí u nás
Mnohem závažnější je však polemizovat s neutuchajícím pocitem nejen českých politiků, ale asi i většiny české veřejnosti, že v současné makroekonomické situaci jsou problémem peníze, které nejsou utraceny u nás, ale v zahraničí.
Ono to tak totiž není, což je skutečně dobré si stále připomínat. Nejen proto, že český stát je i pod vedením pětikoalice, jak nám v poslední době stále častěji připomíná (vzpomeňme třeba na akvizice inspirované Ministerstvem průmyslu a obchodu), neschopný investovat do něčeho smysluplnějšího, ale především proto, že nedostatek poptávky není problémem české ekonomiky.
Naopak, donedávna jsme se potýkali s inflační vlnou, kterou mimo jiné nesla neuspokojená poptávka. Máme stále mezi rozvinutými zeměmi mimořádně nízkou nezaměstnanost, česká ekonomika bez problémů pro trh práce nasála několik set tisíc občanů Ukrajiny, ale „lidi“ stále „nejsou“.
Jiná věc je, že je výkonnost české ekonomiky „vepsí“. Ale to žádné peníze, které budou utraceny u nás „navíc“, nemohou změnit. Na to, aby jejich utracení nepřineslo primárně cenové nárůsty, chybí „lidi“, výrobní zdroje.
A důvodem této neefektivnosti české ekonomiky je samozřejmě primárně i mizerná výkonnost českého státu – a ne to, že nejsou peníze.
Například obce, města a kraje mají peníze skutečně na leccos, ale zároveň slyšíme stížnosti, že jim chybí „zdroje“ třeba na „dostupné bydlení“. Přičemž pod tímto termínem lze rozumět byty v lepším případě pro policisty či učitelky, kteří vstoupili do správné strany a které jedna z nejbezpečnějších zemí světa s klesajícím poměrem žáků na učitele a přibývajícími asistenty samozřejmě nezbytně potřebuje…
Jenže nic není zadarmo, i sektorová daň na banky se přenese postupně od majitelů bank na jejich klienty. Současně však podváže zájem vlastníků chovat se k českým bankám skutečně odpovědně, investovat do nich a umožňovat jim rozvoj, chovat se k nim zkrátka jako k aktivu, které má smysl vlastnit. A náklady to bude mít pro všechny.
Chápu však, že v hrůze z blížících se voleb to Starostům a dalším politikům může být jedno. Vědí totiž, že problémy tohoto typu jejich volič v nejbližších dvou letech určitě reflektovat nebude.
Chceme-li se posunout, nepotřebujeme nové daně, ale o dost jiné fungování českého státu. Cesta k němu by mohla být třeba přes územní reformu, rozuměj snížení počtu různých územních celků. Ale není tak těžké představit si, která politická síla v současné pětikoalici si debatu o něčem takovém skutečně nemůže dovolit.
