Hlavní obsah

Je důležité, že EU ukázala na Rusko, hrozba je ale i uvnitř, říká bruselský odborník na dezinformace

Foto: ČTK

Evropská komise na konci loňského roku představila Akční plán pro posílení boje proti dezinformacím.

17. 10. 2019 7:01

Boj s dezinformacemi. Podle shrnutí, které před několika dny vydala Evropská unie, musely její instituce řešit přes šest a půl tisíce případů. A to za dosavadní čtyřletý boj s falešnými zprávami a nepravdami. Jak s dezinformacemi Unie bojuje, na kterých frontách vítězí a na kterých prohrává, se ptal Seznam přímo v Bruselu.

Článek

Tým projektu EU vs. Disinfo, který v roce 2015 čítal sedm členů a řešil dezinformace spojené s událostmi na Ukrajině, se nesčetněkrát rozrostl a v jeho záběru je teď přes dvacet zemí Evropy včetně zemí Východního partnerství. Evropská komise na konci loňského roku představila Akční plán pro posílení boje proti dezinformacím, který měl ještě podpořit potírání dezinformací a ochránit demokratický systém.

V Bruselu jsme se sešli s Rolandem Freudensteinem, zástupcem ředitele Centra Wilfrieda Martense pro evropskou spolupráci, které se věnuje evropské integraci, bezpečnosti a dezinformacím. Mluvili jsme o ruské propagandě, budoucnosti boje proti dezinformacím a rozporům uvnitř Evropské unie jako takové.

Foto: martenscentre.eu

Roland Freudenstein z Centra Wilfrieda Martense pro evropskou spolupráci.

Centrum Wilfrieda Martense se boji s dezinformacemi věnuje od roku 2013. Co se od té doby na tomto poli změnilo?

Boj s dezinformacemi byl mou prioritou, a to ještě před Krymem. Pak přišla revoluce důstojnosti (stržení památníku Vladimira Iljiče Lenina v Kyjevě v roce 2013, pozn. red.), majdan, anexe Krymu, válka v Donbasu a všechno ostatní. Jinými slovy, Rusko je agresivnější. A informační válku jako nástroj k naplnění vlastních politických cílů posunulo na novou úroveň. Informační válka přitom není sama o sobě nic nového – podobné jsme tu měli po celá staletí.

Ale řekl bych, že Putinovo Rusko za posledních dvacet let pomalu rozvinulo určité techniky, které to takto posunuly. A od roku 2014 je intenzivně používají. Rusko je v této věci stále nejaktivnějším hráčem, Západ je jeho cílem číslo jedna. Ale učíme se. Máme tu jisté instituce, techniky, poučenou veřejnost. Tak tomu ještě před pěti lety nebylo.

Nemyslíte, že Brusel zareagoval trochu pozdě? Pokud, jak říkáte, Rusko šířilo svou propagandu ještě před událostmi na Ukrajině.

Nějakou dobu to trvalo, to ano. Určitě ne krátkou, ale i přesto – to, co přinesl Akční plán, je pořád lepší než nic. A důležité je, že evropské instituce konečně otevřeně ukázaly na Rusko jako na jednoho z hlavních zdrojů dezinformací. Dlouho byly zdrženlivé, bály se, že tím věci jen zhorší. Takže bych řekl, že sklenice je v tomhle případě poloplná.

Mluvíte o dalších zdrojích dezinformací. O jaké jde?

Hned po Rusku se obvykle mluví o Íránu a Číně. Jsou tu i jiní aktéři, třeba z Turecka, zemí Perského zálivu… ale ti nejsou tak důležití, nemají na naši společnost takový dopad. Zato Čína se stala součástí tohoto byznysu. Dřív trvala na politice nevměšování se, ale teď, když se s jejím růstem rozšiřují i její globální zájmy, začala také rozlišovat téměř v každém státě na světě mezi lidmi, kteří se jí hodí a kteří ne.

Čína se rozhodla, že těm „vhodným” půjde naproti. Součástí toho by mohla být právě informační válka. A z nějaké části už možná i je, i když to nejde srovnat s tím, co dělá Kreml. Bavíme se tedy o nějakém opravdu malém množství pročínských informací. Měli bychom proto sledovat mocenskou strukturu v Číně a tamní média, najmout lidi, kteří ovládají čínštinu. V tuhle chvíli jsou naše schopnosti bránit se čínským dezinformacím nicotné. Nutno říct, že evropské instituce ale otázku Číny už řešit začaly.

Ty dezinformace šíří Čína na sociálních sítích?

Přesně tak. Viděl jsem to na vlastní oči, svědectví z hongkongských protestů vyvracejí účty nějakých, možná existujících lidí. A to je všechno řízené, nejde o žádné spontánní jedince jednající na vlastní pěst. Řídí to čínské úřady.

Jaké jsou pro to přímé důkazy?

Nastřádalo se plno důkazů, ty dřívější třeba popisuje víc než stostránková zpráva „Authoritarian Advance”. Ale k protestům: na Twitteru třeba některé účty označují hongkongské protestující jako teroristy. Nebo jako rasisty, jak jsem si v Číně sám vyslechl. Podle některých v protestech nejde o víc než o politiku identity s rasistickým přesahem. Má to být boj mezi kantonskými lidmi a Číňany, což ale na 99 procent není pravda.

Chaotická spolupráce

Četla jsem studii Oxfordské univerzity, která upozornila na manipulaci s informacemi právě i v členských státech. Dopouštěly se jí mimo jiné politické strany napříč Evropou – v Polsku, Německu, Velké Británii i třeba v České republice nebo Itálii. Je potírání takového jednání součástí Akčního plánu?

Pokud vím, tak ne. A to je naše slabina. V takovém případě by ale měla nastoupit občanská společnost! Stojím si za tím, že vládní úřady a instituce Unie a NATO můžou na svých bedrech nést takové břímě jen částečně. Pokud třeba příliš dlouho váhají s řešením činnosti médií, jsou tu občanské společnosti, think tanky, nadace, univerzity, politické strany a tak dál. Ty by měly to břemeno převzít a pak vést boj proti dezinformacím nebo ruské propagandě.

A funguje to tak v praxi?

No, je to chaos. Levá ruka neví, co dělá ta pravá. Ale to je do určité míry nevyhnutelné, alespoň tedy ve svobodné společnosti, která reaguje na autoritářské hrozby. A nevyhnutelně dojde ke ztrátám, nebude to vždy fungovat… Náš přístup totiž funguje jako skládačka, zdola nahoru. Tak, jak by měl fungovat v každé svobodné společnosti. Můžeme se pokusit minimalizovat škody, ale nikdy jim nebudeme moci schopni zcela předejít. Tedy dokud jsme svobodní.

Podíváme-li se na letošní předvolební kampaň vládnoucí maďarské strany Fidesz nebo rostoucí míru populismu v Polsku… Jak to vypadá v těchto členských státech?

Poopravím vás: míra populismu je v těchto zemích stále stejná, čím dál víc tam ale podrývají principy liberální demokracie. Mají připravené vlastní armády trollů a rozhodně mají vlastní techniky k vedení informační války.

Právě třeba ten slavný příklad plakátové kampaně Fideszu, která šla proti šéfovi Evropské komise Jean-Claudovi Junckerovi a spojovala ho s Georgem Sorosem (americkým multimiliardářem s židovskými kořeny, narodil se v Maďarsku, pozn. red.). Nereagovala na ni žádná protidezinformační jednotka – tiskové oddělení Evropské komise na to konto vypracovalo velmi hezky strukturovanou zprávu. A zase šlo o to, kdo co říká, co je a co není pravda.

V posledních letech se právě v Maďarsku rozmnožily kampaně, které šířily lži o evropských institucích. Jak na to reagovat?

Podle mě je to z velké části na evropských frakcích. A EPP, tedy Evropská lidová strana, také členství Fideszu v březnu pozastavila. Upřímně, mohlo by to trvat i déle než rok, strana musí projít procesem před výborem a tak dál. Takže tohle je následek jednání vládnoucí strany Maďarska.

Takže řešení je ale v takových případech čistě politické. A nejde o žádný mechanismus.

Mělo by být hlavně politické. A, je-li to nutné, lži a fake news musí být odhaleny. Ale konkrétně tento proces v EPP přesahuje rozpor mezi pravdou a lží, jde o politický obsah celkově. Dostáváme se k otázce, jestli Fidesz stále patří do této politické frakce, jestli sdílí základní hodnoty EPP… O tom se bude rozhodovat ve vleklém procesu.

„Hrozba leží i přímo v Unii”

Jak bude boj proti dezinformacím vypadat s novým složením Evropské komise?

Je moc brzy něco takového předpovídat. Máme k dispozici důležité nástroje – tady v Bruselu je to jednotka Stratcom v rámci Evropské služby pro vnější činnost. Situace nebyla pro poslední komisi jednoduchá, takže uvidíme, jak se to vyvine pod novým vedením – šéfem evropské diplomacie se stane Josep Borrell ze Španělska, který se při grilování na začátku října vyjádřil důrazně pro sankce a další věci.

Objevily se i drby o tom, že se boj s dezinformacemi přesune přímo pod vedení Evropské komise, jiná šeptanda zase předpověděla, pod kterého eurokomisaře se tento problém přesune. Takže kdo ví.

V březnu Evropská komise zavedla Rapid Alert System (systém včasného varování), který mezi sebou sdílí evropské instituce i externí spolupracovníci. Akademici, on-line platformy, fact-checkeři a další. Jak toto opatření funguje? Jde o tak efektivní systém, jak se slibovalo?

Funguje tady neustálé monitorování médií, a pokud se objeví něco důležitého – fake news, obsah škodlivý zájmům EU, jde pak o rychlý mechanismus, který upozorní úřady členských států. A potenciálně se tím pak může zabývat i Evropská rada. Doteď se řešila pouze jedna taková věc, kterou ohlásila jednotka East Stratcom (The East Stratcom Task Force je jednotka zaměřená na proaktivní komunikaci unijních zájmů a boj proti dezinformacím ve východní Evropě, pozn. red). Ta se ale až do rady nedostala – v tomto případě její další posun vetovalo rakouské ministerstvo zahraničí. Neříkám, že je ten systém k ničemu. Je ale třeba podotknout, že dosud nevykázal žádný konkrétní úspěch.

Co považujete za největší hrozbu? Třeba deep fake videa?

To já nevím, je to pro mě těžké to jen tak říct, dezinformace jako takové na denní bázi nemonitoruji. Ale pravdou zůstává, že narativy, které přináší Kreml, šíří i média přímo v Evropské unii. Přičemž jednotka East Stratcom se zaměřuje pouze na média mimo EU, respektive na ta, která se mimo ni vytváří a pak se třeba šíří k nám. Mluvím o Russia Today, Sputniku a dalších, samozřejmě i o trollech na sociálních sítích. To je ale jen drobná část celého problému. Víme totiž o bezpočtu médií uvnitř EU, která opakují prokremelskou rétoriku, v níž jsou často fake news.

Podle mě by jednou z priorit mělo být řešení médií zevnitř Unie, což byl pro East Stratcom i Evropskou službu pro vnější činnost dosud politický problém, alespoň poslední dva roky. Ačkoliv dřív je mohly sledovat, ale pak se rozhodlo, že do jejich hledáčku spadají jen média států mimo Evropskou unii. Myslím, že je nejvyšší čas to napravit – očividně tu existuje hrozba ležící přímo v Unii, a evropské instituce na ni nedokážou reagovat.

Takže největší hrozbou je podle vás malý důraz na „domácí” média?

Čelíme také hybridní informační válce, která je hluboce politická, založená na politickém názoru. Není tedy řeč o nástrojích, kterými by šlo jednoduše odhalit nepravdu. Jde o politiky, klidně ty západní, novináře, veřejné osobnosti, kteří Kremlu dělají službu, aniž by za to dostali odměnu, aniž by byli obětí fake news. Dělají to prostě proto, že podle svého uvážení jednají v nejlepším zájmu své země. S tím je potřeba bojovat skrze politiku, v čemž demokratické státy nebyly v posledních letech moc úspěšné. Tohle totiž přesahuje boj s dezinformacemi. Já bych doporučil, abychom se soustředili i na tuto politickou linku. Je to normativní věc. Jeden si myslí to, druhý zase něco jiného.

Extremismus: „Potřebujeme pomoc sociálních sítí”

Soustředí se evropské instituce i na projevy extremismu?

Například jednotka Stratcom má svou jižanskou větev, Southern Stratcom, která se zabývá třeba islamismem. Pokud tedy budeme tento proud vnímat jako formu extremismu. Na rozdíl od ruské propagandy islamismus cílí od počátku jen na velmi malou část obyvatelstva. Kreml nejprve zamíří na celou populaci a až poté na konkrétní sociální bublinu. V případě islamismu se ale od samého začátku cílí jen na nespokojené muslimy. To je sice trochu jiný příběh, ale i to je součást informační války.

A co jiné formy – krajně pravicový, krajně levicový extremismus?

Řekl bych, že v tomto případě budeme muset vyvinout větší úsilí. Například s ohledem na antisemitský útok v německém Halle, ke kterému došlo před několika dny. Měli bychom tedy víc monitorovat radikalizaci a pokusit se ten proces potírat na sociálních sítích. Ale právě tyto platformy by nám v tom také měly pomoci.

Jak vypadá spolupráce s těmito platformami? Pomáhají vám?

Znovu bych řekl, že je ta sklenice spíš poloplná. Možná poloprázdná, ale určitě ne úplně prázdná. Sociální sítě na tom začaly pracovat, snaží se vyplenit hate speech, lži… Začaly to řešit, přičemž ještě před dvěma roky nespolupracovaly vůbec. Musíme na ně nicméně pořád tlačit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené