Hlavní obsah

Hrát s tátou na svatbách byla největší škola. Zpěvák No Name nejen o svých začátcích

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst byl zpěvák skupiny No Name Igor Timko.

Reklama

29. 3. 17:00

V roce 1996 založil kapelu, která si podmanila nejen slovenskou, ale také českou hudební scénu. Igor Timko a jeho skupina No Name získala všechny Slavíky bez hranic. Tedy cenu, která patřila vždy nejoblíbenějšímu zahraničnímu interpretovi.

Článek

„Jsme si podle mě nejbližší národy,“ říká zpěvák. Autorka a Igor Timko se znají, proto si v rozhovoru tykají.

Když ty jsi byl malý, tak u tebe byla hudba taková všeobecně přítomná?

Byla, protože náš otec hrál 20 let svatby, zábavy. Navíc jsme chodili ještě s mamkou do hudebky, měli jsme možnost hudebních kroužků za totality ve Východoslovenských strojírnách. A náš otec každý víkend hrál v pátek, sobotu, neděli. On byl ze 14 dětí a byl úplně poslední, muzikou si přivydělával přes ten víkend. Za těžkého totáče donesl za víkend 250 československých korun, to byla tehdy polovička z učitelského platu. Každý mu říkal: Duško, nedáš mi něco na víno a tak podobně. Otec chtěl, abychom si my, jeho čtyři synové, přivydělávali, při nějakých potenciálních zaměstnáních, muzikou. Jednou jsme řekli, že stačilo, svatby, zábavy, do čtyř do rána…

Takže vy jste jezdili s ním, než jste odrostli?

Ano. Čtyři roky jsme hráli svatby, zábavy. A byla to nejlepší škola na světě. Tam máš každý víkend jiné publikum. Někdy přijde otec svatebčanů a řekne: Zahraj mi, já nevím, „znám jen pár fíglů“. A my jsme museli spustit: Znám jen pár fíglů, jak se valej holkám šrouby do hlavy… Byla to taková tvrdá konfrontace, ale dost jsme se posunuli.

Když jste byli doma čtyři kluci, tak tatínek vám vybral ty nástroje, abyste spolu mohli hrát?

Já věřím v nějaký osud, v něco většího. Nějak tak přirozeně jsme se k tomu dostávali, ale je pravda, když se narodil Ivan, druhý nejmladší, tak otec prohlásil v porodnici, že super, že je to chlap, máme bubeníka!

A je to bubeník…

Dneska je Ivan jeden z nejlepších bubeníků v Československu. Otec si to přál, my jsme koukali, že to snad není možné, ale tak trefil to.

Tak vy už jste to měli s mateřským mlékem…

My pocházíme z takových normálních, slušných poměrů. Nebylo moc peněz, nikdy, všechny věci jsme měli na půjčku. A možná i proto otec chtěl, abychom si přivydělávali muzikou. Je zázrak, že za dobu po totalitě, kdy bylo potřebné a už i vhodné koupit kvalitní nástroje, Ivan prostě požádal o normální sadu bicích, které mu měly vydržet. Měli jsme ještě slovenské koruny, tehdy stály dobré bicí 100 tisíc slovenských korun, což je nepředstavitelná suma pro rodinu se čtyřmi dětmi, platit věci, kalhoty, jídlo, prostě hrozné. A naši to udělali. Naši si vzali úvěr, za tehdy lichvářský úrok 16 %. Kolik rodičů by něco takového udělalo? Naši nám věřili, že budeme muzikanti. Čtyři syny vozit na lidové školy umění, už jen to, ten časový management musel být náročný. Teď máme dvě děti, máme co dělat a čtyři děti vodit na kroužky, na hudební, na teorie, třikrát do týdne. To je něco nepředstavitelného, to je čínská výchova.

Jak jste cvičili, když jste vyrůstali v paneláku v jednom pokojíčku?

Přesně tam jsme cvičili.

Měli jste nějaký časový rozvrh, kdo, kdy?

Byl jeden klavír a všechno jsme to dělali za chodu. Otec měl dobrý sluch, četl si noviny, my jsme hráli, spletli jsme se a otec řekl: Fis, ne F. Ani nekoukl, prostě měl to v uších. Někdy jsme toho měli dost a říkali směrem ke klavíru: Nesnáším tě! Ať ten klavír jednou shoří… Dodneška ten klavír funguje, dodneška je tam a nějak jsme to dali.

Tatínek je dodneška hlava rodiny? Když jsme spolu mluvili v Praze, tak ti během toho dvakrát volal…

I dneska volal dvakrát. On je v důchodu a monitoruje, kde se o nás co šustne, napíše, jak se daří jiným kapelám, to ty mají singl, tyto mají singl, abys věděl. Žije tím. Určitě. Mamka ještě pracuje ve školství. My to máme tak podělené, že otec měl ten rozum, ten pragmatismus, mamka lásku a cit, nadhled. Výborně se doplnili. Jasně, že mnohokrát to mezi nimi jiskří, což si myslím, že je asi správné, ale asi se našli. Mít čtyři relativně vydařené syny, to je asi největší výsledek jejich společného žití a lásky.

Co sis z dětství odnesl jako nejdůležitější?

Tím, že jsme čtyři bratři, tak si myslím, že to urovnávání konfliktů, kooperaci v týmu. Neměli jsme na výběr, když jsme se pohádali, přišel otec nebo mamka a řekli: Dejte si pusu, nebo si podejte ruku, nebo vás pozabíjím. Když směřujete ke konfliktní situaci, tak konflikt je jenom položka v Excelu, která může vzniknout, ale víme, že vždycky další položka je, že to musíme urovnat. I když si někdy vynadáváme jak psi mezi sebou, tak ta debata končí s tím, že ustoupí buď každý, nebo někdo mávne rukou a jede se dál. Naučili jsme se potlačit ega.

Byli jsme k tomu vedení. Spolu na dovolené jsme asi byli dvakrát, ve starém polském Fiatu 126, to jenom Fantozzi a Timkozzi byli ochotní podle mě tímto jezdit. Ale fungovalo to, takže ta soudržnost tam je.

Umíte a uměli jste jednat s holkami, když jste vyrůstali společně jen samí kluci?

Jasně, vždyť máme nejkrásnější, nejšikovnější ze všech, tak jsme si asi počkali na ty pravé. Zatím máme všechna manželství funkční, bezproblémová.

Začali jste hrát po rozdělení federace. Jak se vám povedlo takhle hodně se prosadit v Čechách? Jste tady nejpopulárnější slovenská kapela, vyhráli jste několik Slavíků…

To se tak dobře poslouchá. Vyhráli jsme všechny, který byli v naší kategorii od začátku kategorie Slavík bez hranic. Nikdo jiný je nedostal, jenom my, bylo jich dohromady jedenáct. Teď má Slavík buď pauzu, anebo skončil, nevím. Říká se, že když chceš v zahraničí uspět, tak toho musíš ukázat dvakrát víc než domácí, dvakrát intenzivnější, dvakrát víc cestovat, což je i pravda, nám se to nějak podařilo.

Jak velký podíl má na tom vašem úspěchu v Čechách kapela Chinaski, se kterou hodně spolupracujete?

My jsme chtěli družební kapelu, která by nás vzala pod vlastní turné jako hosty. Přesně ve vhodný čas přišla kapela Chinaski. A to byl rok 2000, 2001, když my jsme akorát začínali, byla tehdy taková No Name mánie, každá mladá populární kapela, které se to podaří, tak strhne na sebe hodně pozornosti. Chinaski to měli v Čechách. Odjeli jsme spolu sedm nebo devět amfiteátrů na Slovensku a potom nás Chinaski vzali do sedmi nebo devíti kulturních domů v zimě, taktéž hostovat. A dodnes si pamatuju tričko, bratři Češi udělali: Kláro, preťal som si žily tour. Dodnes jsme spolu v kontaktu, máme nepsané pravidlo, které vyústilo společným duetem Na, na, naaa, o tom, jaké je Československo přátelské. Vztahy jsou jako úplně seriózní exmanželé, se vším urovnané a když se máme potkat na nějakém fesťáku, tak vždycky já volám Michalovi nebo Michal mně, Igore, jste tam, dáme to? Má to takový punc jedinečnosti. Každý, kdo má v publiku mobil, tak ho hned dává nahoru a najednou tam září tisíce telefonů.

Když s tebou chodíme po Košicích, představuješ štáb jako bratry a sestru. Máte to tak, Slováci?

Když se nehraje hokej, ano. Anebo fotbal. Určitě, tak jsme si podle mě nejbližší národy. Samozřejmě, že vím, že jsme často po celé České republice, tak vidím rozdíly mezi Moravou a mezi Čechy, samozřejmě. Pražáci, to je zase jiná kasta. To je asi i u nás v Bratislavě trošku jiné než ve zbytku Slovenska. Stále platí, že je to jedno, či je to Pražák, Blavák, Moravák anebo Košičan, když je dobrý člověk, tak to prostě funguje a když je někdo kretén, tak může být odkudkoliv a nefunguje to. Narodil jsem se ještě v době, kdy Praha byla naším hlavním městem. Na druhé straně, jsem rád, že jsme rozdělení. Slováci zkrátka vždycky měli touhu po vlastní státotvornosti a samostatnosti a myslím si, že i pro Českou republiku je to dobře, že jste samostatní.

Já jsem určitě šťastný, že máme euro, myslím, že Evropská unie je pro ty malé národy, malé státy tím úspěšným příběhem. Vládní garnitura se nějaký čas nemění, samozřejmě, že je vždycky co zlepšovat, zda se krade nebo nekrade, ale například na dálnicích je vidět, že se staví dost, my jako muzikanti, to vidíme, podle mě jistá stabilita. Stabilita funguje i u vás i u nás a ta občanská bdělost si myslím, že se hodně probouzí. To je velmi dobře, že člověk si dneska nenechá jen tak něco nabulíkovat, že jde za tou informací, máme zákony, které umožňují přístup k informacím. Myslím, že ta občanská vybavenost je dobrý bič na ty politiky u nás i u vás.

Je to, že jste si zvolili Zuzanu Čaputovou jako prezidentku nějaký symbol, nějaký vzkaz?

My jsme dost apolitická kapela, všechny moje odpovědi byly dost neutrální, i teď budu neutrální. Ať je hlava státu kdokoliv, já bych mu rád mu vystavil účet po volebním období, protože je dobře, že mladí lidé jsou v politice a Zuzana Čaputová je mladý člověk. Je ale otázka, co člověk může dělat nad rámec svých kompetencí, já si nemyslím, že prezident nebo prezidentka má jen jisté kompetence, určitě může dělat něco víc. Já například čekám na to, když se bavíme o reformě ve školství, možná by to mohla být právě hlava státu, která by svolala všechny bývalé ministry školství, zástupce učitelů, zástupce sociálních pedagogů, vědců, ať se zavřou na tři dny a ať se křížem krážem, politickým spektrem, dohodnou, kam má fungovat ten národ, ať váš či náš.

To, že jako kapela nebudete zasahovat do politiky, nebudete se vyjadřovat, nebudete hrát na mítincích, bylo nějaký kolektivní rozhodnutí?

Jasně, protože v naší kapele je to jako v parlamentu. Názorově se nikdo neshodne ani na jedné politické straně, což si myslím, že je super. Navzdory tomu dokážeme fungovat a nemáme opozici a nemáme koalici. Máme slovenského Maďara, kterého by určitě rády lovily maďarské strany. U nás je někdo radikálnější, někdo je pravicovější, jediný způsob, jak se dohodnout na výstupu kapely je: Nechme to tak!

Shodnete se i v tom, jaké „kšefty“ vzít, že budete točit klip pod vodou nebo na střechách domů nebo že budete dělat reklamní kampaň kosmetické značce?

Jasně, samozřejmě, že to musí projít shodou, u nás není právo veta. Byla jedna nabídka, velmi, velmi mastná, politická a byla o tom debata. Čím se ty peníze stupňují, tak to téma se stává atraktivnější a tehdy jsem říkal jednomu našemu členovi, že OK, ale já tam prostě nepůjdu. Běž, já prachy nepotřebuju, máme dost práce, protože my jsme chtěli hlavně vždycky práci, ne peníze. To, že nám tu za to platí a tleská, to je super, ale apriori chtít peníze, to je cesta do pekla. Takže jsem řekl: Já tam nejdu, na shledanou a skončila debata. To bylo asi poprvé, kdy jsem něco podobného udělal.

Takže být tváří sprchových gelů, to je dobré

Ta dotyčná společnost je tu 53 let, je to legenda, československá legenda. Takže i s tím bychom možná měli problém, kdyby nás zavolal někdo světový a propagovat jen pro prachy, pro nás to mělo přidanou hodnotu. Dneska ji vlastní manželský pár, Slovák, Čech. A začalo to též tak zvláštně, nejprve jenom písničkou. Potom, když jsme ji udělali, tak jsme si řekli sakra, tak udělejme to celé. Když je to takové reklamní zadání, tak jsme si řekli: Udělejme to jinak, bizarní kabaret, bude to prostě sranda. Výsledek je to, že je to nejslavnější reklama za minulý rok, dostali jsme bezvadné reakce a měli jsme vyprodané turné a znalost té značky stoupla na Slovensku o dalších 50 %, v Čechách o 25 %. Jedna nádherná spolupráce…

Rozhovor s Igorem Timkem vznikl při natáčení pořadů Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je na videoportálu Televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené