Článek
Žil jsem v naději, že se téma práce z domova už vyčerpalo. Leč mýlil jsem se. Home office má tento týden na titulce například Respekt, systematicky se tématem zaobírá moje milé Radio Wave, podobně jako mnou oblibovaný a2larm.
Klíčová otázka, kterou končívá většina článků, zní, zda je lepší už napořád pracovat z domova, kanceláře vyklidit a porady vést výhradně s holografickými kopiemi kolegů přes aplikaci Zoom a podobné. Mrákoty a mdloby jsou mou odpovědí na tyhle úvahy.
Nemohu generalizovat, byť reakce přátel, kteří si rovněž prošli nebo ještě procházejí peklem home office bývají s mými totožné. Ano, termín peklo je namístě.
Home office, speciálně v karanténě, kdy z domova dře i matka vašich dětí a domácnost radostně devastují znudění potomci, je psychicky zdrcující. Zalezl jsem si do podkroví, přesto jsem byl systematicky povoláván k vynesení smetí, vyndání nádobí z myčky, vysílán doplnit zásoby lososů do Lidlu a především vyzýván k řešení sesterských rozmíšek, rvaček holčiček, jejichž kopy a údery si navzdory princeznovským lokýnkám nezadají s brutalitou Karlose Vémoly.
Přiznávám, že několikrát jsem překročil hranu, a boxovacího pytle k vybití frustrace nemaje, řval jsem a hulákal jako pominutý. Což je, zpětně nahlíženo, neomluvitelné. Navíc mě pak, provinilce, nenapadlo nic chytřejšího, než v omluvném gestu nakoupit tunu Kinder vajíček.
Což situaci ještě zhoršilo. Bordel z nich byl všude. Jak kdosi trefně poznamenal: Pokoušet se udržet v čistotě domácnost, v níž žijí děti, je jako čistit si zuby a pojídat u toho fidorku.
Nejhorší ovšem na home office je, jak se vám pracovní den rozplizne na čtrnáct šestnáct hodin. Sice si o polednách odskočíte na výdejnu Zásilkovny nebo přezout letní pneumatiky, ale pak to musíte dohnat. Vstával jsem před 6. ranní (ano, časy, kdy jsem dokázal spát do devíti, jsou pryč), ještě v pyžamu zasedal k počítači a vypínal jej, již opět v pyžamu, v 11 v noci. Pracoval jsem patnáct a více hodin denně, aniž bych ovšem dosáhl efektivity osmihodinové pracovní doby.
Což je extrémně vyčerpávající nejen pro dospělé, ale hlavně pro děti. Smaže se jim rozdíl mezi tátou zaměstnaným a tátou na hraní. Otec v home office napůl pořád pracuje a napůl je stále trochu dostupný, třeba k tomu, aby se podílel na tvorbě nového senzačního typu slizu.
Pevně strukturovaný den, kdy otec odchází ráno do práce a pak se z ní zase vrací, aniž by se již večer věnoval zaměstnání, tak důležitý pro dětské nastavení vnímání času a pochopení fungování světa práce, jde v home office úplně do kopru.
Čili ve chvíli, kdy se u nás otevřely školky, děvčata – kterým mimochodem dětský kolektiv zjevně silně chyběl – nastoupila a my dospělí jsme se s nadšením přesunuli zpátky do kanceláří.
Nádhera. Žádné dětské jekoty, žádné výzvy, abyste šel do kuchyně cedit špagety a strouhat mozzarellu. „Je tam teplo, sucho a papír na záchodě. Je tam elektrika, voda a slušní kolegové,“ abych si vypomohl veršem někdejšího kolegy z předbabišovské MF Dnes Karla Škrabala. A také dobrá káva, dodal bych.
Plus přes ulici lidová jídelna, kde si člověk dosud krmený asijskými specialitami, mexickými tortillami nebo dýňovými polévkami může konečně objednat holanďana s bramborovou kaší za 69 korun.
Měl-li by se home office skutečně stát novým standardem práce moderního člověka, odešel bych, coby muž starého typu, raději poustevničit do jeskyní Jizerských hor.
