Článek
Lakonické nabídce nápojů dominuje Plzeň za dvaačtyřicet. Pod pípou se válí znavený labrador, hospoda je plná z poloviny. Od 14. března, kdy sem vláda zakázala vstup, se navzdory katastrofickým scénářům nezměnilo nic. Zatím. Doufejme.
Legendu mezi severočeskými knajpami navštěvujeme s kamarádem novinářem víc než čtvrtstoletí. Je to první takzvaně irská hospoda v mém rodném Jablonci nad Nisou – poznávacím znamením jsou halabala posbírané židle, pankáči, všeobjímající oprýskanost, sprosťárny vyryté do stolů, miniknihovna, bandaska na mléko, akustická kytara, šicí stroj a další zcela nesourodé interiérové doplňky. V pondělí večer jsme si, zjevně stejně jako mnozí ostatní, přišli nad půllitrem odpočinout od nervy drásajících událostí posledních týdnů.
Na baru se vedou standardní řeči. Který z městských zastupitelů je větší idiot. Kdo už má lístky na Xaviera Baumaxu, který za dva týdny rozezvučí prosečskou rozhlednu. Jestli je lepší Viber nebo WhatsApp. Komu v karanténě narostla delší bradka. Kdo má víc najeto na kole. Culíkář u vedlejšího stolu snaživě balí blondýnu s vizáží hollywoodské celebrity. Vcelku úspěšně, zdá se.
Lidé mají covidu-19 zjevně po krk. O epidemii nemluví, lze-li to v dunícím prostoru přibližně určit, vůbec nikdo. Jakoby se nic nestalo.
Jedinou připomínkou dusivé krize se stává song – mnohem starší než celý nový koronavirus – šumící pořád dokola z jukeboxu. „Hledám zase temnej kout, kdepak moh bych obejmout jeden den tam v Karviné.“ Zprávy čteme všichni. Sedmadvacet let stará připomínka pár dní starých událostí v Dole Darkov neúprosně táhne pivaře mezi jejich lačnými hlty zpět do reality.
„Černí ptáci mu stelou postel nebeskou,“ zpívá Yo Yo Band. Celá putyka doufá, že tím, kdo má opustit tento svět, je koronavirus.
