Pád slovenské hliníkárny je špička ledovce. Evropský průmysl má problém

Táhlé diskuse o kompenzacích za vysoké ceny elektřiny a plynu skončily minulý týden prvním větším továrním „krachem“ na Slovensku. Obětí je Slovalco, v evropském kontextu malý výrobce primárního hliníku. Na dlažbě skončí 1 300 lidí, proti jejichž propouštění se v centru Bratislavy protestuje a kritici obviňují vládu z nečinnosti.

Slovalco, které bude pokračovat jen v produkci recyklovaného hliníku, tvoří jen procenta podílu evropské výroby lehkého kovu. Jde však o významnou věc, protože obecně symbolizuje problémy celé řady továrníků, včetně těch českých.

V kontextu výroby hliníku je slovenská fabrika špičkou ledovce. S vysokými cenami elektřiny a plynu se zpracovatelé perou už od loňského roku. Největší huť v Evropě Aluminium Dunkerque Industries France v prosinci 2021 snížila produkci primárního hliníku. Španělská továrna Alcoa se rozhodla na dva roky úplně zavřít druhou největší hliníkovou huť v Evropě. A společnost Alro kvůli neudržitelným cenám energií o 60 procent omezila produkci ve své huti v Rumunsku.

„Všechna tato omezení výroby primárního hliníku budou mít dopad na navazující závody, což pro ně nevěstí nic dobrého,“ předpovídal krátce před ruskou invazí na Ukrajinu analytik společnosti Credendo Matthieu Depreter. Varoval také před dvěma věcmi: že v případě války sektor zabolí americké sankce proti Rusku (druhému největšímu světovému exportérovi hliníku) a také že z nárůstu cen energií budou těžit mimoevropské slévárny.

To se už podle expertů děje. Firmy ze třetích zemí jsou kvůli vysokým nákladům na energie ve výhodě vůči evropským rivalům, kteří ztrácejí na konkurenceschopnosti.

„Ještě nejsme na začátku topné sezóny a několik firem v průmyslu už situaci neustálo. Evropské podniky ztrácejí konkurenceschopnost a je reálné očekávat, že kvůli drahým energiím skončí další továrny,“ myslí si hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Na vině je podle něj i rychlý odklon od fosilní energetiky k zelené politice, které enormně zatěžuje nákladovost firem. „Zelené zdroje nejsou dostatečně stabilní a hlavně není a ještě dlouho nebude vyřešeno ukládání této energie,“ dodal. Podíl výroby z obnovitelných zdrojů během roku hodně kolísá a loni na podzim se v Evropě vůči zbytku roku podstatně snížil.

Nejistotu zvýšila válka. Vysoké ceny hliníku přitom nejvíce pomáhají Číně coby největšímu světovému exportérovi a Rusku, které se řadí do první pětice.

V minulém roce propadla výroba primárního hliníku v Evropě zhruba o 900 tisíc tun, přičemž produkce ve střední a západní Evropě dosáhla téměř 4,1 milionu tun. V letošním roce trh očekává propad o dalších až 750 tisíc tun.

Zpracovatelé používají k výrobě elektřinu i plyn. „Výkyvy cen jsou tak gigantické, že tomu, kdo nemá cenu zafixovanou z minulosti, tak se nevyplatí vyrábět. Evropské provozy se stávají nekonkurenceschopné vůči světu,“ říká zdroj z tuzemské společnosti, která je významným zpracovatelem hliníku. Podle něj je problémem, že ceny energií v Evropě rostou rychleji než ve třetích zemích.

Z lehkého kovu se vyrábí celá řada slitin, které se používají například k výrobě obalů či fólií pro potravinářský průmysl, ve farmacii, automotive nebo ve stavebnictví k výrobě různých profilů, střech či fotovoltaiky. Hliník je také součástí autobaterií v elektromobilech.

Tento materiál je na vzestupu, a pokud není součástí kompozitních obalů, tak je velmi dobře recyklovatelný. Výrazný boom zažívá nápojářský průmysl, kde kovové obaly rostou na úkor plastu.

„Právě proto, že jsou hliníkové obaly stoprocentně recyklovatelné, a tedy i udržitelné, v celém světě po nich výrazně roste poptávka. To je trend, který sledujeme už několik posledních let,“ říká Radek Mádr, ředitel společnosti Ball Beverage Packaging ČR, která v Dýšině u Plzně přes dvacet let vyrábí nápojové plechovky. Aby pokryla rostoucí poptávku, investovala 170 milionů eur do výstavby nové fabriky v Plzni, jež by měla stát v roce 2023.

Podle Mádra je naštěstí k výrobě plechovek zapotřebí jen 20 procent primárního hliníku, jehož zásoby jsou na historicky nejnižší úrovni, a 80 procent recyklátu.

„Samozřejmě pro celý průmysl obecně je nyní klíčová otázka cen energií, které na trzích rostou raketovým tempem,“ dodal Mádr.

Cena hliníku se začátkem války vystoupala na nový rekord 3 984 dolarů za tunu. Nyní se prodává za 2 450 dolarů, což je zhruba stejně jako před rokem.