Hlavní obsah

Havel nám dal naději, že to má smysl, říká organizátor tajných horských schůzek polsko-českého disentu

Foto: Filip Harzer, Seznam.cz

Polský disident a aktivní člen Polsko-československé Solidarity Zbigniew Janas.

14. 11. 10:00

Pro Chartu 77 tiskli knížky i letáky, a propracovaným systémem je pašovali do Československa. „Věděli jsme, že si nemůžeme materiály vyměnit na polské straně. Naši přátelé z Charty mohli za nelegální přechod hranice dostat 10 let, a nám hrozily dva. S tím jde počítat jen u největších přátel,” říká v rozhovoru pro Seznam bývalý polský disident Zbigniew Janas, hlavní organizátor schůzek Polsko-československé solidarity.

Článek

O čem byla v 80. letech československo-polská spolupráce?

Měli jsme jasný cíl: pomáhat si. Polská Solidarita byla největší, nejsilnější opozicí v de facto v nejliberálnějším komunistickém systému, ale bylo to pomáhání si navzájem.

Na sjezdu Solidarity zazněla výzva, poselství k zemím střední a východní Evropy, ke společnostem v komunistických zemích, mluvilo se v něm o svobodě, právech. To vyvolalo ve všech těch režimech hrozný vztek, zároveň to ale ukázalo, že Solidarita už není jenom v Polsku, že také myslíme o našich bratrech v nouzi. Dělat něco bylo ale velmi obtížné, ale díky tisku Solidarity jsme věděli, co se v těch zemích děje.

Jak ta spolupráce vznikla?

Je těžké vybrat jeden moment. Určitě se ví jedno: poprvé ten název zazněl při setkání u Anky Šabatové (dnešní ombudsmanky) v Československu. Byl to myslím rok 1981, ale ještě v období před zákazem Solidarity. Tehdy padl ten formální název.

Foto: Archiwum Dokumentacji Mechanicznej, Wojskowa Agencja Fotograficzna

Snímek generála Wojciecha Jaruzelského připravujícího se na televizní vystoupení, ve kterém oznámil 13. prosince 1981 vyhlášení výjimečného stavu.

Měl na sebe polský a československý disent velký vliv?

O Chartě 77 a lidech s ní spojených jsem se poprvé dozvěděl v roce 1978 z knížky vydané Výborem na obranu dělníků (předchůdcem Solidarity), kde byl mimo jiné článek Vaška Havla Moc bezmocných. Byly tam tři články, a pro nás to byl objev. Byli jsme tehdy dělníci, ale když jsme si přečetli Moc bezmocných, jedno jsme pochopili.

To, co nám Vašek tehdy tím textem řekl, nám dávalo naději, že není hned potřeba dělat velké věci, ale že každá nezávislá činnost, každý odpor, napomáhá k tomu, abychom se na konci stali svobodnými. Bez toho to bude prakticky nemožné.

Čili my, obyčejní dělníci ve velké továrně, kde jsme z opozice byli tři, ale v továrně pracovalo 17 000 lidí, jsme do té doby považovali každou naši činnost za bezvýznamnou. Havel nám pomohl uvědomit si, že to má smysl a obrovský význam. Navíc se to potvrdilo. Byli jsme sami, pak nás bylo čím dál tím víc, a potom bum! Deset milionů lidí v Solidaritě. To ukázalo velikost Vaška.

Vy jste na polské straně pracovali v utajení. Co si pod tím mám představit?

V praxi to znamenalo, že všechno, co se připravovalo pro Čechy a Slováky se muselo schovávat v podzemí. Tehdy nešlo o velké množství, všechno se ale přenášelo nelegálně přes hranice. Naše kontakty nebyly časté, byly totiž velmi nebezpečné. S pohraničníky to nebyla žádná legrace, měli automatické palné zbraně.

Na začátku se to tedy nedělo ve velkém měřítku, všechno bylo v konspiraci, i s ohledem na bezpečnost našich přátel.

O jakých materiálech je vlastně konkrétně řeč?

Od Čechů jsme dostávali knížky, které měly třeba jen deset exemplářů. Byly to poklady. Dostávali jsme jejich brožury, dopisy, letáky. Nebylo to velké množství, ale bylo velmi cenné. My jsme měli velmi propracovaný systém tiskáren, měli jsme je potají ve sklepích, tiskařské mašiny ve stodolách. Tiskoviny vycházely v tisícových nákladech. Pro Čechy jsme pak celou zimu, kdy se nedalo chodit do hor, v utajení tiskli a tiskoviny skladovali.

Přenášeli jsme ale i celý jeden náklad české knížky, to byla hrůza, byla to totiž strašná tíha. K desátému výročí Charty 77 jsme vytiskli speciální poštovní známky. Bylo to velmi dobře udělané, vypadaly jako skutečné známky. Vytiskli jsme jich 5 000 kusů, do Československa se bohužel podařilo dostat jen 2 000 kusů.

Dopis se známkou Charta 77 se ale dokonce dostal až do vězení k disidentům. Speciální varování pak kvůli tomu musel vydat ředitel Československé pošty. Dělali jsme také mnoho nálepek Charta 77 nebo česko-polský kalendář.

Jak se takové režimem zakázané materiály dostávaly přes hranici?

Na začátku je přenášeli přes hranice jednotliví lidé, pak to byly dvojice. Já jsem se toho nejprve nemohl účastnit, protože jsem byl v podzemí. Víc než tři roky jsem se skrýval, nemohl jsem podobné kontakty navazovat, protože na mě byl vypsaný zatykač.

Foto: Filip Harzer, Seznam.cz

Zbigniew Janas ukazuje zatykač špiček Solidarity, který režim vydal po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981.

Kde a jak jste se skrýval?

Nás, kteří jsme se skrývali, nebylo mnoho. Vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 bylo bohužel tak dobře naplánované, že režim pozatýkal prakticky všechny významné členy opozice. Ze zemských lídrů nás zůstalo osm, z toho dva odpadli hned – jeden byl agentem státní bezpečnosti a druhý s ním spolupracoval.

Já jsem se v prosinci 1984 vrátil domů, neprozradil jsem se, nic jsem nepodepsal, ale vyžadovala to rodinná situace. Bylo to spojené se sledováním státní bezpečnosti a hrozilo, že mě zatknou a zavřou, ale zrovna se jim to asi moc nehodilo. Já jsem se hned zapojil do aktivit. Pak jsem začal pracovat, měl jsem už rodinu se dvěma dětmi. Na mě a na mé přátele, celé vedení podzemí, pořád platit zatykač. Na tom zatykači jsem spolu s mým učitelem. Na tom zatykači byla uvedena i adresa, u mě to byla Havajská ulice.

Ten zatykač se publikoval v takové knížce vydané ve Francii, a ta se z Paříže dostala k disidentovi Petru Pospíchalovi, to je signatář Charty 77 z Brna. On mi pak vždycky říkal, že se snažil navázat kontakt se Solidaritou, ale z vysílání Svobodné Evropy věděl, že většina lidí z toho zatykače je ve vězení. Zbývalo mu jen opsat si moji adresu a na adresu poslal mladého muže Rudolfa Vévodu. Ten jednou dorazil ke mě domů, já jsem hned poznal, že je to Čech, protože mluvil se silným českým přízvukem. Potichu se zeptal, zda bych nechtěl navázat kontakt s Chartou 77.

Nebál jste se toho, že mohlo jít o provokaci?

Nebyl jsem si jistý, jestli nejde o agenta. Nakonec jsem se to rozhodl risknout, protože jsem si říkal, že je jedno, jestli mě zavřou za tohle, nebo za něco jiného. Přinejmenším jsem doufal, že z té spolupráce vznikne něco velkého. No a vzniklo!

Jak ta spolupráce vypadala?

Bylo to jedno z nejintenzivnějších období mého života. Musel jsem připravit trasy, místa schůzek a předávky, připravit k tomu vybavení. Vytvořit kódy pro případ přerušení kontaktu, aby se dalo přes telefon dohodnout místo setkání a čas. V několika dnech jsem všechno připravil.

A hned došlo k první předávce?

Hned jsme domluvili první místo schůzky, s tím mi pomohli lidé ze Zakopaného, kde jsem se v době výjimečného stavu ukrýval. Muselo to být velmi dobře utajené, vůbec nejvíc ze všech našich opozičních aktivit. A to i kvůli bezpečnosti našich přátel. Víte, co to znamená polsko-československá solidarita? Když jsme moji kurýři i já sám šli do hor, věděli jsme, že si nemůžeme materiály vyměnit na polské straně.

Foto: Filip Harzer, Seznam.cz

Zatykač, na kterém je kromě Zbigniewa Janase i pozdější politik Bogdan Borusewicz.

Proč?

Naši přátelé z Charty mohli za nelegální přechod hranice dostat deset let, nebo i víc, a nám hrozily dva, tři roky. To by ten rozdíl, a to je ta solidarita. Sedmiletý rozdíl nám už dával povinnost vzít riziko na sebe. S tím jde počítat jen u největších přátel. A proto je Polsko-československá solidarita tak výjimečná.

Jak se vám takový způsob pašování materiálů dařil?

Jediná chyba se nám stala v Beskydech, kdy se Češi kvůli dojezdu autobusem opozdili. Byla to nová, ale dobře zmapovaná stezka a místo bylo velmi přesně určeno. Sešli se ale o kus dál, než měli. Ze stezky sešli na českou stranu a tam vyskočila hlídka s kalašnikovy, která je z lesa pozorovala a všimla si, že došlo k výměně. Ta byla skoro neviditelná. Oba páry, protože se vždy chodilo po dvojicích, měly ty samé batohy v té samé barvě.

To muselo být tehdy obtížné, všechno domluvit, nakoupit stejné věci, poslat je…

Bylo to nesmírně obtížné, v Polsku tehdy chybělo všechno. Musel jsem ale sehnat několik stejných párů batohů, byly modré a červené. Pak jsem je poslal do Československa a Češi pak vždycky museli mít přesně tu samou barvu jako my. No a v lese pak stačilo, když si sedli vedle sebe a při vstávání si vzali ten druhý batoh.

Jak to tehdy v Beskydech dopadlo?

Hlídka proti nim vyskočila a zachytila batoh, který nesla Češka, tedy ten s materiály od nás. Pohraničník se s ní tak přetahoval, že utrhl popruhy a batoh mu zůstal v ruce. Čechům se v tu chvíli podařilo utéct. Batoh už neměli, hned se rozdělili a utekli.

Polák s českým batohem utekl do hor a šel celou noc, hledali ho dokonce vrtulníkem. Druhou Polku, jeho matku, zadrželi. Celý její proces se pak točil kolem toho, o kolik metrů překročila státní hranici. Prokuratura tvrdila, že to bylo o půl metru. Bylo to absurdní, naštěstí měla dobrého advokáta.

Redakci se po publikaci rozhovoru ozvala Iveta Kopecká, která tvořila českou dvojici společně s Petrem Pospíchalem. „Jen jsem si zavzpomínala, jak jsme se s Petrem Pospíchalem doslova plazili po louce pryč od místa incidentu, aby nás hlídka českých pohraničníků neviděla, evidentně měli dole pod cestou pohotovost. Kluci z místa utekli a já tam zůstala sama s batohem, voják se se mnou pral, ucho se vyvleklo, začala jsem utíkat na českou stranu, on na mě volal a potom střílel do vzduchu. Nikdy nezapomenu na ten panický strach, že další střelba bude do zad. Moje dcera Mariana měla tehdy jeden a půl roku, podepsala jsem Chartu a moc to na budoucnost světlých zítřků nevypadalo. No a vida – rok 89 vše změnil, slavíme přeci 30 let svobody :)“

Kolik takových výměn bylo?

Nikdy jsem je nepočítal, ale bylo jich mnoho. Probíhaly v Krkonoších i v Tatrách. Nemohli jsme chodit každý týden, zásilky se předávaly několikrát do roka.

Foto: Solidarność Polsko Czecho Słowacka

Fotografie ze setkání československých a polských disidentů na Králickém Sněžníku z roku 1988. Na snímku mimo jiné V. Havel, A. Šabatová., A. Vondra, J. Kuroń, A. Michnik.

Konala se také známá setkání disidentských skupiny v horách…

Ano! Já jsem se poprvé sešel v roce 1985 v Tatrách s Petrem Pospíchalem. Zapamatoval jsem si ten pocit: režimem pronásledovaní lidé leží v trávě a za zpěvu ptáků se baví o tom, jak porazit komunismus. Bylo to krásné.

Jednou ročně jsme organizovali velká setkání. Ve Varšavě jsem musel sehnat a nabrat nejdůležitější opoziční vůdce, ty nejvíc sledované a pronásledované, a vzít je do hor. Byla to jména jako Jacek Kuroń, Adam Michnik nebo Zbigniew Romaszewski. Musel jsem to zorganizovat bez chytrého telefonu, emailu, ale vždycky se to povedlo. Potřebovali jsme speciální ubytování, dohodnout si dopravu. A v horách nikdy nikoho nezadrželi!

Jste skvělý organizátor!

Někteří tvrdí, že v té době nejlepší. (smích) Setkání s našimi československými přáteli bylo pro nás svátkem.

A jak vzpomínáte na Václava Havla?

Samozřejmě, já jsem si nikdy nepřipouštěl, že bych se s Vaškem mohl někdy spřátelit, že se s ním budu ilegálně setkával, že pak u něho už budu někdy legálně doma v Lánech a v paláci, a že spolu budeme chodit na pivo… Koho by něco takového napadlo! V životě je potřeba mít štěstí.

Doporučené