Článek
Lukáš Holub pracoval v hospodách, restauracích či barech 15 let. Už když se učil na číšníka, tak si jako student přivydělával na brigádách a po škole nastoupil do Novoměstského pivovaru v Praze. Praxi číšníka či výčepního si dále prohluboval v různých barech, restauracích, minipivovarech, ale i v řetězci rychlého občerstvení, a to v hlavním městě i mimo něj.
„Bavilo mě to skoro všude, jen v KFC tolik ne. Rád si povídám s lidmi, protože se dozvídáte stále něco nového a máte spoustu známých, navíc si procvičíte jazyky. A i když je občas někdo nepříjemný, většina lidí reaguje pozitivně a je to fajn a mně to hodně dávalo,“ vzpomíná na svou mnohaletou kariéru 30letý muž.
Nejvíc se mu líbila jeho poslední práce, kdy obsluhoval cizince na palubě restaurace Marina Ristorante poblíž metra Staroměstská, kde se lidé s oblibou stavovali například po koncertech vážné hudby v Rudolfinu.
Podnik, který měl před covidem-19 své dvě paluby nezřídka plně obsazené, nabízel hostům takzvaný fine dining čili zážitkovou gastronomii, která spočívala například v tom, že číšník hostům nabízel různé ryby a pak je před nimi vykostil a připravil.
A právě tato činnost kombinující číšnické a obchodní dovednosti Holuba naplňovala mimo jiné i proto, že za každou prodanou rybu dostal určité procento z její ceny. A protože nejlevnější ryby, jako byly pražmy či mořský vlk, stály v podniku dva tisíce korun a mořský zubatec se prodával i za 3-5000 korun, mohl si číšník přijít na pěkné peníze.
Měsíční výdělek i s bonusy tak velmi často přesahoval průměrnou mzdu, která ve třetím čtvrtletí 2020 dosahovala 35 402 korun hrubého měsíčně.
Ačkoliv se nemocnice na první pohled v ničem nepodobá restauraci, podle Lukáše Holuba, který má zkušenosti z obou míst, tam společné prvky jsou.
Lukáš se v nemocnici na Vinohradech stará o covid pozitivní pacienty. Podobně jako v restauraci nastupuje do práce na 12hodinové směny.
Jeho den začíná tím, že si v takzvané „zelené zóně“, která je oddělená od infekční „červené zóny“, oblékne čisté kalhoty a košili a přes ně si dá jednorázový oblek.
Ochrana před virem musí být dokonalá, a tak si ještě nasadí dvoje rukavice a na nohy kroksy a přes ně návleky.
Na hlavu přijde „síťka“ a kapuce. Na ústa respirátor, rouška a štít – a Lukáš může vyrazit za pacienty.
Jak se mu v obleku pracuje? „Okamžitě je mi vedro a jsem celý zpocený. Do práce si proto beru dvoje trenky, podobně jako jsem si bral dvoje košile, které jsem v restauraci také za den propotil,“ nachází další podobnost Lukáš.
A zatímco jako číšník obsluhoval hosty, nyní „obsluhuje“ pacienty. „Vždy mě bavilo si jako číšník povídat s lidmi a zde je základem práce navázat dobrý vztah s pacientem, takže to je podobné.“
Než sanitář vyrazí mezi pacienty, napíše mu sestra na záda jeho jméno. „V oblecích nejsme poznat a toto nám velmi usnadňuje komunikaci s kolegy i pacienty,“ vysvětluje Holub.
Do červeného pytle se házejí infikované kusy oděvu.
Štíty se naloží do dezinfekce a poté se mohou použít znovu.
„První den jsem si myslel, že to nedám a odejdu, ale když jsem viděl, jak to zvládají sestřičky, tak jsem se kousl do jazyka a řekl si, že to musím zvládnout. Druhý den jsem věděl, že už tam zůstanu.“
Bývalého číšníka k nemocnici připoutalo to, že mu jeho práce začala dávat hluboký smysl. Navíc ho nadchli přátelští kolegové a čitelné podmínky v práci včetně například pevné mzdy a dovolené, což jako číšník nezažil.
„Při nabízení ryb jsem měl zhruba 90procentní úspěšnost. Hosta si musíte nejprve odhadnout, co si můžete dovolit, zda se omezit jen na atraktivní popis toho, jak mohou mít jednotlivé ryby připravené, nebo zda si můžete dovolit nějaký žert, například vyprávět pohádku, kudy všude ryba plavala, než se dostala k nim na talíř,“ usmívá se při vzpomínkách Holub.
Rozjetá kariéra se mu zadrhla loni v březnu, kdy hned při první vlně koronaviru dostala výpověď většina personálu restaurace. Číšník pak šel na operaci a nastoupil na rekonvalescenci. Do práce se znovu vrátil 1. září, aby už 18. září dostal druhou výpověď.
„To byl signál, že musím udělat krok stranou a za gastronomií udělat tlustou čáru,“ popisuje zlomový moment Holub, který se den poté zapsal na úřad práce a začal přemýšlet, co jiného by mohl dělal.
A protože jeho švagr dělal sanitáře, našel si rekvalifikační kurz na pomocníka ve zdravotnictví a začal vstřebávat informace o lidském těle. Po teorii nastoupil na praxi.
„Hodili nás přímo do vody. Dostali jsme se k ruce sanitářům, kteří nás učili polohovat pacienty, krmit je a přebalovat. Prošli jsme lůžkovým oddělením na chirurgii, laboratořemi, operačním sálem i patologií,“ vyjmenovává Holub.
Od turistů do pekárny: Živím se rukama a jsem na to hrdý, říká průvodce
Hned po skončení kurzu hledal volné místo, a protože vinohradská nemocnice hledala posily na covidové oddělení, nastoupil od listopadu na interní kliniku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, aby se staral o covid pozitivní pacienty. Na dvanáctihodinových směnách pracuje vždy polovinu směny v ochranném obleku (dvakrát po třech hodinách) a polovinu směny vypomáhá s jinými činnostmi bez obleku.
„První den jsem si myslel, že to položím. Hned, jak jsem se oblékl do mundúru, mi bylo horko a okamžitě jsem byl celý propocený. Pak jsme se rozhlédl kolem sebe a viděl jsem, jak sestřičky zvládají stejnou práci a nestěžují si. Kousl jsem se do jazyka a řekl si, že to musím dát. Druhý den už mě to začalo bavit,“ popisuje Holub přerod číšníka v sanitáře.
Nová práce je podle něj v tom hlavním – komunikaci – velmi podobná jeho původní profesi. „S pacientem si musíte najít vztah a pak je to ohromně nabíjející, protože lidé jsou obvykle velice vděční a dávají vám to najevo. Dozvíte se také řadu zajímavých historek podobně jako v restauraci,“ pochvaluje si muž, který se doma s manželkou stará o tři děti.
Nejtěžší podle něj bylo naučit si vytvořit k lidem zdravý přístup. „Nejhorší pro mne bylo, když jsem si vytvořil citovou vazbu s pacienty a pak jsem některé z nich viděl odcházet. Bylo to velmi depresivní. Nyní s nimi soucítím, ale snažím se mít trochu odstup, aby mě to nezlomilo,“ říká.
A podobné jsou obě jeho práce i při poměřování fyzického výkonu. „V restauraci jsem za dvanáctihodinovou směnu ušel 20 až 30 kilometrů a propotil minimálně dvě košile, v nemocnici mám intenzivní posilovnu a do práce si beru dvoje trenýrky, protože jedny jsou po tříhodinové práci v obleku totálně mokré,“ srovnává sanitář.
V čem se jeho práce naopak rozcházejí, je výše výdělku a podmínky k práci.
„Vydělávám si méně než jako číšník v nejlepších letech, ale jednání s kolegy a nadřízenými je nesrovnatelně lepší. Vše je čitelné, jak výplatní páska, kde je přesná výše mzdy i s přesčasy, osobním ohodnocením či odměnami, tak celkové jednání. Všichni jsou přátelští a dávají mi najevo, že ač pocházím z jiného oboru, že si mé práce váží,“ říká Holub s tím, že se těší i na dovolenou, kterou nikdy neměl.
A dovede si Holub představit, že by pracoval ve zdravotnictví celý život?
„Ano. Ač mě práce v gastronomii velmi bavila, zde mě to baví a nabíjí také. Celkově mi to však přijde smysluplnější a hlubší, a tento pocit mě velmi uspokojuje a naplňuje,“ dodává Holub.
