Hlavní obsah

Glosář Jaromíra Bosáka: Útrapy televizního komentátora. Díky, pane Platini

Foto: Profimedia.cz

Bývalý šéf UEFA Michel Platini je vnímán coby hlavní „padouch,“ co se týče nešťastného formátu Eura 2020 hraného o rok později.

Reklama

25. 6. 18:30

Kdo to říkal? Já to říkal. Ve chvíli, kdy se rozhodlo o formátu mistrovství Evropy, jsem tvrdil, že to, slovy teenagerů, bude pro fanoušky a novináře těžká pruda. Jsem nerad, že jsem měl pravdu, píše Jaromír Bosák.

Článek

Jen pro představu. Ve čtvrtek komentujete z Kavčích hor Italy se Švýcarskem, domů dorazíte půl hodiny po půlnoci. V jednu hupsnete pod deku, ve tři zazvoní budík, ve čtyři vás vyzvedává taxík a mažete na letiště, neboť je vám určeno odcestovat letecky do Londýna na zápas Česka s Anglií. Jelikož letíte přes Amsterodam – letenky se kupovaly v době, kdy ještě nebyla zavedena přímá linka mezi Prahou a Londýnem – strávíte na letištích a v letadlech dohromady krásných šest hodin. A to jste rád, protože v Amsterodamu na vás čeká past, proti níž je ta Csaplárova neškodnou dětskou hrou rybičky, rybičky.

Ďábel se ukrývá v papírech. Vzhledem k situaci ve Velké Británii s sebou vezete celou řadu dokumentů. Skoro to připomíná vypočítávání všeho potřebného ke stavbě v podání amatérského zedníka pod dohledem pana Lorence ve filmu Na samotě u lesa. To máte: passenger locator form, zprávu o PCR testu v angličtině, invitational letter od UEFA, akreditaci, pas, learning certificate, potvrzení o ukončeném očkování v angličtině, na stadionech vás ještě čeká formulář epa – školení o covidu. To by bylo, aby se nevyskytla chybička. Samozřejmě, že se dostavila, mrška jedna pohyblivá.

Najednou vás muži na stojánce odmítají pustit do letadla, a to jste přitom sprintoval přes celý terminál, protože na přestup na jednom z největších letišť v Evropě máte cca deset minut, jelikož v Praze řádila bouřka a odlet se zpozdil. A teď s tepem 200 a vyplazeným jazykem zjišťujete, že někde uvnitř passenger locatoru je uvedena nějaká nepřesnost. Po podrobném zkoumání dojdete k tomu, že jste omylem vepsal do příslušné kolonky číslo letu z Prahy do Amsterodamu a nikoli z Amsterodamu do Londýna.

Jenže nestačí přepsat rukou, kdepak. Je třeba vyplnit celý formulář, tedy čtyři strany, znova. A to ve chvíli, kdy už vám letištní Kerberos vypočítává, kdy letí další let do Londýna, ale prý je obsazený, takže to vychází, že byste přiletěl zhruba na druhý poločas. V šíleném rytmu klovete prsty do tlačítek mobilu, perete se s úřední angličtinou, která je ve své těžkopádnosti velmi podobná této formě češtiny, pochopitelně, že se občas přehmátnete a musíte o krok zpět, zatímco dveře k rukávu vedoucímu do „vašeho“ letadla se pomalu zavírají. Příběh, který si určitě přejete zažívat, nakonec skončil dobře, stihl jsem ještě nastoupit, ale bylo to o fous.

Přiletíte do Londýna, z Heathrow odpoledne jedete taxíkem do centra takřka devadesát minut. Rychlejší veřejnou dopravu nesmíte dle covidových nařízení použít. Najdete hotel na King´s Cross, na chvíli omdlíte na posteli a čekáte, jestli se objeví u vašich dveří policista, nebo vás bude telefonicky kontaktovat hygiena, protože dle nařízení smíte pobývat jen v hotelu nebo na stadionu, jinak hrozí vysoká pokuta a minimálně desetidenní karanténa.

Žádný zvonek, žádný poplach. A už je čas padat na stadion, kde je potřeba být tak tři hodiny před utkáním. To ale musíte vyjet z hotelu čtyři a půl hodiny před výkopem. Kolegové si musí vyřídit akreditaci, je potřeba vyzkoušet komentátorskou skříňku, která pochopitelně putuje s vámi a mít dost času na doladění problémů, kdyby se spojení s Prahou nedařilo. Všechny možné procedury, natáčení vstupu a další povinnosti zaberou tak hodinu a půl a už se konečně můžete věnovat zápasu.

Komentování nic moc vzhledem k tomu, co se odehrávalo na trávníku. Jedno velké nic. Po očku ještě musíte kontrolovat vývoj utkání Skotů s Chorvaty, komunikovat s pražskou režií, že se množí stížnosti, jelikož do zvukové linky pronikají kolegové z ČRo (ne vlastní vinou). Sedí hned pod námi a jsou hlasití, jak to u rozhlasu bývá. Přes veškeré urgence nebraly příslušné orgány UEFA v potaz, že smíchat dohromady stanoviště rozhlasáků a televizáků, zvláště z jedné země v době, kdy nejsou plné stadiony a tudíž mikrofony zachytí i to, co by v normální době neměly šanci poslat do světa, je naprostý nesmysl. A ještě byste vlastně měl sledovat a komentovat zápas. Takže je to docela dřina všechno ustát.

Po zápase máte pocit, že máte na zádech minimálně Sněžku. Ještěže byly k mání živiny, protože před odjezdem na stadion byla jediným pokrmem snídaně ve tři ráno a kokoska v letadle. A ještě jsem v batohu našel tatranku z nějaké předcházející cesty. V tomto punktu ale podali pomocnou ruku pořadatelé. Papírová taška se sendvičem, trochou zeleniny a ovoce, sladká tyčinka a jogurt. To se nechá vidět. A sníst.

Po závěrečném hvizdu bylo třeba potlačit rozladění z viděného představení a tradá do hotelu, skočit do kanafasu, ráno vstát a dát si zase krásných šest hodin na cestě. Před pátou dosednete na letišti Václava Havla, domů v dopravní špičce jedete přes hodinu. Oči držíte otevřené jen díky přetransformování veškeré zbytkové energie do svalů ovládajících oční víčka. Doma se mihnete, podrbete kočku, pozdravíte ženu – možno i v opačném módu - musíte zahnat myšlenku na večeři nebo dokonce sprchu, bafnete do ruky přípravu na zápas Německo – Maďarsko a sedáte za volant. Až na Kavkách vám dojde, že jste si nechal vše o Německu doma, neboť jak jste byl nesoustředěn, pobral jste jen vše o Maďarech. Gott sei Dank, že o Němcích přece jenom něco málo vím.

Když si ale omlátíte čelo o desku stolu, protože chvilku poté, co se posadíte před monitor vám vypne hlava a odešle vás do hlubin mikrospánku, je čas na doping. Nemůžu to tajit. Ovšem na kokain a podobné pikantérie zapomeňte. Nechcete si pochopitelně ničit žaludek sycenými nesmysly v barevných plechovkách, tak sáhnete po guaraně, abyste lidem u obrazovek nechrápal z reproduktorů.

Na rozdíl od londýnské nudy se bylo na co dívat, průběh utkání byl také dobrým životabudičem. Ještě deset minut před koncem bych nechtěl být v kůži Jogiho Löwa. Mohlo jít o jeho poslední vystoupení na velkém turnaji v roli reprezentačního trenéra a šlo by o hodně smutné loučení. Má kliku, že se mu uzdravil Goretzka, střelec vyrovnávací branky. Takhle končí Maďaři, jimž jsem přisoudil prezidenta Orbána namísto předsedy vlády. Ale upřímně, ke konci utkání už jsem jazyk a mozek ovládal tak trochu na volnoběh, snad toho nebylo víc. Fakt výborný nápad, pane Platini…

Á propos, Němci, půjdou na Angličany. Na to jsem moc zvědavý. Neuer a spol. ukázali během turnaje už několik tváří. Důležitým faktorem je, že na rozdíl od Angličanů už vstřelili šest gólů. Pravda, poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty zase neinkasovali, zatímco německá defenzíva už nakoupila pět banánů. Proti českému mužstvu se chlapci se třemi lvy ve znaku zrovna nepředřeli. I místní komentátoři jim vyčetli lenost a neochotu běhat a pracovat. S německým soupeřem půjde o jiný mač. Nabídne řadu mikropříběhů.

Havertz, Rüdiger, Gündogan, možná Werner, Sancho a Bellingham proti svým klubovým spoluhráčům, to zní velice slibně. Fanoušci i sázkovky budou pravděpodobně favorizovat Angličany, ale bacha! Víte přece, co říká Lineker o Němcích. Já mám tušení, že tým Joachima Löwa dostal postupem na poslední chvíli hodně pozitivní kopanec a v osmifinále může hrdý Albion zarmoutit. Němci mají jednu jistotu. Sice to zatím vypadá, že jejich fanoušci nebudou moci zápasu ve Wembley přihlížet, jenže rozhodně jim bude fandit celé Skotsko.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované