Hlavní obsah

Žiju nejlepší léta svého života, prozradil fotograf Jan Saudek

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Radky Červinkové byl Jan Saudek.

Reklama

29. 12. 2020 20:30

Od první „obstojné fotky“ v sedmnácti letech do doby, kdy se namísto fotoaparátu chopil Jan Saudek malířského plátna, uplynula pěkná řádka let. Podle jeho slov ta nejlepší léta přišla právě teď.

Článek

Nejen o tom hovořil pro Televizi Seznam.

Kdy jste poprvé držel v ruce fotoaparát?

Přesně si vzpomínám. Bylo mi jedenáct let. A ze Spojených států amerických jsme dostali od našeho bohatého příbuzného, který byl dokonce senátorem v USA, balík. Když jsme ho otevřeli, napřed byl velký křik, protože si matka myslela, že je tam myš. Ale to byla holicí štětka. Pak vytáhli Brownie Kodak, který stál tenkrát dolar. Byla to taková bakelitová krabička a s ní jsem právě udělal ve svých sedmnácti letech svoji první obstojnou fotku.

Která fotka to byla?

Je na ní můj bratr, jak leží na prašné silnici. Vlastně je to fotka pro homosexuály, ale to jsem tenkrát nevěděl. Pamatuji si přesně místo, kde to bylo. Veselí nad Lužnicí, jeli jsme na kánoi a můj bratr si lehl do písku. Přes něj byl stín nějaké telegrafní tyče. A ta fotka přežila.

První fotka v sedmnácti letech. A od té doby?

Pozor! První slušná fotka. Nebo obstojná. Ale fotil jsem už předtím, ale byly to takové rodinné obrázky. Bezcenné.

+1

Změnil fakt, že jste udělal první obstojnou fotku, něco ve vašem životě?

Ne. Ale fotografie mě hluboce ovlivnila. Místo toho, abych žil a užíval si života, což znamená samozřejmě milovat se s lidmi a chlastat, na což jsem přišel později, tak místo toho jsem se šrotil. Ale nemůžu to vzít zpátky a ani nechci.

O dílo jsem ale přišel. Ale jak mi řekl můj bratr, ještě když žil, pobavil jsem miliony lidí. A to je úžasná věc.

Budeme to muset trošku vysvětlit. Co znamená, že jste o dílo přišel?

Měl jsem takovou přítelkyni, která se rozhodla, že můj majetek, respektive dílo bude lépe spravovat, ale neumí zvětšovat. Dřív se fotka dělala v komoře. A tam je spousta stínění, nadržování a zdůrazňování, což spousta lidí neumí. A neuměla to ani ta dáma, co mi odcizila negativy…

Negativy jsou moje děti

Vy říkáte „odcizila negativy“. O tom jste přesvědčen, aniž by pro to byl důkaz. Je to tak?

Stalo se to. Ale život jsem si podržel. A to je žrádlo. Protože, jak mi řeklo několik málo přátel - to, co se mi stalo, by je zničilo. Vždyť negativy jsou moje děti. Ale mě to nezničilo. Neposílilo mě to. Ale že bych kvůli tomu přemýšlel o smrti, to tedy ne. A jako zázrakem se stalo, že mi zůstaly takové ty bezcenné negativy, o které ona neměla zájem. A právě z nich jeden výtečný slovenský nakladatel v těchto dnech tvoří velkou knihu pornografie.

Počkejte, popořádku. Bezcenné negativy říkáte?

Ano. Některé takové druhořadé. Ale víte, když je člověk blízko genialitě, což se odvážím říct, tak i ty druhořadé fotografie mají určitou váhu. A protože jsem je nedělal nadarmo, nestřílel jsem kolem sebe jeden obrázek za druhým, tak z toho bude kniha.

Je to vážně pornografie?

Jak nakladatelka, tak moje choť mi poradily, aby se kniha jmenovala Erotika. Ale jaký je vlastně rozdíl mezi erotikou a pornografií?

Možná v tom, co ukážete na fotce?

Pornografie je hlavně o vztahu mužů a žen, mužů a mužů nebo žen a žen. Nesmí tam být pochopitelně děti. A já mám dojem, že je to všechno o tajemství. A proto to nemá být výslovné.

Dneska se vezme foťák a udělá se cvak, cvak, cvak, cvak, vznikne tisíc fotek a z toho se jedna vybere. Jak jste fotil vy?

Instinktivně jsem věděl, že nesmím lidi dlouho trápit. Jsou fotografové, velmi proslulí, kteří i tři hodiny pálí na fotografovanou dívku pětistovkovou nebo tisícovkovou žárovkou. A to se nesmí. Ta ženská je velmi vzácná a nesmí se zdržovat. A především musíte fotit nutně prizmatem obdivu. Když se mi, a teď se mi to děje často, povede, že i překrásnou dívku vyfotografuji jako gorilu, tak stříhám negativ. Protože já jsem tady proto, abych vypovídal o kráse nás lidí. A také se opravdu jedna moje fotografie, asi před pěti lety, jmenovala My lidé jsme krásní.

Prozradíte mi, na kolik záběrů byla vyfocena proslulá fotka Osud sestupuje k řece?

To jsem fotil v pět hodin ráno v takzvané Heydrichově zatáčce, která už neexistuje. Tam je teď víceméně dálniční přípoj. A řeknu pravdu, je to moje tehdejší žena s parukou a jsou to moji dva první synové, také s parukami. A proč jsem to dělal, nevím, ale věděl jsem, protože už jsem se tenkrát se svou první ženou rozváděl, že tuhle fotku musím udělat. Ona vypráví něco, co je hluboko v nás. Jenomže to byl jeden z mála případů, kdy jsem fotografoval proti vůli aktérů. Nejsem na to nijak zvlášť pyšný. Myslím, že jsem všechny tři aktéry tím focením trápil, proto ta fotka nepatří mezi mé oblíbené. Ale zase měla velký úspěch. Dostal jsem za ni v Americe platinovou desku a dvacet tisíc dolarů, které se mi výborně hodily. Protože alimenty jsem platil vždycky.

A vznikla na první dobrou?

Ne. Na tom negativu bylo šest záběrů. Je to kinofilm. Šest záběrů, ale jenom tenhleten byl obstojný.

Autor je blbec

Na svých prvních fotkách, které jsou slavné po celém světě, máte vždycky lidskou postavu. Jenomže vesměs zezadu. To má nějaký důvod?

Odchází. Vlastně celý život a jeho závěr je o odcházení. A především já nevím, co dělám. Já těm fotkám nerozumím, autor je blbec. Takže těžko říkat, jestli ty fotografie jsou velké, nebo nejsou. Ale myslím, že jsou, tak jako má být oslava člověka.

Dnes, když už nefotíte, ale zvětšujete své fotografie, prodáváte je a především malujete a také prodáváte svoje obrazy, jak se vám žije?

Přísahám vám, a to se nemá přísahat, že žiju nejlepší léta svého života. Když zastaví náklaďák a vykoukne hlava spolujezdce, závozníka, a řekne „Mistře, mám rád vaše fotky“, tak víc nemůže být. A já to beru velmi vážně. Být ve své zemi, být naživu a být šťasten. Chudý nejsem. Mohu si dovolit občas zahýřit nebo přispět na nějakou dobročinnost. Nemohu samozřejmě rozdávat miliony. Ale nějak si stěžovat, že je to špatné?! To vůbec! Jsou to nejlepší roky mého života.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované