Hlavní obsah

Jak se Jan Hus a věrozvěsti dostali do českých a slovenských ulic a náměstí

Foto: Kateřina Mahdalová, Seznam Zprávy

Na Slovensku odkaz Jana Husa nerezonuje zdaleka tak silně jako v Česku.

Reklama

6. 7. 19:00

Místopisné názvy v českých a slovenských městech či obcích odrážejí běh dějin leckdy výstižněji než kapitoly učebnic. V Čechách Husův odkaz rezonuje silněji než na Moravě, na Slovensku jsou ulice s jeho jménem ojedinělé.

Článek

Jak se katolický reformátor, kterého církev nechala upálit v německé Kostnici před šesti sty sedmi lety, dostal do tolika názvů ulic, náměstí či nábřeží napříč Českou republikou? Důvody lze hledat v době národního obrození a vzniku Československa.

Více než čtyři sta místopisných názvů ukazuje na Husův velký význam, a to zejména v době první republiky, kdy se valná většina ulic pojmenovala po Mistru Husovi (i slovanských věrozvěstech, kteří jsou však zastoupeni mnohem méně). Přesto jsou vidět rozdíly: na Moravě je zmínek o Husovi viditelně méně, naopak jsou zde častěji než v Čechách zastoupeni soluňští bratři Konstantin (Cyril) a Metoděj.

Jak je vidět z mapy níže, na území Slovenska je pak Jan Hus v místopisných názvech zastoupen pouze šestkrát, konkrétně v Bratislavě, Lučenci, Komárně, Nových Zámcích, Štúrovu a Trebišově.

Důvodem je i fakt, že katolické Slovensko se k Husově postavě staví výrazně víc konzervativně a z pozic katolické církve. Stejně tak se Slováci mnohem méně ztotožňují s konceptem československých národních dějin, jak s ním pracoval v době vzniku republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Detaily popisujeme dále v textu:

Česko si 6. července připomíná odkaz církevního reformátora, kazatele a rektora pražské univerzity Jana Husa. Pro katolickou církev a Vatikán byl Jan Hus po staletí kacířem. To se změnilo až v roce 1999, kdy nad krutou Husovou smrtí projevil papež Jan Pavel II. lítost a zbavil ho kacířské nálepky.

Přesto na Husa vzpomínají především čeští evangelíci, protestanti a členové Církve československé husitské. U katolické církve se totiž Jan Hus plné rehabilitace dosud nedočkal. Zjednodušeně řečeno proto, že některé reformátorovy myšlenky považují katolíci dodnes za mylné a že podle kanonického (církevního) práva „kázal bludy“.

Jan Hus už v kalendáři býval

Kostnické události vyvolaly v českých zemích hlubokou úctu nejen k mistru Janu Husovi, ale i k mistru Jeronýmovi Pražskému. Oba byli považováni za mučedníky a v husitských Čechách byli utrakvistickou církví uctíváni jako světci. Jejich jména byla zařazena do kalendáře a od roku 1416 lidé slavili jejich památku společně vždy 6. července, a to až do roku 1621. Tehdy po bitvě na Bílé Hoře a popravě 27 českých pánů začíná v českých zemích období rekatolizace pod vládou Habsburků. Pro Jana Husa coby kacíře už nebylo v kalendáři místo.

Husa oživili obrozenci a hlavně TGM

Až do doby národního obrození Jan Hus z obecného povědomí nezmizel, jeho ohlas ale dlouho zůstával omezen převážně na nábožensko-církevní oblast, kde vystupoval buď jako po právu odsouzený kacíř, nebo jako oslavovaný předchůdce reformace.

„Jeho čas přišel před založením Československa – oživený a aktualizující zájem o Husa si postupně stále více všímal jiných dopadů jeho působení. Česká politická scéna se ve druhé polovině 19. století diferencovala, přičemž většina rodících se proudů a posléze stran se přikláněla k Husovi jako k vlastnímu předobrazu bojovníka za práva národa. Vznikal tak obraz Husa redukovaný na jeho národní působení, odmítaný pouze konzervativním politickým katolicismem nebo socialisty. Hus byl v této souvislosti předmětem četných sporů. Jejich příkladem se stal konflikt o uvedení Husova jména na fasádě Národního muzea, který nakonec po řadě let vedl k vybudování pomníku na pražském Staroměstském náměstí,“ popisoval před sedmi lety pro Katolický týdeník historik Jan Dobeš.

Když Tomáš Garrigue Masaryk promýšlel dlouhodobý celkový program pro národ, hledal mravní vodítko, které by bylo základem jeho usilování. Objevil je v náboženském smyslu českých dějin založeném na tzv. ideji humanity, v propojení náboženské víry s důrazem na sociální stránku lidské existence. Nábožensky založenou lásku k bližnímu doplňovalo úsilí o obecné povznesení duchovních i materiálních životních podmínek.

„Masarykova realistická filozofie dějin spatřovala za historickými událostmi, jevy a činy vždy reálnou ideu, kterou měla být v českém případě právě idea humanity. České dějiny měly v tomto pojetí několik vrcholů, kterými byli především Hus, husitství, reformace a národní obrození,“ říká Jan Dobeš.

Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následovníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti.
Tomáš Garrigue Masaryk

„Hus, čeští bratří, obrozenci i Masaryk se svými stoupenci bojovali bez ohledu na dobové rozdíly pořád o totéž – usilovali o svobodu svědomí, kladli důraz na jednotlivce (nikoli ovšem ve smyslu liberalismu, který Masaryk rozhodně odmítal!) a na jeho mravní zdokonalování, obhajovali hodnotu autenticky věřícího individua proti moci a dogmatům.“

„Co nás spojuje s Husem? Hmotně nic. O Ducha se máme starat, ducha jen duch může spojovat,“ napsal Tomáš Garrigue Masaryk. „Hus a reformace mu byli konstitutivními prvky české národní identity,“ dodává Jan Dobeš a odkazuje na další pasáže z knihy Světová revoluce: „Nejsilnější doporučení však v celé Evropě máme ve své reformaci, Husovi… reformace naše byla etická, na teologické učení se klade důraz menší… Otázka náboženská dnes nikde neznamená přijmout prostě staré formy církevní. Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následovníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti.“

Proč Jana Husa nevymazali komunisté

Vědecky solidní pojetí Husa a husitství u Jaroslava Golla, historiků jeho školy a u T. G. Masaryka se v mnohém bohužel stala podkladem pro poválečné vnímání postavy Jana Husa a jeho zneužívání nastupující komunistickou mocí. Zejména prostřednictvím historických románů Aloise Jiráska, patřičně doplněných výklady Zdeňka Nejedlého (v letech 1945–1946 a znovu 1948–1953 byl československým ministrem školství, známým pod hanlivou přezdívkou Rudý dědek). Nejedlý Jiráskovy romány povýšil téměř na roveň historické vědy, mělo být konstituováno „nové historické povědomí českého národa“.

„Vrcholem českých dějin se stala postava Mistra Jana Husa. Tato koncepce národní historie měla svým způsobem zdůvodnit nástup totalitní komunistické ideologie jako jakýsi přirozený historický vývoj a de facto navázání na odkaz zmíněného velikána naší historie,“ říká profesor Martin Weis z Katedry teologických věd Teologické fakulty Jihočeské univerzity.

Co přivedlo Mistra na hranici

Po krátkém působení v kostele sv. Michala na Starém Městě pražském kázal Jan Hus v Betlémské kapli, ročně zhruba 200 kázání v češtině. České národní uvědomění podporoval také společným zpěvem během bohoslužby, opět v češtině.

Zpočátku se těšil velké prestiži u krále Václava IV. (jeho manželka Žofie se Husových bohoslužeb osobně účastnila), ale také vysokých církevních hodnostářů. To se postupně měnilo.

Jan Hus hlásal přísný, ctnostný způsob života a horlil proti duchu doby a módě, takže proti sobě občas poštval cechy ševců, kloboučníků, zlatníků, obchodníků s vínem nebo hostinských.

Pod vlivem učení Johna Viklefa kritizoval světský majetek církve, chamtivost duchovních a jejich neřestný život. Vášnivě bojoval za reformu církve, zasazoval se o svobodu svědomí a Bibli považoval za jedinou autoritu ve věcech víry. Tím se dostal do rozporu s oficiálním katolickým učením, podle něhož byl konečnou autoritou ve věcech víry papež.

To vedlo k vyloučení z církve a zákazu kázat. Hus cestoval po zemi jako potulný kazatel a našel si mnoho stoupenců. V roce 1413 napsal spis De ecclesia (O církvi), v němž tvrdil, že církev je společenstvím bez hierarchie, jehož hlavou může být pouze Kristus.

V dopise na rozloučenou Hus svým přátelům napsal: „Ale to mě naplňuje radostí, že si museli přečíst mé knihy, v nichž je odhalena jejich špatnost. Vím také, že mé spisy četli pilněji než Písmo svaté, protože v nich chtěli najít hereze.“

Poprava s odstupem vyvolala první pražskou defenestraci a husitské války (1419–1434). Proti vzpurným Táboritům bylo vysláno pět křížových výprav. Války v první polovině 15. století nejenže pustošily Čechy a Moravu, ale šířily se i do sousedních zemí, až byli husité poraženi, nejprve ústupky, později i vnitřním rozvratem.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované