Hlavní obsah

„Daňové peklo“: Berní úředníci se mají za silový resort, varuje Baxa

Foto: Seznam Zprávy

Soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Reklama

13. 3. 12:20

Postup státu při výběru daní přivádí ročně přes tisíc případů k soudu. Andrej Babiš zvýšil tlak na berní úředníky, kteří teď nemalou část případů prohrávají. I o tom je rozhovor s Josefem Baxou z Nejvyššího správního soudu.

Článek

„Mám pocit, že se daňová správa nezbavila toho pojetí, že je silovým resortem, skoro nejdůležitějším ve státě. Prostě: ‚kdybychom my nevybrali daně, tak stát nic nemá‘. Ten pocit vlastní důležitosti, neochota přečíst si někdy ústavu a Listinu práv a svobod, zjistit, že nejdůležitější je jedinec a stát mu má zajišťovat, aby mohl svobodně žít,“ říká soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Ve své praxi u správního soudu se běžně setkává s případy, kdy jednotlivci žalují stát kvůli daňovým řízením. Často v nich jde o mnohamilionové sumy a na konci bývá i rozhodnutí o odškodnění, které musí stát vyplatit.

Rozhovor s Josefem Baxou pro Seznam Zprávy vznikl během natáčení investigativního dokumentu navazujícího na reportážní sérii Ve stínu daňového pekla. V dokumentu jsme zrekonstruovali příběhy konkrétních podnikatelů. Situaci kolem výběru daní v něm hodnotí jak právníci, soudci či berní úředníci, tak i členové vedení finanční správy i daňoví poradci.

Na dokument Roky daňového pekla se podívejte zde:

Dokumentární film Seznam Zpráv Roky daňového pekla vznikl na základě roční reportérské práce. (Video: Režie: Braňo Pažitka, Seznam Zprávy)

Připomeňme, že vedení finanční správy i ministryně financí Alena Schillerová, pod níž výběr daní spadá, se ke stovkám prohraných kauz staví naprosto vlažně: „Zdržím se jakýchkoliv soudů, protože mi to jako ministryni nepřísluší.“

Jak na daňové kauzy, které končí u soudu, i na postoje státních úřadů a členky vlády reaguje soudce Josef Baxa?

Při natáčení dokumentu jsme se setkali s řadou případů, kdy finanční správa odmítala své postupy vysvětlovat. Má na to alibi: mlčenlivost. A té se drží, i když jí daňový subjekt mlčenlivosti zbaví. Nikdo se tak nedozví, proč bylo rozhodnuto právě takto, a ne jinak. Co na to říkáte?

Povinnost mlčenlivosti je zakotvená v desítkách zákonů u všech možných institucí. Ale tady přece nejde o to, aby daňová správa zveřejňovala konkrétní detailní údaje o rozsahu daňové povinnosti, nebo nějaké obchodní činnosti. Obecnou součástí veřejné moci má být princip transparentnosti. Lidé, mají-li veřejné moci věřit, musí být přesvědčeni, že se s nimi hraje fér, že veřejná moc je tady pro ně, ne že oni jsou tady pro veřejnou moc. Proto úřady musí vše vysvětlovat, a to tak, aby tomu rozuměli i laici.

To se právě neděje. „To je tak složité, že se to ani vysvětlit nedá,“ řekl mi například ředitel Odvolacího finančního ředitelství v Brně. A hned se schoval za mlčenlivost.

Schovávat se za mlčenlivost je jednoduché a velmi pokrytecké. Dává to krásné alibi, nemusím nikomu nic vysvětlovat, nemusím reagovat na žádné otázky. Jenže právě když vydám nějaké rozhodnutí a pak ho i veřejně obhajuji a v takové veřejné diskusi obstojím, tak to je součástí mé důvěryhodnosti jako představitele veřejné moci. Lidé prostě ocení, že mám snahu to vysvětlit, i když ne všemu porozumí.

Proč se to podle vás v praxi neděje?

Je to nastavením základního paradigmatu: zda jsme tu v módu „jednotlivec versus stát“, kdy je pro stát každý jednotlivec podezřelý, a proto ho musí nějak sledovat, hlídat, kontrolovat a potažmo trestat. Anebo jestli máme pochopení, že lidský život nesestává jenom z plnění stále většího množství povinností, které jsou mnohdy protichůdné a nesplnitelné.

Ochota lidí platit daně by měla vycházet z přesvědčení každého člověka, že je to tak správné a potřebné. To není nesplnitelný ideál. Lidé přece vědí, že se z něčeho musí platit zdravotnictví, školství, silnice. Ale míra ochoty se mimo jiné odráží od toho, jestli finanční správa dokáže uznat, že člověk, který udělá nějakou chybu – třeba z nedbalosti –, není nečestný, není to zločinec.

To je podstatné. Mít jemné nástroje na to, jestli někdo na něco zapomněl, udělal chybu, měl špatného daňového poradce a tak dále. Anebo jestli je to člověk, který má nečestný mozek, páchá daňové podvody a dělá všechno pro to, aby se na to nepřišlo. S takovým člověkem přece musím zacházet jinak než s někým, komu jen něco uteklo a po upozornění dá vše do pořádku.

Finanční správa argumentuje, že ve sporných případech vyčkává na rozhodnutí soudů a pak se mu podřídí. Když to převedeme do praxe: po rozhodnutí finančního úřadu o pokutě či doměření daně se daňový subjekt po x letech dočká potvrzujícího stanoviska Odvolacího finančního ředitelství – a teprve po dalších letech soudního řízení padne možný verdikt, který pokutu či doměřenou daň zruší. Ten proces se často táhne sedm i více let. Co na to říkáte?

Finanční správa je orgán veřejné moci a má svoji pravomoc a odpovědnost a nikde není psáno, že dokud nerozhodne soud, tak oni sami nemohou rozhodovat. To je odsouvání odpovědnosti v čase a na někoho jiného. Bohužel u nich vidíme, že z jejich pohledu – jak se říká – jedna vlaštovka jaro nedělá: „soud prostě nějak rozhodl, tak počkáme, až to ještě desetkrát zopakuje“.

Podívejte se na sestřih výroků Andreje Babiše z doby, kdy vstoupil do politiky a plánoval změnu výběru daní. (Video: Režie a střih: Braňo Pažitka , Seznam Zprávy)

V čem vidíte naději, že stát bude schopen rozlišovat mezi úmyslem a nedbalostí a finanční správa nebude na všechny uplatňovat stejně přísný, často likvidační metr?

To je širší fenomén. Na poli daňového práva se to projevuje možná silněji, protože tam jde často o velké peníze. Ale je to fenomén přeregulovaného světa. To není jen otázka nějakých diktatur a autoritářských společností. I liberální státy pořád chrlí nějaké další a další povinnosti. V bláhové naději, že právo všechno vyřeší, že se dá všechno zregulovat normami. A tím ten stav zhoršují.

Takže pokud se mě ptáte na nějakou cestu a naději – to by museli přijít nějací moudří politici, kteří by zaujali své voliče a dostali od nich hlas. Politici, kteří by neříkali: My všechno zlepšíme, my přijmeme tyto zákony, všechno bude… Museli by říkat: Přijdeme s programem jakési stabilizace, kultivace, usazování pravidel. Nebude to jednoduchá cesta, ale nějak vyklestíme nepřehledný právní řád, necháme v něm jen rozumné povinnosti. A pak bude muset to prostředí nějakou dobu kypřit soudní judikatura, aby i ty nejasné texty byly naplněny obsahem.

To zní velmi idealisticky.

Vznikla by tak pravidla chování a lidé by ztratili to svoje téměř pohrdání. Rezignaci na to, seznamovat se s pravidly, protože to podle nich nemá smysl: nikdo tomu nerozumí, pořád se to mění a podobně.

Ano, je to idealistická cesta, ale není podle mě úplně nemožná. Ve srovnání se současným stavem by to bylo velké otočení kormidlem. Ale lidé by tomu mohli věřit.

Spousta lidí upozorňuje na naprostou nerovnost při daňovém řízení: zatímco poplatník je vázán přesnými lhůtami, dokdy musí něco udělat a jak, tak finanční správa jimi svázána není. Není to pokřivené?

To, co je na daňové správě zvláštní, je, že sama sebe opravdu považuje za zvláštní součást státního mechanismu.

Začíná to už tím, že v zákonech se používá zvláštní terminologie, která platí jen v daňovém právu. Tady nemluvíme o účastnících řízení, ale o daňových subjektech. Druhou věcí je, že ačkoliv jednotlivec má vůči veřejné moci různé možnosti komunikace – od ústního, písemného podání až po další možnosti, které dnes umožňují moderní technologie, tak daňová správa vám diktuje, jak to musíte udělat: musíte to dát do formuláře, musíte to dát touto cestou… A když to neuděláte, tak se tváří, že jste nesplnil svou povinnost. A to mně vadí, protože běžný člověk nebude používat v uvozovkách trojí inkoust podle toho, jestli půjde na daňovou správu, na stavební úřad, nebo někam na sociálku.

To je to, co všechno znepřehledňuje a lidi dezorientuje a co přináší náklady. To nejsou jenom náklady, které nese státní rozpočet, ale jsou to také náklady firem a jednotlivců, kteří si musí na běžné věci najít experty, daňové poradce, advokáty. A ty náklady za jejich práci jsou naprosto zbytečné.

Finanční správa vede na 1300 soudních sporů ročně. Její ředitelka Tatjana Richterová za úspěch považuje to, že v padesáti až šedesáti procentech berní úřady vítězí. Mě zajímá těch čtyřicet až padesát procent, ve kterých se soudy postaví proti. Jak je možné, že se tak moc liší pohled soudů a berních úřadů? Všichni se přece musíte řídit stejnými zákony.

Soudy jsou důležitá součást ústavního systému a jejich hlavním úkolem není vybírat daně, ale chránit práva, v těchto případech chránit práva, pokud je do nich zasaženo orgány veřejné moci. Soudy jsou nezávislé, soudci nemají ve svých hlavách to, že se má vybrat hodně peněz na daních. I když nám daňová správa v minulosti připomínala, že bychom na to myslet měli, protože z daní se přece „platí i vaše platy, milí soudci“. My tohle uvažování nemáme a nesmíme mít. Naše nezávislost umožňuje, aby v principu rovnosti všech před zákonem měl jednotlivec stejná práva a stejné šance, i když nemá žádnou moc politickou, ekonomickou, mediální. Prostě že běžný kominík odněkud z vedlejší ulice může klidně žalovat nějaký úřad a být v právu – a soud mu to právo přizná a v přiměřeném čase vydá spravedlivé rozhodnutí.

A co to bude pro kominíka znamenat? Že ho stát šikanoval?

Kominík si i na tomto možná banálním případu udělá názor na to, jestli tady funguje právo, jestli instituce fungují dobře, jestli je dobré státu věřit a být k němu loajální, když uvidí, že stát jej chrání, zabezpečuje jeho svobodný život. Anebo ne.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené