Hlavní obsah

Toxický koktejl udělal z Česka inflačního premianta. Cestu ven ale známe

Jiří Zatloukal
redaktor SZ Byznys
Foto: Profimedia.cz

Snížení inflace pomůže snížení poptávky spotřebitelů a mzdová zdrženlivost. Tedy nezvyšování minimální mzdy a mezd ve veřejném sektoru.

Reklama

9. 5. 12:30

ANALÝZA. Česko má před sebou několik let vysokého růstu cen. Naše reálné příjmy se budou snižovat. Jsme ve válce, která má na ekonomiku zcela zásadní dopady.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete

– Jak inflace promění českou ekonomiku.

– Které firmy ji patrně nepřežijí.

– Jak moc porostou ceny zboží.

– Proč budou až další generace profitovat z nižších cen energie z obnovitelných zdrojů.

Hlavní příčiny vysoké inflace v Česku jsou známé. Je to hlavně trh práce, který je extrémně napjatý řadu let. Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, takže když si firmy chtějí udržet lidi, aby mohly vyrábět a poskytovat služby, musí navyšovat mzdy.

Druhou velkou částí je „dovezená“ inflace, tedy hlavně ceny energií, ropy, zemního plynu a surovin, které jsou dražší kvůli dvěma rokům covidu-19 a probíhající ruské invazi na Ukrajinu. To je toxický koktejl, v němž se teď Česko zmítá.

Už teď je přitom jasné, že se v inflačním mixéru tuzemská ekonomika značně přeskupí. Jednak zaniknou nebo skončí v rukou (zahraničních) investorů ty nejslabší firmy, které přežily během pandemie hlavně díky státní podpoře. Jednak bohužel skončí i řada firem, které mají energeticky náročnou výrobu a nemohou všechny náklady přenést na zákazníka – typicky sklárny, výrobci stavebních materiálů.

Foto: Seznam Zprávy

Česko má jednu z nejvyšších inflací v Evropě.

Dvě krize

Nezaměstnanost v Česku je nízká dlouhodobě. Výrazně nižší míru nezaměstnanosti jsme měli už před vstupem do Evropské unie i během ekonomické a dluhové krize po roce 2008.

V dekádě po finanční krizi z roku 2008 jsme pak benefitovali ze solidního ekonomického růstu v Německu. Česká ekonomika tehdy solidně rostla, přičemž malý přísun zaměstnanců ze zahraničí už na konci druhého desetiletí 21. století výrazně tlačil na mzdy. V kombinaci s pokračující silnou poptávkou se tak v Česku vytvořilo silné „inflační podhoubí“.

Na jaře 2020 pak přišla pandemie covidu-19, kdy státy po celém světě dobrovolně uzavíraly své ekonomiky a izolovaly občany. S uzavírkami přišel rapidní propad v sektoru služeb – restaurace, kadeřnictví, posilovny, festivaly –, a masivní expanzivní politika státu. Ta byla relevantní v pandemickém roce, nicméně trvala i v roce 2021, kdy vláda dál podporovala i skupiny nezasažené krizí, například zvyšováním důchodů nad rámec valorizace.

Otevřela se stavidla veřejných rozpočtů. Česko se v roce 2021 zadlužovalo nejrychleji z celé Evropské unie.

Poté, co prvotní strach z pandemie opadl, začal celý svět z obýváků nakupovat místo nedostupných služeb zboží, od počítačů přes sportovní vybavení, potraviny až po automobily. Výrobci v Číně i jinde na světě nestíhali vyrábět. K tomu se kvůli uzavírkám neustále zasekávala lodní doprava a také výrazně zdražila. Poptávka po zboží panovala obrovská, byl ho ovšem nedostatek. A nedostatek vede ke zdražování.

„Ukázalo se, že poptávka je natolik silná, že setká-li se s omezenou nabídkou utlumenou různými postcovidovými problémy, vyvolává to poměrně silné inflační tlaky,“ komentoval situaci radní ČNB Tomáš Holub.

Některé firmy padají do problémů

Tyto inflační problémy pak letos na konci března ještě prohloubila válka na Ukrajině. Zvýšily se ceny ropy, zemního plynu, železné rudy, pšenice, slunečnicového oleje či drahých kovů, jako je palladium. A úplně se přerušily dodávky některých komponentů. Na Ukrajině se například vyráběly kabelové svazky do automobilů či kuchyňských myček.

Česká ekonomika je přitom výrazně závislá na výkonnosti průmyslu, hlavně automobilového, který dostal už během pandemie výraznou ránu. I firmy v hutní a strojírenské výrobě teď každý den řeší situaci, jak nahradit a zabezpečit dodávky vstupních surovin a materiálů. Některé z těchto firem se brzy dostanou do problémů a přestanou splácet své úvěry. Je to stejná rovnice: nedostatek materiálů znamená rychlejší růst cen, tedy inflaci.

Foto: Seznam Zprávy

Největším problémem je pro firmy nedostatek surovin.

Banka a vláda

Kde v tomto koktejlu stojí Česká národní banka? Současná základní sazba je 5,75 procenta, tedy výrazně negativní úroková sazba. Radní ji hodlají dál zvyšovat, přičemž kurzový kanál nechávají zatím ležet ladem. Její komunikace směrem k veřejnosti není zatím příliš účinná. Inflační očekávání výrazně rostou.

„Obávám se, že v očích veřejnosti věrohodnost České národní banky utrpěla více než v případě jiných centrálních bank. Je to paradox, protože naopak v odborných mezinárodních kruzích má ČNB kredibilitu větší než Evropská centrální banka a Federální rezervní systém (centrální banka Spojených států amerických, pozn. red.), protože v boji s inflací nezaspala tak strašně moc,“ domnívá se profesor Tomáš Havránek, který dříve působil jako poradce viceguvernéra Mojmíra Hampla.

Komunikace naší centrální banky je také poměrně nešťastná, protože místo uklidňování často veřejnost straší. To všechno přispívá k tomu, že všichni už od září čekáme inflační armagedon.
Tomáš Havránek, bývalý poradce viceguvernéra Mojmíra Hampla

Podle Havránka za tím stojí ostrý veřejný střet centrální banky s minulou vládou. „Komunikace naší centrální banky je také poměrně nešťastná, protože místo uklidňování často veřejnost straší. To všechno přispívá k tomu, že všichni už od září čekáme inflační armagedon,“ dodává.

Inflace bude kulminovat zhruba v polovině roku, kdy si sáhne na 15 procent. Pak začne lehce ustupovat, ale do konce roku se bude držet na dvojciferné úrovni. Tolik shoda ekonomů i centrální banky. Teprve v příštím roce se znovu vrátí na jednocifernou úroveň, což ale bude dáno do velké míry vysokou srovnávací základnou letošního roku, tedy tím, že letos bylo zdražování poměrně prudké.

Foto: Seznam Zprávy

Firmy budou zvyšovat ceny i v příštích měsících.

„Zvedání sazeb ČNB už moc nepomůže. Spotřebitelské ceny to neztlumí. Snížení inflace pomůže hlavně snížení poptávky spotřebitelů a také mzdová zdrženlivost. Pokud vláda odolá tlaku na zvyšování minimální mzdy a nebude zvyšovat mzdy ve veřejném sektoru, pak ani firmy nebudou pod takovým tlakem na zvyšování mezd,“ míní hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.

Hodně tak bude záležet na postupu vlády. Pokud začne provádět restriktivní fiskální politiku doplněnou vhodnými kompenzacemi jen pro ty nejohroženější, růst cen se může kvůli nižší poptávce snížit.

Restriktivní měnovou politiku bude dál provádět také ČNB, přičemž se na ni chystají také všechny velké světové centrální banky. Přísnější měnová politika bude znamenat hlavně vyšší náklady na obsluhu státního dluhu a doplatí na ni státy, které jsou méně rozvinuté, ale výrazně se zadlužily. Prvním příkladem problémů může být Srí Lanka, která v dubnu zbankrotovala.

Česko má stále obrovskou výhodu relativně nízkého zadlužení, ale i přesto nám v příštích dvou letech vystoupá obsluha státního dluhu výrazně nad 100 miliard korun ročně. A to jsme teprve na začátku cyklu růstu sazeb Fedu a ECB ještě ani nezačala.

Švýcarsko jako vzor

Klíčové při dalším vývoji inflace zůstanou ceny energií, jež se budou dál zvyšovat. Jednak kvůli nestabilitě na Ukrajině a krokům prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který využívá manipulaci s trhem jako součást ekonomického boje. Jednak také kvůli západním sankcím a v neposlední řadě odchodu od ruské ropy a zemního plynu.

V Evropě přitom existuje jedna výjimka, kterou by se mohlo Česko inspirovat. Stát, v němž inflace neroste závratným tempem. V této malé a bohaté zemi se v březnu inflace meziročně zvýšila pouze o 2,4 procenta. Je to Švýcarsko.

Ovšem, Švýcarsko má samo o sobě vysoké ceny, takže další růst musí být zákonitě pomalejší. Zásadní ale je, že se Švýcarska příliš netýkají současné šoky v cenách komodit a úzká hrdla v dodavatelských řetězcích. Stojí za tím kombinace několika faktorů, z nichž hlavním je cena energií.

Švýcaři totiž získávají většinu elektřiny díky svým jezerům, řekám a horské geologii. Podle dat Mezinárodní energetické agentury pochází méně než jedno procento elektřiny spotřebované ve Švýcarsku z ropy a zemního plynu, zatímco 58 procent pochází z vodních elektráren a 34 procent z jaderné energie. Pro srovnání – v Evropské unii se více než pětina dodávané elektřiny vyrábí ze zemního plynu a více než osmina z uhlí. V Česku se z uhlí vyrábí zhruba polovina elektřiny.

Navíc je Švýcarsko považováno za „bezpečný přístav“ na finančních trzích, takže v krizi kurz franku posiluje, což zlevňuje import zboží. Švýcarský model nám může posloužit jako ideál, k němuž směřujeme. Česko je od tohoto ideálu ještě daleko, ale nejsme nijak zaostalou ekonomikou. Naopak, česká ekonomika je extrémně diverzifikovaná a komplexní a v Evropě se už dotahuje na vyspělé konkurenty.

Aktuálně jsme však ve válce. I když se konflikt neodehrává přímo na našem území, je to přesto „naše“ válka v tom smyslu, že ohroženi jsme i my. Válka pak má zásadní vliv na veškerou ekonomiku – na naši domácí i celosvětovou – tím, že z válečného území přestaly putovat komodity na Západ. A rovněž tím, že západní svět na agresora uvalil velmi přísné sankce. Dokud válka neskončí, budeme turbulence cítit.

Evropa se nyní snaží odklonit od ruské ropy a zemního plynu. Česko je zejména na ruském zemním plynu závislé téměř ze sta procent. Tento přechod bude velmi drahý, takže inflace tu s námi bude i po skončení konfliktu na Ukrajině. Teprve další generace bude zřejmě plně profitovat z nižších cen energie z obnovitelných zdrojů.

Naše obrana proti zdražování je tak jen jediná: zvyšovat produktivitu, aby ekonomika rostla a zvyšovaly se reálné mzdy. Tak jako v posledních pětadvaceti letech.

Analýzy Seznam Zpráv:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované