Hlavní obsah

Herečka Eva Leinweberová o péči o nemocnou maminku: Málem mě to stálo zdraví

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byla Eva Leinweberová.

Reklama

30. 12. 2020 14:04

Je známá svými komickými rolemi - nejpopulárnější je Jituš v Účastnících zájezdu. Eva Leinweberová s Blankou Kubíkovou mluvila o tom, jak se ze studentky ekonomické školy stala herečkou, i o péči o nemocnou maminku.

Článek

(Autorka a respondentka se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Jsi tolerantní máma?

Asi ano. Je pravda, že někdy vybouchnu. Jsem temperamentnější povaha, nevydržím v klidu, ale myslím si, že snesu dost.

Ty jsi vyrostla jako jedináček. Plánovala jsi taky, že budeš mít jen jedno dítě?

Neplánovala jsem to. Moje matka je jedináček, já jsem jedináček a mám jednu dceru. Už je to asi taková rodinná tradice.

S maminkou jsi to neměla úplně jednoduché. Co se tehdy stalo?

Rozhodla jsem se, že svou mámu po operaci zlomeného krčku a několika mrtvicích postavím na nohy. Je to situace, do které se jednou dostane každý - tedy že se bude muset postarat o své rodiče a o jejich „dožití“. Mě to tehdy téměř stálo zdraví, ale myslím, že jsem to zvládla se ctí.

Tušila jsi, do čeho jdeš?

Vůbec jsem to netušila. Nakonec jsem zjistila, že to může často být i větší zátěž pro lidi, kteří se o někoho starají, než pro ty, co péči potřebují. Bylo to náročné pro mámu i pro mě.

Na co bys upozornila člověka, který je před podobnou věc postavený a musí ji akutně řešit?

Doporučila bych, aby si načetl co nejvíce informací. Existují servery, které se zabývají mentální a duchovní péčí o osoby, které o někoho nemocného nebo smrtelně nemocného pečují. Myslím, že by na to člověk neměl být úplně sám. Je dobré mít někoho, kdo vás může zastoupit. To je nejdůležitější. Je to několik let permanentního stresu, kdy jakýkoliv telefonát, jakékoliv zazvonění u dveří už může být znamení toho, že se něco stalo.

Co ti pomáhalo, abys to zvládla?

V té době nic moc, protože jsem nevěděla, že mám hledat pomoc. Nevěděla jsem ani to, že bych měla myslet možná i víc na sebe. Později mi pomohlo, že jsem o tom začala hodně mluvit. Začala jsem okolo říkat, že se starám o někoho nemocného a mohla jsem si o tom promluvit. On to ale nikdo moc nechce slyšet. Jsou to zážitky, které si lidé moc nevyprávějí.

+1

Může v tomhle nějak pomoci stát?

My jsme dosáhli pouze na podporu ve výši osmi set korun měsíčně, což je úplně směšné. Při čtvrtém stupni nesoběstačnosti mohl tenkrát člověk dosáhnout na pomoc ve výši asi dvanácti tisíc korun za měsíc, nám se podařilo dosáhnout bohužel pouze na první stupeň. Celý ten proces je ale nefunkční. Na schopnosti se úředník dotazuje přímo nemocného, který si často nechce připustit, že něco nedokáže, a odkývá, že všechno zvládne. Ten systém bohužel nedokáže úplně zjistit, jak na tom nemocný opravdu je. A je to těžší, když člověk netuší, na co má nárok.

Zvládala jsi při tom pracovat tak, jak jsi potřebovala?

Já jsem pracovala pořád. Máma onemocněla, když byly mé dceři Dorce tři roky. V tu dobu jsem už normálně zkoušela a hrála. Najednou jsem na tři roky vypadla ze života. Věci jako pivo s kamarády mě začaly úplně míjet a zjistila jsem, že kromě starání se o svou matku jsem v dost velké izolaci. Jako žena, jako matka na mateřské, jako člověk pečující o někoho nemocného. Stal se ze mě takový otrok mých „funkcí“.

Odchod blízkého člověka není jednoduchý. Jak jsi to nakonec zvládla?

Je zvláštní, jak psychika nepracuje „teď a tady“. Jede jakoby na dluh. My něco vydržíme a ono se to po nějaké době objeví. A tohle mi dalo zabrat.

Už jsi z toho venku?

Je to pět let. Řekla bych, že už ano. Teď už je to dobré.

Jak herec „dává” divákům, tak oni vracejí

Herci jsou citlivé duše. Z čeho se bere, když se musí vydávat?

Bere se, kde se dá. Jak se dává divákům, tak oni vracejí. Tedy někteří.

Takže tě nabíjí potlesk?

Nabíjí mě potlesk, nabíjí mě i reakce. Když se někdo hodně směje nebo diváci komunikují. Někdy divák neví, že je i tvůrce hry. Když bude „mrtvé“ publikum, dostane tomu odpovídající představení. Pokud je publikum vděčné, tak dostane leckdy více, než co si zaplatilo.

Máš mezi herci dobré kamarády?

Mám pocit, že nemám jiné kamarády než mezi herci.

Protože nemáš čas být mezi jinými lidmi, nebo je ti mezi nimi dobře?

Nedávno jsem dělala rozhovor do Divadelních novin a vzpomínala jsem na to, proč vůbec dělám divadlo a proč jsem herečka. A došlo mi, že asi rok, dva před revolucí na střední škole, která mě mimořádně nebavila, jsem z té normalizační doby hledala únik k nějakým „normálním lidem“. A život mě zavál do amatérského divadla.

Máš maturitu z ekonomie, proč jsi ji šla studovat?

Ekonomku mi vybrali rodiče. Můj otec byl ekonom a vždycky říkal: „Vyber si nějaké slušné civilní zaměstnání.“ Takže mi vybral slušné civilní zaměstnání, které jsem bohužel nikdy nedělala.

Daňové přiznání si podat zvládneš?

Vůbec ne. Dokonce učitelka mé dcery mě musela během prvního lockdownu znovu naučit dělit dvojciferným číslem. I to už jsem zapomněla. My herci to nepotřebujeme, nám stačí sčítání a odčítání.

Když jsi potom přišla za rodiči s tím, že asi nebudeš sekretářka ani asistentka v zahraniční firmě, co na to řekl tatínek?

Tatínek s tím strašně nesouhlasil. Ignoroval moje zaměstnání v Divadle Husa na provázku a už vůbec se mu nelíbilo, když jsem se přihlásila na DAMU.

Jsi nakonec ráda, že sis vybrala tohle povolání?

Nenašla jsem zatím žádné jiné zaměstnání, které by mě fascinovalo a uspokojovalo více než to, co dělám. Jsem opravdu šťastná a vděčná, že mohu hrát, a naplňuje mě to. Mám opravdu kliku.

Máš kliku i na role? Na příležitosti?

Nechci být nevděčná. V divadle jsem poměrně spokojená, ale myslím si, že ve filmu na mě třeba ještě něco čeká. Film mě ještě úplně „nevytěžil“.

Máš někdy trému?

Strašnou. Mám pocit, že čím jsem starší, tak tím je ta zodpovědnost a tréma horší. Před premiérou v divadle většinou pořád chodím a nemůžu se zastavit. A před natáčením jsou ty nervy ještě větší, protože se to nezkouší.

Teď točíš seriál Chataři. Je to ta příležitost, na kterou herečka „středního věku“ čeká?

Nevím, jestli je to příležitost, ale já jsem ji čapla za pačesy, protože mě to fakt baví. Mám výborného partnera herce Igora Bareše. A je radost hrát s kolegou, který hraje tak, že mu věřím úplně všechno. Máme výborného syna, kterého ztvárňuje Filip Červenka. Navíc jsem vyrůstala v úplně stejné chatové oblasti v Prostějově, tudíž v tomhle je to určitá životní role, protože se v ní otiskne nějaká moje životní zkušenost.

Jak se vidíš za nějakých dvacet, třicet let? Jaké herečce se budeš podobat?

Řekněme Meryl Streep, Helen Mirren nebo Judi Dench.

Takže to, že v Chatařích hraješ v teplákách Jiřiny Bohdalové, nestačí?

Já mířím ještě dál.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované