Hlavní obsah

Svět už nikdy nebude takový, jak jsme ho znali. Máme šanci se zachovat dospěle

Filozof Václav Němec: Česká společnost, která je v poklidných dobách většinou rozhašteřená a rozklížená, je v krizových situacích schopná nečekaných projevů solidarity a vzájemnosti.

29. 3. 6:30

Filozof Václav Němec v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká: Pandemie je vzácnou příležitostí k odstupu od zažitého společenského modelu.

Článek

Doposud jsme čelili už několika krizím, teď přišla další. Co má společného český postoj ke třem krizím - jako je ta ekonomická, uprchlická a klimatická - s tou způsobenou nákazou koronavirem?

Všechny tyto krize nám vysílají jasné signály, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl, a staví nás před naléhavé výzvy. Bohužel reakce většinové české společnosti na tři velké krize z poslední dekády byla spíše nedospělá. Ekonomická krize nás upozornila, že socioekonomický systém převládající na Západě ve své současné podobě není udržitelný, a přesto česká společnost nadále dopřává sluchu politikům a ekonomům zastydlým v ekonomickém fundamentalismu minulého století.

Uprchlická krize ukázala, že je třeba vybudovat účinný systém mezinárodního práva, který by ochránil obyvatele států před barbarskými zločiny, jakým svět nečinně přihlíží už devět let v Sýrii, a v globálním měřítku usilovat o zmírňování systémových nespravedlností a sociálních rozdílů. Přesto se česká společnost nechala zhypnotizovat populisty, kteří ji vyučují v cynické lhostejnosti vůči utrpení lidí jinde na světě a namlouvají nám, že se můžeme před problémy světa uzavřít do ohrádky národního sobectví. Klimatická hrozba je vážným varováním, že v zájmu trvalé udržitelnosti života na zemi je nutné proměnit podobu našich ekonomik a průmyslu i mnohé civilizační návyky.

Přesto se u nás stále těší podpoře politici, kteří tuto hrozbu nezodpovědně zlehčují, lpějí na zastaralých technologiích a zastávají zájmy průmyslových lobby. Zdá se mi ovšem, že reakce české společnosti na současnou pandemii je trochu jiná. Tím, že nás všechny citelně zasáhla, nutí nás vyjít ze své komfortní zóny. Už si nemůžeme namlouvat, že to je kdesi jinde a daleko od nás a že se nás to netýká.

Co doposud podle vás ukázala koronavirová krize ve společnosti? Které jevy, ať už pozitivní, či negativní probudila?

Na jedné straně se vzedmula obrovská vlna solidarity a nezištné pomoci. Také se opět projevila příslovečná česká vynalézavost a schopnost improvizace. Typické pro českou společnost je, že se ujímá sama iniciativy a dokáže si poradit ve chvílích, kdy její politické vedení selhává. To je modus, který známe z doby Mnichova nebo okupace roku 1968.

Myslím, že se projevuje i nyní v situaci, kdy vláda nezvládá zajištění ochranných pomůcek a prezident je neviditelný, a když se po devatenácti dnech od vypuknutí epidemie zjeví na veřejnosti, budí dojem, že netuší, co se v této zemi děje. Na druhé straně se opět projevuje typická česká nedisciplinovanost: Češi jsou mistry světa v obcházení pravidel a zákonů.

Ale i v tomto ohledu snad lze pozorovat určitý pozitivní posun: Mnoho lidí si tváří v tvář smrtelné hrozbě zjevně uvědomilo vážnost situace a začalo se přiměřeně tomu zodpovědně chovat. Sám jsem spíše příjemně překvapen tím, jak jsou lidé v mém okolí poměrně ukáznění a ohleduplní. Ale jsme teprve na začátku a nikdo nevíme, jakým zkouškám nás vystaví následující dny.

Když se zastavíme u solidarity a pospolitosti, odkud myslíte, že tyto vlastnosti Češi především čerpají?

Česká společnost, která je v poklidných dobách většinou rozhašteřená a rozklížená, je v krizových situacích schopná nečekaných projevů solidarity a vzájemnosti. Jako bychom potřebovali chvíle krize a ohrožení k tomu, abychom se přesvědčili o tom, že nejsme tak špatní, jak to na první pohled vypadá a jak by se dalo soudit podle chování našich politických představitelů.

Myslím, že se tu projevuje i pozitivní síla občanské společnosti a komunitního života, který u nás rozkvetl zejména v minulých deseti patnácti letech. Jsou to paradoxně právě struktury občanské společnosti, s níž někteří naši politici vedou jakousi permanentní občanskou válku, které velmi dobře spontánně zafungovaly i v době pandemie. Řada komunit, spolků a občanských iniciativ se rychle přeorientovala na šití roušek a zajišťování služeb potřebným spoluobčanům.

Neměli bychom zapomenout ani na etnické komunity, jako je ta vietnamská, která v těchto dnech prokazuje až dojemnou solidaritu s většinovou společností. Právě tato občanská společnost nyní supluje stát a veřejnou správu tam, kde není funkční či selhává.

Dokážeme si s tou současnou krizí poradit? Jakými prostředky?

Budeme muset. Momentálně je rozhodující, aby nárůst nakažených dramaticky nevzrostl a zdravotnická zařízení vydržela nápor pacientů. Opatření, která přijímá vláda, jsou vesměs rozumná a potřebná. I když se obávám, že více vyniká v restrikcích, zatímco v sofistikovanějších opatřeních pokulhává. Myslím, že by měli věnovat více pozornosti odborným lékařským studiím a méně úvahám o tom, na jak dlouho nechají uzavřené hranice. Neomluvitelný je ovšem nedostatek ochranných pomůcek pro zdravotnický personál.

Jestliže někteří politici říkají, že jsme ve válce, tak je třeba dodat, že v této válce s neviditelným nepřítelem nezajistili ani vojákům v prvních liniích potřebnou munici. Sem je teď třeba napřít hlavní úsilí a nedopustit, aby zdravotnický systém zkolaboval. Pokud by došlo k většímu nakažení zdravotnického personálu a začala se zavírat další oddělení kvůli karanténě, budou se naplňovat ty nejčernější scénáře. Pak tu ale samozřejmě jsou dlouhodobější důsledky, které lze v tuto chvíli jen obtížně předvídat: v oblasti ekonomiky, služeb, školství, kultury a tak dále.

Ty samozřejmě dopadnou nejhůře na sociálně nejslabší skupiny obyvatel. Myslím, že nám bude zapotřebí velké dávky vynalézavosti, velkorysosti, solidarity a ochoty obětovat své osobní pohodlí nejenom v čase bezprostředního ohrožení, ale i následujících měsících a letech.

Co nám v řešení krize podle vás ubližuje ze všeho nejvíce?

Ukazuje se, jak neblahé je mít v čase krize v čele politiky, kteří rozdělují společnost, a jimž proto část veřejnosti nevěří. Právě v této době tito politici sklízejí nejtrpčí plody své setby. I kdyby vše dělali sebelíp (čímž samozřejmě nechci říct, že to všichni dělají), část občanů k nim principiálně chová nedůvěru, a to ztěžuje semknutí společnosti, kterého je v takových situacích tolik zapotřebí.

Česká společnost si také do svého čela poněkud masochisticky volí politiky, kteří nejsou zrovna vzorem v dodržování zákonů a morálních pravidel. To se pak samozřejmě neblaze projevuje za časů krize. Premiér může stokrát vyzývat občany k dodržování vládních a úředních nařízení, ale nepůsobí to zrovna přesvědčivě, když všichni vědí, jak je na tom s dodržováním pravidel a zákonů on sám. Jako dosti nešťastná se jeví také jeho posedlost řídit všechno sám jako svou firmu a vystavovat se za každou cenu světlu reflektorů.

V časech krize je zvláště důležité umět přenechat prostor a iniciativu kompetentním lidem, kteří nejlépe vědí, co je třeba na daném místě dělat. Zvláštní kapitolou jsou nesmyslné byrokratické překážky, které v mnoha případech zabránily smysluplně, efektivně a rychle jednat, například právě při zajišťování a distribuci ochranných pomůcek.

Teď přejděme k budoucnosti. Koronavirová krize donutila lidi žít v karanténě, bez styku se svými rodinami, přáteli. Nikdo zatím neví, jak dlouho to bude trvat. Jak moc může tato nejistota z krátkodobého i dlouhodobého hlediska změnit společnost?

Problém je, že čelíme novému typu viru, o němž vůbec nevíme, jak se bude chovat. To nás uvrhává do značné nejistoty ohledně budoucího vývoje. V takovéto nejisté situaci se naše společnost již dlouho neocitla. Na druhé straně nás tato situace poučuje o tom, že představa nějaké zajištěné budoucnosti je více méně iluzorní. Mezní situace pandemie je tak paradoxně vzácnou příležitostí k zaujetí odstupu od způsobu života, který vedeme, i od společenského řádu, do nějž jsme zapleteni.

Příliš jsme si zvykli na samozřejmou představu, že společnost je jakousi gigantickou domácností či fabrikou, jejímž hlavním smyslem je neustálé stupňování produkce a spotřeby. Necháváme nad sebou vládnout biče pohánějící nás ke stále větší produktivitě a efektivitě. Opředli jsme sami sebe pavučinou utkanou z myriád byrokratických příkazů a kontrolních mechanismů, aniž bychom se na chvíli zastavili a ptali se po smysluplnosti a udržitelnosti toho všeho.

Myslím, že v tomto smyslu je pandemie příležitostí, abychom se zastavili a uvědomili si, co je v životě opravdu podstatné a zda by některé věci nemohly fungovat podstatně jinak a jednodušeji. Bylo by velkou chybou, kdybychom se po pominutí pandemie vrátili do starých vyjetých kolejí.

Může se česká společnost více semknout?

Solidarita a sounáležitost jsou věci, které naší společnosti chybí jako sůl, a přitom právě ony představují tmel, jenž drží společnost pohromadě. Socioekonomický systém, v němž žijeme, je založen na dalekosáhlé ekonomizaci všech dimenzí lidského života.

Problém je, že ekonomický zájem je zájmem bytostně soukromým. Soukolí tohoto systému nás nutí ke stále větším výkonům, a přitom sugeruje, že smyslem života je sledovat svůj vlastní zájem a vlastní soukromé štěstí, které je chápáno jednostranně ekonomicky. Právě proto je moderní společnost tak fragmentarizovaná a individualizovaná a obtížně se spojuje ve jménu veřejného zájmu, společných hodnot a ideálů. V tom se opět ukazuje jistý pozitivní vedlejší efekt současné pandemie.

Ve chvíli, kdy se toto soukolí zadrhlo, náhle pozorujeme projevy solidarity a sounáležitosti od lidí, kteří se dříve lhostejně míjeli a nezajímali se o sebe. Naší společnosti by velmi prospělo, kdyby se nám podařilo něco z tohoto étosu uchovat i do doby postpandemické. Tato obávaná nemoc by tak mohla paradoxně přispět k uzdravení (nejen) české společnosti.

Až taková situace pomine, bude podle vás česká společnost schopná „skládat účty“? Uvědomit si slabiny mocných, až tato krize odezní?

V této krizi se ukazuje, kdo je kdo. Teď není správná chvíle to řešit, ale je dobré si to pamatovat. Dozvídám se o případech, kdy se přednosta oddělení na exponované klinice „zašije“ doma za pecí, zatímco jemu podřízení lékaři denně nasazují a riskují své zdraví a životy. Také na politické scéně pandemie funguje jako reflektor, který ostře nasvěcuje tváře, charaktery i kompetentnost jednotlivých aktérů.

O některých selháních vlády či prezidenta jsem se již zmínil. Jsou tu samozřejmě i další křiklavé případy, jako například „papalášské“ manýry lidí z prezidentova okolí, kteří se po svém návratu z Číny neobtěžovali dodržovat karanténu. To vše by se mělo v pravý čas připomenout a přimět dotyčné, aby ze svých selhání vyvodili důsledky. Pokud se ale podaří epidemii jakž takž zvládnout, nebude mnoho mrtvých, vláda to pravděpodobně bude vydávat za svou zásluhu a zdůrazňovat, že je to díky tomu, že rychle přijala tvrdá opatření.

Pak budou zřejmě zapomenuta i její počáteční selhání a chaos, který jde zejména na hlavu premiéra a ministra zdravotnictví. Víme také, že zejména voliči hnutí ANO mají snížený práh vnímavosti vůči prohřeškům jeho předsedy. Pokud však budou následky vážnější, zejména začne-li kolabovat zdravotní systém a nebude zvládat nápor nakažených, pak patrně vystoupí do popředí spíše počáteční selhání a vyznění pro vládu určitě nebude dobré. Každopádně hodně záleží na tom, jak se situace vyvine v následujících dnech a týdnech.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené